22. 3. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 3. 2007

Američtí vojáci znásilňují v Iráku své kolegyně v armádě

Nedělní noviny mého mládí přinášely nedělní čtení a kreslený seriál Ondřeje Sekory o Ferdovi Mravencovi. Nedělní noviny mého stáří nejsou v češtině a nedělní čtení je dnes úplně jiného druhu. Pokrok se nedá zastavit. Za mého mládí byla maminka mého spolužáka paní podplukovníkovou, a ani jeden spolužák neměl maminku, která by střílela ostrými třeba jen do terče. Naše dnešní noviny nám ukazují mladé vojačky v moderní válce a také jejich intimní problémy. Kdyby ty noviny viděli strýci mého mládí, zeptali by se, jestli tam nemáme nic slušnějšího. Momentálně nemáme, ale to neznamená, že si musíte otevřít i to, co následuje po tomto úvodu.

Reportérka Helen Benedictová přispívá do časopisu Salon, kde uveřejnila delší verzi článku, který převzaly noviny The Ottawa Citizen. S palcovým titulkem a snímkem dvojice amerických střelkyň, svobodnic Cherishe Cooperové z Texasu a Atiyhie Goldboldové z New Yorku vyšel článek na celé straně velkého formátu. Obě svobodnice kryjí palbou činnost svých spolubojovníků polního dělostřeleckého regimentu 2-17 v Ramadi, západně od Bagdádu. Titulek u snímku říká, že bylo v Íráku zraněno 450 vojaček a 71 jich zahynulo.

Paní Benedictová se u příležitosti opakovaného povolávání příslušníků US Army do Íráku v rámci zvýšení jejich počtu o 20 tisíc zamýšlí nad tím, čemu budou čelit ženy-vojačky. Při tom nemá na mysli jen samotné těžkosti války, k nimž počítá i zabíjení civilistů, výbuchy bomb a min, horko, chronickou nevyspalost a strach. Počítá sem i strach ze svých vlastních spoluobojovníků - mužů.

V posledních několika měsících mluvila s více než 20 veteránkami této války a všechny jí řekly, že nebezpečí, že budou znásilněny vlastními americkými vojáky je tak vysoké, že se o tom všeobecně mluví. Velitelé varují ženy, aby ve vlastním zájmu nechodily k latrinám ani do sprch jinak než ve skupinách. Takže tu to máme, autorka vpadla velice rychle in medias res. Kromě strachu z války mají americké vojačky strach ze znásilnění.

V Camp Arifjan v Kuvajtu (okamžik, prosím, není snad Kuvajt samostatným státem, který Američani osvobodili před iráckou okupací a tedy není součástí Íráku?), kde se soustřeďují američtí vojáci před návratem do civilu, jsou vojačky varovány, aby nevycházely samy za tmy. Camp Arifjan se nazývá "městem generátorů" a tedy je tam od generátorů takový hluk, že by ani nikdo neslyšel volání o pomoc. Tato informace pochází od 24-leté Abbie Pickettové od 229. bojově podpůrné inženýrské setniny, která strávila v Íráku 15 měsíců.

Mickiela Montoyaová (21), která byla v Íráku s Národní gardou v r. 2005, nosila u sebe po celou dobu nůž, o němž řekla, že nebyl určen k bojovým akcím nýbrž k její vlastní obraně před americkými vojáky.

Americká armáda nemá žádné statistické údaje o sexuálním obtěžování vojaček v Íráku, ale dřívější ministr obrany Donald H. Rumsfeld nařídil v r. 2004 situaci vyšetřit. Tak vznikla webová stránka ministerstva, která prohlásila sexuální útoky za ilegální a měla pomoci vojačkám, aby mohly případy oznamovat. Armádní definice "sexuálního útoku" (sexual assault) zahrnuje znásilnění, sodomii bez souhlasu, odmítané nepřijatelné sexuální dotýkání a ohmatávání jakož i pokusy o takové jednání. Bohužel nejsou tato kritéria dostatečná, aby mohla při zvýšeném počtu žen sloužících v armádě tyto ženy udržovat v bezpečí. Jejich vyhlídky jsou dnes horší než kdykoliv dříve a to proto, že se do Íráku vracejí vojáci, kteří tam již byli a jsou následkem toho částečně mentálně narušení a navíc armáda zrušila trestní a násilnou bezúhonnost ("čistý trestní rejstřík") jakožto jednu z podmínek pro přijímání nováčků do armády - jinak by neměla armáda dosti vojáků. Mezi nováčky je tedy více než 10% "pochybných živlů".

Plukovnice Janis Karpinski způsobila loni pobouření, když veřejně prohlásila, že v r. 2003 zemřely v Íráku 3 vojačky žízní (dehydratací), protože odmítaly pít večer tekutiny. Měly totiž strach ze znásilnění, budou-li muset jít po setmění k latrinám. Vedení armády prohlásilo tuto zprávu za neopodstatněnou, ale plk. Karpinski trvá na její správnosti. (Plk. Karpinski byla degradována z hodnosti brigádní generálky za svou činnost jakožto velitelka vězení Abu Ghraib. Jakožto důstojnice s nejvyšší hodností, která ztratila své postavení v souvislosti se skandálem ohledně mučení, ona sama se vydává za obětního beránka. Nyní se stala ostrou kritičkou toho, jak se zachází s ženami v armádě. Armáda ji obviňuje ze zatrpklosti).

Plk. Karpinski řekla: "Byla jsem osobně u toho, když podával o této situaci zprávu lékař a ten řekl, že zemřely na svých lůžkách. Navíc jsem zaslechla zástupce velitele, který lékaře žádal, aby o tom nemluvil, protože by to mohlo upoutat nezdravou pozornost". Vysvětlila, že byly latriny vzdálené a nebyly osvětlené. Muži skočili na ženu, která tam šla v noci, zatáhli ji do přenosných záchodků (Port-a-Johns) a tam ji buď sexuálně obtěžovali nebo znásilnili. Dodala, že smrt všech tří vojaček byla uvedena jakožto "mimo boj".

V Íráku, Afganistánu a jinde na Středním východě sloužilo v americké armádě od začátku írácké války v r. 2003 více než 160,500 žen, což znamená, že jedna sedmina všech vojáků jsou ženy. Ženy představují až 15% bojově činných sil, což je 4x více než za války v Perském zálivy v r. 1991. Oficiálně zakazuje Pentagon, aby se ženy zúčastnily pozemních bojových akcí například u pěchoty, ale řekněte to některé vojačce v Íráku a ta se vám vysměje. Toto je válka bez frontových línií, bez bezpečných zón, bez úkrytů před minometnou palbou, s bombami pod auty a na okrajích silnic a při tom je stále nedostatek vojáků.

Přes všechna rizika, která ženské vojačky na sebe berou, jsou stále považovány za vojáky druhého řádu a za sexuální hračky. Jak řekla Abbie Pickettová, je to jako když pošlete 3 dívky, aby žily v domě pronajatém samými studenty.

"Znásilňování, sexuální útoky a ohrožování není v americké armádě ničím novým", říká Helen Benedictová. "Byly vážným problémem už ve válce ve Vietnamu a znásilňování i sexuální honičky na ženy u námořnictva v Tailhooku v r. 1991 a podobné útoky na ženy u pozemního vojska v Aberdeenu v r. 1996 se dostaly mezi světové skandály". Armádní průzkum z r. 2003 mezi veteránkami od Vietnamu po válku v Perském zálivu ukázaly, že asi 30% z nich bylo znásilněno vlastními vojáky. Studie veteránek z Vietnamu a pozdějších válek provedená v r. 2004, která se zaměřila na ženy, které vyhledaly pomoc pro poruchy způsobené post-traumatickým stresem, ukázala, že 71% jich bylo v armádě sexuálně napadáno nebo přímo znásilněno. Jiná studie z let 1992-3 na veteránkách z Perského zálivu a z dřívějších válek zjistila, že dokonce 90% jich bylo v armádě sexuálně obtěžováno.

"To je jedna ze situací, kterou jsem nenáviděla ze všeho nejvíc", řekla 24-letá Caryle Garciová, která sloužila v Bagdádu v letech 2003-4. "Vejdu do jídelny a všichni chlapi, kteří tam sedí, přestávají žvýkat a zírají na mě. Kdykoliv se ohnu, hned na to padne nějaká poznámka. Došlo to tak daleko, že jsem se bála projít kolem určitých lidí, protože jsem nechtěla slyšet jejich poznámky". Abbie Pickettová, která doplňovala pohonné hmoty a řídila nákladní auta po silnicích plných kráterů od bomb, byla jednou z 19 žen v jednotce o 160 vojácích. Řekla, že si muži dováželi bedny pornografie a neustále mluvili o tomto hnusu ke všem ženám v jednotce, až ty z toho byly nadobro otrávené: "Přece bychom se neměly každý den bát, kudy půjdeme, že budeme napadeny". Ona sama byla sexuálně napadena, když prodělávala cvičení v Nikarágui (!) pro službu v Íráku. Řekla: "Provedl to nadřízený důstojník, když mi bylo 19 roků. Nevěděla jsem, na koho se mám obrátit, tak jsem to neoznámila".

Ženy v armádě prohlásily, že je tam  nálada zaměřena proti ženám, které případy sexuálního napadení ohlašují, a ty jsou považovány za zrádkyně. Muži zastávají názor, že se s tím mají vojačky vyrovnat a držet hubu. Teprve když se takoví muži vrátí domů, s odstupem času si začnou uvědomovat, jak časté byly sexuální útoky proti jejich spolubojovnicím.

Vojenské čety jsou uzavřené hierarchické skupiny prosáhnuté pomluvami, takže žena, která ohlásí, že byla znásilněna, nemá nejmenší naději na to, aby zůstala v anonymitě. Bude den po dni potkávat svého útočníka, bude se o ní špatně mluvit a ostatní vojáci ji budou obviňovat. Navíc je ohrožena tím, že bude trestána, jestliže útočníkem byl její nadřízený.

Dokonce samo ministerstvo obrany se snažilo napravit tuto situaci, aspoň před zraky veřejnosti. Nevydalo se ale tak daleko, aby sbíralo statistické údaje o sexuálním napadení a znásilnění. Mluví jen v "hrubých číslech". Až v r. 2006 přišlo s nápadem, že by mohly ženy anonymně oznamovat sexuální napadení a tedy "modernizovalo" svoji webovou stránku. Paní Benedictová poznamenala, že ta webová stránka sice vypadá dobře (neuvedla její adresu), ale někteří návštěvníci by se podivili, že poskytuje příliš mnoho místa tomu, aby vysvětlila ženám, jak se vyhnout sexuálnímu napadení a příliš málo místa tomu, aby vysvětlila mužům, že se mají chovat slušně. Stránka definuje znásilnění, sexuální útok a sexuální obtěžování a jasně říká, že jsou všechny tyto aktivity proti zákonu. Také vysvětluje, že vojačka může ohlásit znásilnění anonymně na zvláštním oddělení SAPR (Sexual Assault Prevention and Response - Předcházení sexuálním útokům a odpovědnost) aniž by tím zahájila úřední vyšetřování. Říká se tomu "omezené oznamování"). Webová stránka slibuje vojačkám obhájce a lékařskou péči.

Při bližším pohledu se ale nacházejí v tomto obraze vady: Na SAPR se mohou obrátit pouze vojačky v aktivní federální službě, čímž jsou vyloučeny neaktivní záložnice a veteránky. Vojačkám se doporučuje, aby podávaly zprávy o znásilnění kaplanům, jenže kaplani nejsou vycvičeni k poskytování rad znásilněným ženám. Jestliže vojačka řekne svému známému nebo příteli o tom, že byla znásilněna, onen známý nebo přítel má podle zákona povinnost ohlásit tuto okolnost úřadům. Vojačka, která oznamuje, že byla znásilněna, musí uvést svoji hodnost, pohlaví, věk, rasovou příslušnost, druh služby a datum i čas a/nebo místo, kdy a kde k útoku došlo. Ve značně omezeném prostoru vojenského prostředí to tedy nelze považovat za "anonymní sdělení". V praxi, kdy jsou ve velení armády především muži, to znamená, že vojačka podává zprávu o znásilnění nějakému muži. Zde tedy nemá naději na úspěch. Horší je to, že proti útočníkovi nemůže být zahájeno žádné vyšetřování ani postih, pokud jeho oběť neopustí svou anonymitu.

Ministerstvo obrany tvrdí, že svými reformami dosáhlo úspěchu a usuzuje tak z toho, že počet případů ohlášeného znásilnění vzrostl od r. 2004 o 1700 případů na 2374 v r. 2005. Mluvčí ministerstva paní Cynthis Smithová napsala paní Benedictové, že je úspěch programu SAPR přímo úměrný počtu oznámeného sexuálního napadení. Jenže to není pravda - více oznámení může být výsledkem většího počtu útoků. Autorka článku sdělila, že jak její vlastní zdroje tak i jiní kritici poukazují na velké rozdíly mezi tím, co webová stránka ministerstva slibuje a jaká je skutečnost. Zeptala se paní Smithové, zdali jsou za zrádkyně stále považovány ty vojačky, které sexuální napadení oznamují. Odpověď: "Naši vojáci jsou cvičeni s vědomím, že sexuální útok je zločin, který je ze všech zločinů nejméně často oznamován. Podle tohoto výcviku je zradou to, když napadení není oznámeno".

V praxi poznala Abbie Pickettová, co se stalo, když se její známé pokoušely oznámit útočníky podle návodů reformy z r. 2005. Poznaly, že všechno končí u otázky, komu věřit - ženské oběti nebo mužskému útočníkovi? Muž vždycky najde svého zastánce. Pani Benedictová ujišťuje čtenáře, že sexuální napadání není univerzální pro celou armádu, ani že je nevyhnutelné. Několik vojáků jí řeklo, že k němu nedochází u jednotek, jejichž velitelé je netrpí - a průzkum jim dává za pravdu. Seržantka Národní gardy Jennifer Hoggová (25) sdělila, že její jednotka se k ní chová slušně, protože její velitel by nedovolil neslušné zacházení se ženami.

Zatímco někteří velitelé jsou tedy méně ostražití, jiní dokonce sami napadají své podřízené, což se ve vojenském žargonu nazývá command rape (velitelské znásilnění). Protože je armáda hierarchická a vojáci jsou cvičeni k poslušnosti a k tomu, aby nikdy nepochybovali o svých velitelích, nadřízení mohou zneužívat svých podřízených naprosto beztrestně. Ve většině případů jsou podřízenými ženy ve věku 18 až 20 roků, které jsou nováčky jak ve válce tak i v samotné armádě a jsou tedy mnohem zranitelnější než starší a zkušenější muži.

Psychosociální poradkyně Callie Wightová pracuje s veteránkami v Los Angeles a má zkušenosti za posledních 11 roků. Za celou tu dobu poznala jen tolik žen, že by je spočítala na prstech jedné ruky, které oznámily napadení svému veliteli a dočkaly se potrestání viníka. Řekla, že se většina velitelů odmítá zabývat se stížností. Podle 9-leté studie uveřejněné v novinách Denver Post v r. 2003 se vyhnulo potrestání téměř 5000 obžalovaných násilníků. Takže - jak to chodí v armádě? Jestli napadení ohlásíte, budete potrestána a násilník zůstane na svobodě.

Tím se dostáváme k tomu, co leží na srdci každému vojákovi - a to je kamarádství. Muži vstupují do armády nebo se do ní vracejí kvůli kamarádům. Jdou do války kvůli "kamarádům v boji" a pro ně riskují svůj život a vrhají se do nebezpečí představovaného písečnými bouřemi, špinavou vodou, nedostatkem hygieny, střelbou a vším, co válka přináší. Vojáci se vracejí do Íráku, i když se zatím začali stavět proti válce a to proto, aby neopouštěli svoje kamarády. Kamarádství je to, co dnes vede muže do války jako je vedlo do všech dřívějších válek: chráníte svého kamaráda ve zbrani a on chrání vás. Jak řekl jeden veterán paní Benedictové: "Není nikdo, koho byste milovali tak, jako svého kamaráda, který je ochoten obětovat za vás svůj vlastní život".

Jaké místo mají v tomto žebříčku hodnot ženy? Velice málo jich nachází kamarádky mezi ostatními vojačkami, ale mnohé ani kolem sebe nemají jiné vojačky - kolem nich jsou jen muži. Některým mohou důvěřovat, ale mnohým věřit nemohou. Jak by vás také mohl sledovat a chránit v boji muž, který na vás každý den vyvíjí nátlak, abyste s ním měla sex, který se k vám chová jako k prostitutce, který vám vyhrožuje, že si to s vámi vyřídí, jestli se mu nepodvolíte a který vás ve skutečnosti napadá?

"Kamarádství ve zbrani je velká blbost" řekla Caryle Garciová nyní u vojenské policie, "viděla jsem příliš mnoho postižených dívek - nikomu jsem nikdy nevěřila a dodnes nikomu nevěřím". Je-li toto výsledkem toho, jak se zachází s ženami v armádě, kde se tedy nacházejí ve vztahu ke kamarádství ve zbrani? Tuto otázku kladla paní Benedictová jedné vojačce po druhé a vždycky dostávala stejnou odpověd: "Zůstávají samy".

Nejotřesnějším případem sexuálních útoků se stala 21-letá Suzanne Swiftová, která sloužila v Íráku v r. 2004. Byla přinucena svým velitelem proti své vůli k sexu, pro nějž je legálním názvem "znásilnění". Napadli ji dva další důstojníci než se odhodlala je oznámit. Ostatní vojáci se k ní začali chovat jako ke zrádkyni. Protože neměla sílu vrátit se po dovolené ke svému násilnému veliteli, do Íráku se nevrátila. Byla zatčena a vězněna pro zběhnutí. Nejdříve jí armáda nabídla dohodu: Její trest by byl znížen, kdyby podepsala prohlášení, že nikdy nebyla znásilněna. Odmítnula podepsat, protože nechtěla dovolit, aby ji armáda mohla přinutit lhát. Byla tedy postavena před vojenský soud a ten ji zbavil její hodnosti. Strávila prosinec ve vězení a potom byla deportována do Fort Irwin v Mohávské poušti, daleko od své rodiny. Musí sloužit u armády další dva roky a může být znova poslána do Íráku. Muži, kteří ji napadli, dostali pouze písemné důtky.

Suzannina matka, paní Sara Richová, založila webovou stránku se žádostí, aby se lidé připojili k žádosti o propuštění Suzanny. Žádost podepsalo více než 6700 veteránů i vojáků v činné službě a 102 žen přidalo své vlastní podepsané zprávy o tom, jaké sexuální persekuci byly v armádě vystaveny.

                 
Obsah vydání       22. 3. 2007
22. 3. 2007 Kauza Uzunoglu: Podivný začátek, podivný konec Zdeněk  Jemelík
22. 3. 2007 Deník vzdělaného a bohatého bolševika Bohumil  Kartous
22. 3. 2007 Výsledky dotazníku
22. 3. 2007 Čtu Britské listy, abych znal svého nepřítele
22. 3. 2007 Se zájmem čtu umanuté levičáctví Britských listů
22. 3. 2007 BL - platforma pro potlačované názory
21. 3. 2007 "Ústav paměti národa" v praxi Miroslav  Polreich
22. 3. 2007 Nahým a mokrým navrch Jan  Skácel
22. 3. 2007 Američtí vojáci znásilňují v Iráku své kolegyně v armádě Miloš  Kaláb
22. 3. 2007 Nelehká pozice mluvčího NEzákladnám Jana Tamáše
22. 3. 2007 Jan Tamáš je v právu, když nechce diskutovat se zastánci raket
22. 3. 2007 Jan Tamáš selhal Miroslav  Šuta
22. 3. 2007 Netrestat schopné? Tomáš  Jurčík
21. 3. 2007 Současný stav "výuky" omezuje tvůrčí svobody studentů Jan  Paul
22. 3. 2007 Jsem rád, že politolog Kučera holokaust nepopírá...
21. 3. 2007 Politický program lidovců v jedné větě Boris  Cvek
22. 3. 2007 Někteří Češi se stěhují, někteří cizinci také, ti ale do ČR, aneb protesty jsou zbytečné, integrace za to ale nutná Uwe  Ladwig
22. 3. 2007 Mongolce nemá rádo celé Blansko
22. 3. 2007 Přistěhovalci - několik údajů k zamyšlení Darina  Martykánová
21. 3. 2007 Státní maturity vyděšené Kuchtové Štěpán  Kotrba
22. 3. 2007 Prezident Chirac podpořil Sarkozyho kandidaturu "mezi zuby" Josef  Brož
22. 3. 2007 Irák čtyři roky poté: horší než genocida v Darfúru Daniel  Veselý
21. 3. 2007 Na něco jste opět zapomněl, pane Bláho Jan  Hošek
22. 3. 2007 Bez cigaret do hospody nelez Jan  Mertl
22. 3. 2007 Jsem zklamán postojem Jana Tamáše
21. 3. 2007 Jde o daleko víc než o rakety
21. 3. 2007 Podlá bezcharakternost členů strany Wenzel  Lischka
21. 3. 2007 Podivná vyrovnání s minulostí Vladimíra  Dvořáková
21. 3. 2007 V Německu vře spor o amerických raketách v Evropě Richard  Seemann
21. 3. 2007 Jak vybrat "správné" odpůrce radarové základny? Antonín  Hubený
21. 3. 2007 ČSSD před sjezdem a před problémy Vladislav  Černík
21. 3. 2007 Kapské město Jan  Baláč
21. 3. 2007 Kdo to sočí na Mongoly Milan  Daniel
16. 3. 2007 Hospodaření OSBL za únor 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce