Dnes čelíme přemíře informací, tunám balastu. Jaksi pasivně přijímáme to, že každý názor je osobitý, svébytný a unaveni putujeme od jednoho k druhému. Skutečná sečtělost a vyspělost ducha, zásadní předpoklad názorového zrání, schopnosti reflektovat události v kontextu, který překračuje efemérní dnes a tady, není vyžadována a zřejmě bohužel nemůže být ani doceněna, neboť jí trpí už jen pár velmi starých pánů (třeba Jan Vladislav). Dějiny myšlení, z nichž se po tisíciletí napájely mohutné toky kultury, aby své vody, rozmnožené jako evangelní hřivny, vracely zpátky do toku hlavního, dnes jako by přestaly existovat. Jsou tu sice stále, ale nikoho příliš nezajímají. Když Popper cituje slova Lorda Actona o tom, že pro "muže vědy neexistuje nic naléhavějšího než dějiny vědy a logika objevu", mohl najít pochopení u Feyerabenda nebo u Einsteina a Heisenberga, dneska ale, kdy se topíme v megalomanské poušti banalit, je tento poučený a velice bystrý názor pouze jedním z mnoha "názorů".

Bohužel, ne každý názor je stejně hodnotný. Příroda není uzpůsobena tak, že každý dokáže totéž co druhý. Ve vědě, sportu, v umění existuje lepší a horší výkon -- a těch výborných je vždy méně než těch průměrných a podprůměrných. Jestliže budeme dávat olympijské medaile -- abych uvedl snadno srozumitelný příklad -- za něco, co dokáže každý, nikdy se žádných velkých výkonů nedočkáme, naopak olympiáda zanikne jako zbytečnost. Kdyby se podobně před pořádáním fotbalového zápasu mezi dvěma vesnicemi vždy před utkáním řeklo, že ať už bude výkon obou mužstev jakýkoli, bude stejně dobrý, zanikl by i fotbal.

Proto jsem dost skeptický ke kultuře blogů, byť třeba v mém oblíbeném týdeníku Respekt jsou blogeři nejrůzněji hodnoceni a jakási soutěž mezi nimi probíhá. Jenže nemyslím, že právě to, co dnes dělá každý -- blogy, zapojování blogů do novin a časopisů -- může Respektu pomoci, tím méně pomoci jeho čtenářům dostávat zajímavé, silné myšlenky, s nimiž se má cenu ve své mysli opravdu potýkat. Raději si přečtu jeden článek, který mohu plodně konfrontovat se svou vlastní sečtělostí a rozvinutostí, než banální názor pro názor. Tohle Respekt nedoceňuje a jde cestou rozředění. Jestliže ještě dnes je zajímavé, co se v něm psalo před deseti lety, za deset let už nebude zajímavé, co se v něm píše dnes.

Za největší slabinu Respektu dlouhodobě považuji jeho kulturní část, z níž jsem opravdu za velkého potěšení dokázal číst pouze články Viktora Šlajchrta, jehož espritu si vysoce vážím. Mezi nejhorší a naprosto zbytečné, ba přímo hloupé řadím naopak články Terezy Brdečkové. Bohužel právě pan Šlajchrt z Respektu zmizel a duch paní Brdečkové zůstává a mohutní. Ba zdá se, že se tento časopis má stát určitou charitou pro "české spisovatele" -- charitou, která jim umožní ukázat jejich nekonečnou uměleckou bídu. To se v posledním čísle podařilo našemu "českému spisovateli" Balabánovi, jenž tam udal na místě kultovního (kdysi výlučně Šlajchrtova) závěrečného sloupku Mimochodem nesmyslný výlev o stromech, který by mohl být nanejvýše impresí nazelenalého žáka osmé třídy, pachtícího se s osnovou slohové práce, kdyby nebyl výkonem "českého spisovatele". Balabán ukázal, že "český spisovatel" myslet nemusí -- u sloupkaře se to však projevilo v tak čiré nahotě, že se člověk až diví.

Česká literatura má na rozdíl od blogů za sebou více let rovnosti, skleníkového zestejnění a nepoměřování výkonů. S milým úsměvem se stačí vetřít do komunity, napsat nějaké knihy, navzájem si je chválit, brát dotace, nechat si zaplatit v A2, v Respektu či v Hostu či kdekoli jinde za žvást, a tak nějak žít a říkat si "český spisovatel". O naprosté zbytečnosti tohoto víc než odporného cirkusu svědčí nejvíce to, že "čeští spisovatelé" si už ani nevidí do úst.

Bohužel pro mnohé "české spisovatele" a jiné podobné, i kultura stojí na schopnosti, na tom, s čím se člověk narodí (talent) a jak vstřebává velké inspirace minulosti (ani Rimbaud ve svých patnácti nebyl tak neznalý dějin světové kultury jako jsme dnes my -- a třeba antiku přímo hltal, jak plyne z jeho prvních dopisů Verlainovi), jak ho ovlivňuje svět, různé vzory a různé existenciální zlomy. A jenom málokdo z toho všeho dokáže vytěžit něco úžasného. Na to nesmíme zapomenout, jinak se vrátíme do džungle -- ale ani v té džungli se nevyhneme té zásadní nerovnosti, spíše naopak. On vlastně ten pokrok od džungle k moderní civilizaci stojí na myšlenkách těch nemnohých géniů, nikoli na myšlenkách kohokoli, kdo se chtěl stát myslitelem, plemeníkem blogovských názorů nebo "českým spisovatelem".