Václav Havel byl velkým bojovníkem za svobodu a objektivně vzato i za demokracii, přinejmenším do začátku roku 1990. Sám ale demokratem nikdy nebyl. Vždy byl aristokratem, častěji (ale ne pokaždé) v lepším smyslu. Navíc s tendencí režírovat. Kdyby měl možnost neomezeně modelovat českou politiku, pravděpodobně by stvořil něco systémově připomínajícího dnešní Írán. Tedy demokracii kontrolovanou elitou, která vede svět k lepšímu, elitou, nezodpovídající se nikomu kromě sebe sama. To je nutné mít na paměti, posuzujeme-li jeho polistopadové kroky. Nemusí se nám vždy líbit. Ale ani demokratická politika není v praxi vždy tak hezká jako v teorii, která často příliš nepočítá s reálně existujícími lidmi. Těmi nahoře i těmi dole.

Nevím, zda ve Washingtonu přesvědčovali Havla o logice bipolárního světa. V každém případě ten bipolární svět pak už moc dlouho nevydržel.

"Pendrekový" zákon ze srpna 1969 souvisel se snahou SSSR udržet si Československo jako svého klienta. Osobně si ale myslím, že by Kreml postupoval stejně i ve světě tripolárním či tetrapolárním. Ba i monopolárním, pokud by tímto pólem byl on sám. Co se týče privatizačních zákonů, rozpadu Československa a rozpadu OF na politické partaje, tady mi souvislost s logikou bipolárního světa uniká úplně. Příčiny bych viděl spíš v nestabilitě spojení socialistické ekonomiky s demokracií (krachuje desetkrát rychleji než socialistická ekonomika spojená s diktaturou), v prioritě slovenské identity nad československou a v neochotě voličů nadále podporovat hnutí, které bylo pro všechny a zároveň pro nikoho, hnutí, jehož jednota stavěla své představitele zcela mimo kontrolu voličů.

Pokud jde o pány Hammera a Sinclaira, není mi jasné, jak se z nich mohl Václav Havel poučit. Havlovy divadelní hry jsou někdy obtížně pochopitelné. Přesto mám pocit, že jejich autor o podobných existencích věděl. Možná si jen uvědomoval lépe než jiní opozičníci, že svět skautských ideálů, pragmatických obojživelníků a aktivních smolařů nelze od sebe v praxi smysluplně oddělit. Takhle ovšem idealista uvažovat nesmí. To smí jen realista typu Štěpána Kotrby.

Jak se Václav Havel zpronevěřil svým ideálům v komunistickém kriminále, mi není jasné. Podporoval odtamtud nějaké "humanitární bombardování"? Nebo inicioval nějakou válku mezi vězni? Nebo jde o projev falešného vědomí ze strany ŠOK?

Že humanista nikdy nebude schvalovat bombardování či iniciovat válku? Měl tedy Václav Havel schvalovat občanskou válku v Kosovu, která byla daleko horší a nadále se mohla už jen stupňovat? Třetí možnost neměl. Jako český prezident a světově známá celebrita nebyl v pozici, kdy mohl mlčet. I mlčení by se v jeho případě vykládalo jako schvalování té či oné možnosti (zpravidla momentálně pravděpodobnější). Kdo to nebere v úvahu, ten sám produkuje politický kýč. Zhruba tak, jak ho ŠOK popisuje v předposledním odstavci svého článku.

Ledacos z toho, co Havel hlásal, nedokázal ani on ani nikdo jiný naplnit konkrétním obsahem. Tyto věci následně zapadly nebo degradovaly v politický kýč. Nicméně něco zůstalo. Především svoboda slova, za kterou Václav Havel léta bojoval. Tou "obdaroval" čtvrtou skupinu, ke které počítám i sebe, a na kterou ŠOK zapomněl. Zato nezapomněl, že to byl Havel (a ne Klaus, Pithart či Vrba), kdo dal Čechům a Slovákům zlodějskou privatizaci, místo aby nějakou kouzelnou formulí vytvořil řádnou a uznávanou národní elitu.