Mou první zprávu uveřejnily Britské listy před dvěma měsíci, kdo má zájem si ji snad ještě může najít. Obsahovala v podstatě text, jimž jsem se e-mailem obrátil na předsedy parlamentů v Česku a na Slovensku a na mnou voleného poslance evropského parlamentu, Libora Roučka.

Text zhruba shrnoval důvody mého negativního stanoviska k výše zmíněnému postupu vůči Srbsku a ještě před chystaným schválením uznání kosovského státu parlamenty (v ČR oběma komorami – sněmovnou i senátem) žádal jejich předsedy o umožnění jeho distribuce poslancům a senátorům, jež vyzýval k zamítnutí vládního návrhu.

Podobný text (ve švédštině) jsem poslal předsedovi vlády (která měla o návrhu Evropské unie právě rozhodovat) a předsedovi parlamentu ve Stockholmu, jenž rozhodnutí měl schválit. Z členů současné švédské vlády osobně znám pouze ministra zahraničních věcí Carla Bildta, členy švédského parlamentu prakticky neznám vůbec. Neobracel jsem se tedy na žádné mé švédské kamarády. V Praze a v Bratislavě mne, naopak, adresáti mého dopisu znají, kamarád s nimi ale také nejsem.

Jak jsem zmínil již ve své první zprávě, tentýž den po odeslání textu jsem obdržel odpověď europoslance Roučka z Bruselu. Napsal, že se ztotožňuje s mým názorem, k návrhu informovat o něm své české i nečeské kolegy a případně se pokusit vytvořit v europarlamentu napříč stranami mezinárodní skupinu, protestující proti porušení práva a dohod v tomto případě, se ale jaksi zapoměl vyjádřit. Naivně jsem se domníval, že také na to zde europarlament vůbec je.

Od předsedů parlamentů v Praze a Bratislavě jsem se dosud žádné odpovědi nedočkal. Zato mne v těchto dnech překvapili mí švédští představitelé, kteří mimochodem krátce po mé korespondenci, ve vládě i parlamentu uznání kosovského státu, bez nějakých protestů odhlasovali. E-mailem mi pracovník švédského ministerstva zahraničí Mikael Eriksson sděluje, že ho ministr zahraničních věcí pověřil odpovědět na dopis, za nějž děkuje. Já jsem se sice na ministra zahraničí vůbec neobracel, ale jak z dlouhého a suchého přiloženého popisu putování spisu vyplývá, požádali ho o vyřízení záležitosti předsedové vlády a parlamentu. Trvalo to nakonec přes dva měsíce, ale výsledek leží na mém stole.

Nejde o žádný důvěrný dokument. Text je dost obsáhlý, argumentující i zdůvodňující. Většina důvodů a argumentů příliš přesvědčivá není a, po pravdě řečeno, ani se tak netváří. Snad stojí za to s nimi českého čtenáře seznámit, tím spíš, že to umožňuje poukázat na rozdílný způsob myšlení a na rozdílný vztah mezi občany o politice rozhodujícími a těmi ostatními v různých otevřených společnostech.

V otevřené společnosti snad také žijeme? Následuje tedy poněkud zkrácený překlad odpovědi švédského ministerstva zahraničních věcí, prokládaný mými stručnými komentáři:

„ Konflikt mezi státní svrchovaností a principem sebeurčení je málokdy prostý. Pro Kosovo jako nový stát bude cesta vpřed lemovaná výzvami, ale ministr zahraničí se domnívá, že máme povinnost během nadcházejícího roku poskytnout veškerou pomoc a podporu, které jsme schopni, aby se nový stát mohl vyvíjet směrem k fungující demokracii a stabilní ekonomice.“

Ministr v podstatě uznává, že zde rozpor je. Ale v právu, občanském i mezinárodním, platí princip nadřazenosti. Anebo je důležitější „sexuální harašení“ než znásilnění dítěte? Z textu také vyplývá, že Švédové – a nejsou sami – si nemyslí, že kosovský stát je fungující demokracii.

„Švédskému uznání kosovské 'hlídané‘ samostatnosti předcházela diskuse v Radě pro zahraniční otázky, aby se zaručil široký švédský parlamentní souhlas. Samozřejmě by byla situace mnohem jednodušší, kdyby se příští status Kosova mohl zakotvit usnesením, nebo souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Švédské uznání nevyplývá přímo ze zásad pro uznávání, jež se tradičně uplatňovaly. Tím spíš, že se to děje na  pozadí stále platné rezoluce OSN 1244. Ale v unikátních situacích jsme i dříve dospěli k názoru, že je třeba unikátních řešení.“

Toto je ovšem přiznání odpovědnosti za vědomé porušení mezinárodních závazků.

„Uznání nutno především vidět jako součást společného přijetí evropské odpovědnosti za situaci, k jejímuž řešení se sotva dalo dospět jinak.“

Společné evropské řešení to není, společná odpovědnost také ne. Řada evropských států, i členů EU, ho odmítla, řada dosud nepřijala. To snad dokazuje, že si část Evropanů – vlád i občanů – dovede představit řešení jiná?

Jinými slovy: Ukradl jsem ti sice kabát, ale opravdu tě mám rád a doufám, že nezmrzneš. Je ti zima?Budu ti dýchat na prsty.

„V článku zveřejněném 12 března v několika evropských novinách píše Carl Bildt spolu s francouzským kolegou Kouchnerem, jak se Srbsko může stát součástí evropské rodiny. Mělo by co nejdříve získat status kandidáta EU a jeho občané by mohli svobodně cestovat po území vymezeném schengenskou smlouvou.“

Když už jsem tě přepadl a obral, můžeš naší partě zbojníků dělat svobodného poskoka. Budeš smět i na dovolenou na riviéru, máš-li na to.

„Problémy Balkánu nelze odstranit hotovými řešeními zvenčí, řešení musí obsahovat element kompromisu a skutečného dialogu mezi zúčastněnými.“

S tím nutno souhlasit. Jenže to údajně evropské řešení – orazítkované ve Washingtonu – je právě takovým hotovým balíkem zvenčí. O skutečném dialogu zúčastněných škoda mluvit.

„Závěrem chce ministr zahraničí zvlášť zdůraznit úlohu EU v budoucnosti. Až budou všechny státy regionu členy EU bude lze říci, že skončila snaha poskytnout všem a každému spolehlivý mír a zajištěnou budoucnost.“

To teda ještě potrvá. Pocítí to všichni Evropané a nejenom oni. To ale Carl Bildt dobře ví. Nejenom proto, že není snílek, také proto, že po několik let byl hlavním pověřencem OSN pro bývalou Jugoslávii.

Co tedy říci závěrem?

Myslím, že z textu jsou každému, kdo má zájem, pochopitelné pohnutky a způsob uvažování evropských demokratů. Na rozdíl od některých jiných, například německého předsedu europarlamentu Pötteringa, či českých vládních představitelů (kdo chce si může jména dosadit sám) je ovšem zřejmé, že švédský ministr je si vědom některých nedostatků své argumentace, ale nezakrývá to. Není to třebas dokonalé, je to ale celkem poctivé.

Zvlášť bych ale chtěl poukázat na jednu věc, s níž naši občané mnoho zkušeností nemají. Jde mi o férové jednání „ouřadu“ s občanem. Podle švédského práva musí vše s čím se občan na úřady obrací (pokud to není intimního charakteru) být zveřejněno na internetové stránce úřadu. Zjistil jsem si, bylo. Úřad má také povinnost občanovi odpovědět. Trvalo to sice dlouho, ale stalo se. Švédové nechodí na své úřady pokorně prosit s čepicí v ruce. To je naše dědictví z dob Rakouska-Uherska A úřad se nevytáčí, ani když mu to není pohodlné.

Až budou občana podobně respektovat české úřady, třeba s nimi občas nebudeme spokojeni, ale jistě se všem trochu uleví. I těm úřadům.