Společenské klima několika posledních desetiletí je v mnoha směrech protidětské. K potencionálním či stávajícím rodičům doléhají protikladné signály.

Na jednu stranu politici, odborníci i média volají po zvýšení porodnosti a kritizují ženy (proč jen ženy? - na rodičovství jsou přeci dva...), že se málo rozmnožují a dětem nevěnují dost času a péče. Na druhou stranu společnost i stejní politici, kteří volají po zvýšení natality, vysílají jasné poselství: dítě je na obtíž, s dítětem do společnosti či do politiky nelez, neobtěžuj zaměstnavatele soukromými problémy a podobně. Když se to hodí, jsou děti věcí veřejnou (hrozí nedostatek pracovních sil), když se to nehodí, jsou děti soukromou záležitostí (když jde o to, jak mají pracující maminky a tatínkové zajistit péči o něj).

V období komunismu byli vozíčkáři a zdravotně postižení vykázáni z veřejného prostoru a schováni v různých státních zařízeních, aby nerušili budovatelskou idylu. V této věci se v Česku od revoluce mnoho změnilo k lepšímu, ve srovnání s některými západoevropskými zeměmi například obzvlášť vynikne chvályhodně vysoká míra, s níž se dodržují stavební předpisy, které přikazují, aby všechny novostavby (tuším, že vyjma rodinných domů a soukromých objetů obdobného druhu) byly bezbariérové.

Nicméně ona desetiletí se na mentalitě lidí podepsala. K zlepšení nepřispívá ani sociální darwinismus, jedna z dominantních ideologií české současnosti, která hlásá, že mezilidské vztahy jsou neustálý tvrdý boj, který se řídí --resp. měl by se řídit- zákonem o přežití silnějšího. Mnozí lidé přijali za svůj (zvnitřnili) pocit, že se mají stydět za jakýkoli náznak slabosti či závislosti, že tato slabost a závislost je jejich VINA. Děje se tak v případě, že jde o závislost aktivní -- být na někom, něčem závislý, i tehdy, jedná-li se o závislost pasivní -- někdo (nemocná babička, nesoběstačné dítě) závisí na vaší péči. Z tohoto ztotožnění slabosti/závislosti a viny vyplývá logický závěr: lidé nemají právo si stěžovat, nemají právo snažit se společnost měnit, aby jim byla přátelštější. Slabost/závislost je jen a jen jejich individuální zodpovědností, za niž jsou po právu odsouzeni pykat.

V rámci této logiky jsou matky a otcové na rodičovské zaháněni do ghetta. Veřejný prostor je mnohdy k dětem otevřeně nepřátelský. Lidé, kteří "obtěžují" okolí přítomností dětí, jsou předmětem kritiky. Trpí oba rodiče, otcové i matky. Začněme u těžkostí, kterými trpí muži. Doplňková otcovská dovolená ("volné" dny pro otce, v případě, že na hlavní rodičovské dovolené je matka) v ČR zatím neexistuje. Vzhledem k tomu, že ODS ji měla ve volebním programu, se můžeme těšit, že snad bude v nejbližší době zavedena. Jde o klíčovou normu, zvlášť s ohledem na to, jak důležitou pomocí je doma partner ženě v šestinedělí (ve Španělsku trvá toto "volno" 15 dní, podle zkušeností čerstvých rodiček by byl ideální celý první měsíc, ne-li oněch příslovečných šest neděl, jak v Česku navrhuje Strana Zelených).

Na "hlavní" rodičovskou dovolenou si ve skutečnosti může dovolit jít jen nezaměstnaný muž nebo nezávislý profesionál, ostatní muži, kteří by byli ochotni jít na rodičovskou, musejí často čelit odmítavé reakci šéfa, výsměchu kolegů, ne-li přímo trvalé paralyzaci pracovního postupu. Nepomáhá ani přístup mnoha úředníků a úřednic (zkušenost např. ZDE).

Česká společnost muži neusnadňuje být otcem za úzkou hranicí ploditele a živitele, což se odráží i v diskriminaci otců v porozvodové péči o děti. Tato mentalita je vidět i z názvu dokumentální série "Táta jako máma", který by se měl spíše jmenovat "Táta jako táta", protože přeci nevypráví o ničem jiném, než o otcích, kteří se chovají jako...RODIČE.

U ženy se odchod na mateřskou předpokládá, ba neformálním způsobem vyžaduje: žena, která na mateřskou nejde nebo která ji čerpá jen několik měsíců, je označena za krkavčí matku. Za odchod na mateřskou a za péči o dítě obecně bývají ovšem ženy "po zásluze" potrestány omezením pracovního postupu a nižší mzdou (a to ještě dříve, než se vůbec rozhodnou, jestli budou mít děti), což může mít dramatické následky v případě rozvedených žen, které často živoří na hranici chudoby. Dalším "trestem" je vykázání z veřejného prostoru. Společnost silných, nezávislých jedinců k matce vysílá signály ve smyslu, ať neobtěžuje, ať se nesnaží účastnit společenského života. Abych dokázala, že si nevymýšlím, z poslední doby mohu uvést dva případy z obou křídel politického spektra.

Místní politička ODS Eva Hrindová například v debatě o zřízení dětských koutků na stranických akcích prohlásila: "Mně osobně je čtyřicet let, děti už mám odrostlejší. Dříve by mě ani nenapadlo v aktivní politice působit. Mít dvouleté dítě a jít do politiky mi přijde možná i trochu nezodpovědné." Zdroj: ZDE.

Podle této logiky matka malého dítěte neformálním způsobem ztrácí jedno ze svých hlavních občanských práv -- právo podílet se na správě věcí veřejných jinak, než jako pasivní volič. Se svou soukromou slabostí (tj.dítětem) nemá obtěžovat skutečné nezávislé a aktivní občany, kteří se mohou naplno obětovat politickemu "boji", protože je netíží žádná zátěž. V tomto pojetí přežívá osvícenský diskurz, který konstruoval občana jako poloboha, jehož nezávislost není nijak omezena (o děti se stará manželka, o domácnost služebnictvo, o nemocnou matku obětavá sestra -- všichni tito neobčané, kteří si nezasloužili ani volební právo, natož právo být volen). V rámci této logiky v 19.století nesměli volit zaměstnanci, sloužící mužského i ženského pohlaví a ženy jako celek, protože se předpokládalo, že nejsou dostatečně nezávislí na to, aby byli hodni toho být plnoprávnými občany. Od těch dob už uteklo mnoho vody a některé věci se změnily k lepšímu, ale v české politice diskurz tvrdých chlapů stále vítězí a mají ho dobře zvnitřněný i mnohé političky, ale i někteří občané a občanky. Místo toho, aby se všichni snažili udělat ze správy věcí veřejných příjemnější a přátelštější prostředí, mnoho lidí naopak trvá na tvrdosti, drsnosti a nepřátelskosti, aby vypudili z tohoto veřejného prostoru jinak myslící konkurenty a konkurentky. Jde o podobnou podvědomou strategii, jako pokřikování, mlaskání a osahávání, kterou v některých končinách uplatňují muži, aby vypudili ženy z ulic a z veřejného prostoru obecně.

Naštěstí se v poslední době věci mění k lepšímu a politici a političky různých "vyznání", od Evropských demokratů, ODS a Strany zelených, přes ČSSD až po komunisty, začínají mluvit a jednat ve smyslu kultivace politické scény a vytvoření prostředí přátelského lidem s dětmi.

Další případ se týká kouření -- vinou sobectví četných kuřáků nemohou těhotné ženy ani rodiny s miminky a malými dětmi do mnohých kaváren a restaurací. To ještě zvyšuje společenskou izolaci žen (a mužů) na rodičovské dovolené. Co na to říkají naši politici? Snaží se jednat v souladu s ostatními zeměmi EU a pomoci vytvořit dýchatelný veřejný prostor? Naopak!

Poslanec V.Aubrecht (ČSSD) by nejraději udělil pokutu nebo přímo nasekal (!) matce, která vezme po osmé hodině večer dítě do restaurace. Na svou obhajobu posléze upřesňuje, že by nasekal i otcům a také že měl na mysli zakouřenou vesnickou hospodu a obecně podniky kdysi označované jako IV.cenová skupina. ZDE.

Na tomto místě je třeba upozornit, že mezi matkami jsou také chudé ženy, které si dražší podniky nemohou dovolit, a také fakt, že v mnohých vesnicích neexistuje k "hospodě" žádná alternativa.

Zamysleme se nad tímto paradoxem: ženy jsou na jednu stranu nabádány k mateřství a péči o děti, avšak na druhé straně jsou pak jako matky vykazovány z veřejného prostoru. Nerovnováha je zřejmá: zatímco pro poslance by bylo nepřípustným omezením svobody požadovat od "chlapů, co chodí na pivo", aby se ve veřejném prostoru zdrželi kouření, nebo od hospodských, aby dobře oddělili kuřácký a nekuřácký prostor, není pro ně omezováním svobody, ale jakýmsi přirozeným trestem za "slabost" mateřství (rodičovství), vykázat z téhož veřejného prostoru matky (rodiče) s dětmi.

Než zahánět do soukromí všechny, kdo nevyhovují představě silného, nezávislého poloboha (co hrdinně snese vdechování všemožných jedů), bylo by možná záhodnější pracovat na tom, aby společnost byla obecně přátelštější: snažit se vyjít vstříc. I liberálové si dovedou představit různé způsoby, jak tomu napomoci bez přímých státních dotací: odstranit "zákaz vstupu kočárům", oddělit prostory pro kuřáky a nekuřáky, zavést výrazné daňové úlevy firmám, které chtějí provozovat firemní školky, podporovat flexibilizaci pracovní doby, práci z domova, možnost vystřídat se na rodičovské dovolené a také při péči o nemocné dítě, zavést dětské koutky v parlamentu a na stranických jednáních apod.

Pokud uvidíte na nějakém zařízení nálepku "kočárkům vstup zakázán", poproste odpovědnou/ho vedoucí/ho, aby ji odstranil/a, stěžujte si na místním úřadě, napište do místních novin (uvidíte, že Vám dopis otisknou) a když se věci nezmění, napište svému senátorovi či senátorce, případně některému poslanci či poslankyni. Snad se tyto nálepky brzy stanou minulostí.

Přeji všem novorozencům, aby vyrůstali ve společnosti, která bude k dětem čím dál tím přátelštější.

Pozn. JČ: K tomu drobnou poznámku z doby dřevního postkomunismu. Moje mladší dcera se narodila přesně v době, kdy se rozkládal v Československu komunismus, tedy v listopadu 1989, a v prvních letech po pádu komunismu jsme jí vozili do Prahy na návštěvu jako nemluvně a malé dítě. Zatímco v Británii a kdekoliv na Západě se pracovníci služeb (letušky, letištní zaměstnanci, vlakoví zaměstnanci, autobusáci) mohli z přítomnosti malého dítěte doslova radostí pominout a dělali pro dítě v kočárku nejrůznější ústupky, smáli se na dítě a hráli si s ním, všeobecně pomáhali, v Praze byla reakce (třeba na výstavách, nebo v prostředích veřejné dopravy vůči dítěti v kočárku nevraživá, v nejlepším případě pasivní a nijaká.)