Pracuji ve stotisícovém městě, jehož společenský prostor je v Česku atypicky silně ovlivňován početnou komunitou v něm pracujících cizinců. Ve městě a okolí jich pracuje na deset tisíc. Fakt samotný nepokládám za velké štěstí, protože generuje řadu problémů -- především s bydlením těchto lidí -- myslím si nicméně na rozdíl od mnoha mých spoluobčanů, že je to důvod k tomu, abychom my, obyvatelé malé země uprostřed Evropy, byli hrdí na to, že tito lidé, kteří si mohli vybrat z desítek jiných zemí, si vybrali právě tu naši.

Počet cizinců v České republice vzrostl od roku 1993 prakticky čtyřnásobně. Česko (se svými "ošuntělými" obyvateli) se stalo cílovou zemí pro migraci z Východu, nově z onoho dálnějšího Východu (Mongolsko, nová vlna z Vietnamu) a Balkánu. Včera jsem mluvil s Bulharkou, občankou jedné z nových zemí Unie: "Za dva měsíce si tady vydělám tolik, co doma za jeden a půl roku."

Míra růstu migrace do České republiky se ovšem nedá porovnávat s vývojem spokojenosti jejích občanů. Politikům se ve spojení s prodejnými médii podařilo lidem implantovat myšlení, které i osmnáct let po změně režimu viní ze současných problémů (a jejich vlastní nedostatečnosti) komunisty. Otec současných poměrů proslulý tím, že nezná špinavé peníze, se nejenže nestydí narcisticky předvádět, ale údajnou skvělost poměrů poměřuje množstvím uzavřených hypoték.

V místě, kde žiji, vidím spoustu nových staveb rodinných domků. Jen výjimečně ale staví lidé práce: mými nejbližšími novými sousedy jsou zbohatlík, který vydělal přes noc a bůh ví jak miliony, starosta a bývalý člen české vojenské "mise" v Kosovu. Za humny bydlí boháč, o němž se traduje, že "nadělal prachy" na obchodech s LTO. Jen malá demonstrace toho, koho vlastně vynesly polistopadové poměry nahoru, kdo může, a kdo ne.

Stejně jako jinde vyrostly v našem městě hypermarkety, v nichž si lid obecný může nakoupit prakticky totéž, co jiný Evropan. Má ovšem hlouběji do kapsy; statistiky ovšem tvrdí, že zatímco začátkem devadesátých let jsme byli ekonomicky vyřízeni, dnes jsme na úrovni 70% Rakouska. Nevím, nejsem ekonom. Nemohu však nevidět, že se produktivita práce obecně zvedla. Je to vidět na obecné kupní síle, ne však na spokojenosti lidí. Ta kupní síla totiž generuje touhu po stále nových produktech, na druhé straně závist, snahu dosáhnout téhož (za cenu obětí, za cenu podvodů, nekorektního jednání, zločinu -- vyberte si).

Chtěli jsme v roce 1989 jiný svět. Občané, kteří s režimem bojovali -- slovy Václava Klause -- tím, že jezdili na chaty, však chtěli svět, jaký mají a politiky, jaké si zaslouží, protože si je zvolili. Mohli použít vlastní rozum. Použili cizí, bylo to pohodlnější. Mohli projevit názor -- raději trpně seděli u televize, konzumovali bulvár. Nízká míra sebedůvěry, nízká úroveň politické kultury, jen výjimečné použití vlastního myšlení, pohodlnost, strach, že přijdou o tu kuličku, kterou si tak těžko valí... A malá míra hrdosti, odvahy něco změnit, ochoty vyjít z tepla domova na studenou ulici či náměstí a říci co si myslím ve společnosti ostatních občanů natolik nahlas, aby to pseudodemokraté chránění režimními médii museli slyšet.

Nejhorší je, že mladí lidé, na něž jsme po listopadu 1989 spoléhali, berou současné poměry v české společnosti jako normu a přizpůsobují se jí. Ne všichni -- ale zkuste se podívat na internetové "diskuse" plné anonymních urážek, neúcty, pohrdání. Poctivost, slušnost, ohleduplnost, kultura vyjadřování? Jen důvod k posměchu. Mladí lidé nejsou v rodinách vedeni k práci, ale k vyčůranosti. Uč se -- ne proto, abys měl znalosti a byl lepším člověkem, ale proto, abys nemusel fyzicky pracovat. Protože to je hanba: každá "celebrita", která si s odpuštěním pšoukne, je víc, než člověk, který dokáže něco pěkného udělat, postavit, který prokáže, že je dobrý řemeslník či zaměstnanec a jsou v něm obsaženy hodnoty prověřené generacemi.

Jejich rodiče se pachtí a nechají v zaměstnání urážet, protože se bojí, aby nepřišli o místo, neboť si musí vydělat na svou "životní úroveň", jakkoliv jim uniká, že skutečná úroveň není spojena s kvantitou nabytých statků, ale s kvalitou prožitého. A také s tím, že se budou moci volně nadechnout a nebudou se za sebe muset v silnějších chvilkách stydět.

Proto jsme tam, kde jsme, v zemi, která je krásná, také však v zemi, kterou jsme si nechali dílem rozprodat a dílem život v ní ukrást, a v níž nám "zase" vládnou ti nahoře. Proto, že jsme jim to umožnili.