V Německu byl jeho nejvážnějším konkurentem jeho původně přítel, později konkurent admirál Canaris. Zpravodajský důstojník intelektu a schopností skutečně neobyčejných.

Likvidace Heydricha se tak stala prioritou britské tajné služby. Nikdo už dneska asi nepotvrdí, do jaké míry jsou pravdivé spekulace, že byl Canaris ve skutečnosti superagent britské tajné služby, za což byl v Německu v dubnu v roce 1945 popraven.

Rovněž se asi nepodaří zjistit, kdo ve skutečnosti plukovníku Moravcovi vnukl myšlenku atentátu na Heydricha. Na přímý rozkaz Londýna to jistě nebylo a při jeho schopnostech je zjevné, že věděl, jaká hra se tady hraje.

A tak nastoupili hrdinové, ti známí i ti neznámí. Použití vojáci z Československa vycvičení ve Velké Británii a řada občanů protektorátu. Po atentátu je Heydrich odvezen na Bulovku (jeho zatáčka již je nenávratně zničena novou radiálou) a zde po několika dnech na sepsi a multiorgánové selhání umírá 4. června 1942.

Následuje stanné právo, zatýkání, mučení, popravy. Jednotlivci, skupiny, celé vesnice.

Náleží asi profesionálním historikům, aby hodnotili přínos proti ztrátám této akce. Nicméně to, co je potřeba říct a co málokdy zaznívá, je, že skutečným cílem likvidace Heydricha nebyla demonstrativní akce londýnské vlády a prezidenta v exilu, ale mnohem závažnější akce dalekosáhlého dopadu v tehdejším hitlerovském Německu. Do jaké míry a kdo ji inicioval asi zůstane tajemstvím. I když si jí většinou připomínáme jako důkaz hrdinství Čechoslováků je dobré si uvědomit i jiný aspekt, tak častý v naší historii: že totiž i naši hrdinové i naše oběti byli jenom pěšáci v cizí tvrdé hře.