Dvořák naprosto po právu poukazuje na spekulativnost argumentace odpůrců základen. Jak jinak, když konkrétních informací je tak málo. V této situaci se zcela logicky spekuluje a dělá to i Dvořák. Obviňovat odpůrce z vědomých lží je však nefér, protože se bavíme stále jen v hypotézách. Samotný systém by měl být dobudován někdy v roce 2010 a v té době už může být světová politická situace zcela rozdílná. Kde bere mladý student tu jistotu, že v té době bude Iránu vládnout prezident Ahmadínedžád a v KLDR Kim Čong Il? Když ponecháme stranou severokorejský plutokratický režim, který ostatně i Viktor Dvořák reálně považuje za druhořadý vzhledem k umístění radaru v Česku, zbývá nám Irán. Ať si myslíme o této zemi cokoliv, nemůžeme popřít, že se v ní pravidelně konají volby a i na základě neúspěchu krajních konzervativců v posledních místních volbách není vyloučeno budoucí vítězství umírněných, liberálnějších politiků i v celostátním měřítku.

Nezapomínejme také, že v roce 2008 končí definitivně Bushova éra v Bílém domě a nestane-li se nic mimořádného, příštím prezidentem Spojených států bude s největší pravděpodobností kandidát Demokratické strany. Zajímá pana Dvořáka a další zanícené stoupence zapojení České republiky do systému americké protiraketové obrany postoj amerických demokratů? Co o něm vlastně víme? Nebylo by moudré to s ohledem na možnou budoucí změnu americké zahraniční politiky zjistit i ze strany naších vládních činitelů? A pokud by se Klaus, Topolánek či Vondra nedokázali přenést přes okázalé sympatie pro americké republikány, měl by tak co nejrychleji učinit Jiří Paroubek. ČSSD kontakty na Demokratickou stranu má a tlumočení jejího postoje k Bushově vojenské politice by do probíhající diskuse vneslo jistě zajímavý moment.

Strašením Ahmadínedžádem Dvořák i přes vybroušenou argumentaci jen klouže po povrchu a implicitně dělá z Američanů i českých občanů (ale koneckonců i ze sebe) nevědomé prosťáčky. Dlouhodobá vojenská strategie nemůže být a ani není záležitostí momentální situace. Nelze tedy předpokládat, že když skončí éra extrémistů v Iránu, bude radar okamžitě demontován. Nějaká vnější záminka pro jeho další existenci se zajisté najde a pravicoví publicisté ji budou ochotně papouškovat.

Že radar není jen čistě obranný prvek, prozrazuje nechtěně i sám autor kritizovaného textu, když v rámci jeho obhajoby argumentuje nutnou likvidací potenciálního "vydírání" ze strany Iránu v případě vojenské akce Izraele, USA nebo "demokratických" států. A šídlo z pytle je venku! Nejde o obranu, ale o útok. Přesněji řečeno, o útok bez obavy z následné odvety. Protože předpokládat, že by Irán zaútočil jako první, je totiž v současných podmínkách sice teoreticky možné, avšak zcela absurdní. A ono "vydírání" by v tomto případě bylo naprosto legitimním projevem obrany proti vnější agresi, což by student politologie měl vědět.

Právě tento moment je zřejmě důvodem, proč Bushova administrativa obchází NATO, které je od svého vzniku obranným uskupením. Nebylo by přece nic složitého se na pravidelných zasedáních paktu kolektivně dohodnout na společné protiraketové obraně a stejným způsobem navrhnout optimální lokalizaci jejích komponentů. Jestliže má systém chránit celou Evropu, pak by mělo být logické, že se k tomu vyjádří celé NATO a Evropská unie, nejen Češi a Poláci. Proč tuto elementární demokratickou proceduru Bush ignoruje, Viktor Dvořák nevysvětluje. Namísto toho jen omílá zjevené pravdy amerického neokonzervatismu. Zamlčuje přitom, že při rozhodování o umístění základen nehrají roli jen čistě vojenskostrategické faktory, ale i úvahy politické. Není podle mne náhodou, že ignorance oněch proklamovaných "transatlantických vazeb" je spojena s výběrem dvou členských zemí EU s nejvíce "euroskeptickými" vládami. Jde tady také o jejich trvalé připoutání k zájmům Spojených států a posílení odporu k prohlubování evropské integrace. Pan Dvořák to může považovat za naplnění našich národních zájmů, já si ale myslím opak.

Završením autorovy argumentace je postoj k referendu. Ten by zasluhoval samostatný rozbor, což se ale vymyká zaměření této stati. Jestliže takto uvažuje většina budoucích politologů, pak potěš Bůh! Konzervativně elitářský obsah je spojen s bolševickou formou "vedoucí úlohy politické reprezentace", pouze namísto jediné strany autor nabízí střídání koncepcí politických profesionálů bez možnosti korekce "nevědomou" veřejností. Demokraticky uvažující politolog by měl vědět, že referenda mají také poradní charakter a je na zvolených představitelích státu, zda je budou respektovat. Je to věcí politické kultury a v demokratických zemích se tak děje. Například v Nizozemsku mohla vláda ignorovat výsledek hlasování o "euroústavě", avšak neučinila tak ani přesto, že jej většina tamních politických parlamentních stran považovala za neodpovídající zájmům státu. Politik, který neumí o svých záměrech přesvědčit veřejnost a nahrazuje to zákulisním přesvědčováním poslanců parlamentu (viz Dvořákovo spoléhání na "konstruktivnost" předáků sociální demokracie bez ohledu na stanovisko členské základny), nemá v čele státu co pohledávat. Stanovisko iniciativy NE ZÁKLADNÁM je tudíž i přes svoji "spekulativnost" a občasnou povrchnost blíže demokratickému pojetí státu než názory z opačného tábora.