"Žijeme v době rozvinutých informačních technologií ... Nepochybně že nám mohou umožnit i pohodlné a okamžité hlasování bez prostřednictví různých zastupitelů." Hlasování ovšem zpravidla není těžké, s rozvinutými technologiemi i bez nich. Vědět, o čem hlasuji, to už tak jednoduché být nemusí. Dokonce i hlasování v reality show předpokládá, že jí dotyčný věnuje nějakou tu hodinu svého času. Nebo si alespoň dá poradit od někoho, kdo tak učinil.

Zkusme si představit malou vesnici s necelou stovkou dospělých obyvatel. Ti se mohou jednou za pár měsíců sejít, prodebatovat a schválit společné věci a pro mezidobí zvolit starostu. Ani nepotřebují zastupitele. (Nechci si "demokracii na nejnižší úrovni" idealizovat. Lidé, kteří s ní mají praktické zkušenosti, často až příliš dobře vědí, co dokáže i na tak malém prostoru například lidská závist či pohodlnost. Nicméně v relativním ideálu -- nejlepší skutečně možné situaci -- to tak fungovat může.)

Šestitisícové maloměsto už má agendu složitější. Nicméně elektronická demokracie by to zvládla.

Horší je to s milionovým velkoměstem.

Dejme tomu, že bude fungovat model švýcarského typu. Magistrát rozhodne o rekonstrukci páteřního městského vodovodu, provede výběrové řízení a jeho výsledky zveřejní. Někdo z opozice nebo nějaké občanské iniciativy se postaví proti, získá dostatek podpisů s žádostí o referendum, a to je vypsáno. Pár týdnů to trvá a mezitím mají obě strany čas objasnit své důvody veřejnosti tak, aby tomu i laik rozuměl. Pokud chce.

Pokud by ale lidé měli hlasovat elektronicky o všem, co v existujícím systému schvalují magistráty, pak by to bylo na normálního člověka se zaměstnáním a rodinou trochu moc. Dejme tomu, že vodovodům trochu rozumím a dojdu k závěru, že "kvalitně připravené možnosti včetně všech pro a proti" vypracované městskými úředníky či v lepším případě nezávislou firmou zas tak kvalitně připravené nejsou. Vyhledám si na internetu (nebo i jinde) podrobnější informace a mé podezření se potvrdí. Samozřejmě pro takovouhle rekonstrukci hlasovat nebudu. Jenže můj hlas sám o sobě moc neznamená. Jak o tom informuji ostatní, kteří nemají čas, chuť ani znalosti tihle zjišťovat ? Mailem ? Ty bude číst málokdo, je jich příliš mnoho. Mohu je zkusit obejít osobně, rozjet kampaň -- ale pak mi zase uteče řada dalších hlasování...

A stát ? Poslanci jsou zaměstnáni na plný úvazek, zpravidla i s příslušným servisem. Přesto parlament neřeší většinu věcí v plénu - to by se prostě nestihlo - , ale v příslušných výborech. Do nich jsou -- nebo by měli být -- zvoleni poslanci, kteří příslušné záležitosti aspoň trochu rozumí. Ti ostatní pak hlasují podle jejich doporučení. Nebo podle doporučení stranických šéfů. Podle jakých doporučení by měl hlasovat obyčejný občan ? V moderní společnosti možná může obyčejný člověk hlasovat o čemkoli -- ale ne o všem. Problém nemusí být v kvalitě (koneckonců poslanci mají reprezentovat průměrné občany, a tuto svou povinnost plní tak vzorně, že by méně někdy znamenalo více) , ale v kvantitě.

Ne, nejsem odpůrcem přímé demokracie. Jen bych si od ní nesliboval zas až takové zázraky, stejně, jako jsem si je nikdy nesliboval od demokracie zastupitelské.

Pokud všeobecné volební právo bylo kdysi "čirou utopií", která měla stvořit "vládu lidu", pak to znamená, že utopie zůstane utopií, i když se uskuteční. Já osobně neočekávám od demokracie "vládu lidu". Pouze omezenou a veřejně kontrolovanou státní moc. Pokud to funguje, pak to zas tak málo není.

Nevím, jestli by mobilní hlasování zlepšilo volební účast. Ale jestli ano, jaký podíl na správě věcí veřejných lze čekat od lidí, kterým je zatěžko se jednou za delší čas zvednout a doštrachat k volební urně o tři ulice dál ?

Ani myšlenku dostat do parlamentu zájmová a občanská sdružení nepovažuji za příliš šťastnou. Taková sdružení by se musela zabývat celým spektrem politických problémů. Tím by se změnila na standardní politické strany. Pokud mají být občanská sdružení protiváhou politických stran, musí zůstat mimo parlament a mimo přímou rozhodovací zodpovědnost. Jen tak si mohou dovolit soustředit se pouze na jeden (svůj) cíl, předkládat extrémnější návrhy a občas zafungovat jako onen pověstný blbec, který dokázal nemožné, protože to nevěděl.

Osobně bych byl pro zavedení většinového volebního systému. Ten by znamenal, že poslanec je odpovědný především svým voličům, a pak teprve své straně; pokud se opravdu znemožní, pak mu sebelepší pozice ve straně místo poslanecké místo nezajistí. To jej činí citlivějším vůči myšlenkám a hnutím, která mají více stoupenců než odpůrců. Což vyvažuje menší reprezentativnost parlamentu (jako řečnická tribuna ventilující společenské tlaky ovšem funguje hůř). Ve většinovém volebním systému musí volič volit opatrněji, pokud nechce, aby jeho hlas propadnul; tím na sebe přebírá část povolebního "kšeftování".

V současném systému nevolíme poslance, ale stranické kandidátky. Na nich jsou sice napsána jména kandidátů, ale pouhé jejich zapamatování předpokládá enormě vyvinutou mechanickou paměť. Ostatně i kdybychom si je dokázali zapamatovat a sledovat jejich práci, stejně musíme volit strany a ne přímo poslance.

K určité kultivaci politické scény by většinový systém snad napomoci mohl. Přímo volení poslanci jsou většinou citlivější na hnutí a myšlenky, které mají víc stoupenců nebo odpůrců. Mohl by to tedy i usnadnit zapojení voličů do věcí veřejných. Rozhodně to ale není záruka, že případné možnosti v tomto směru budou opravdu využity. Říká se, že demokracie je taková, jací jsou její občané. Nechci se zastávat našich politiků, ale obávám se, že "tam dole" to není zas o tolik lepší.