Podobně správná je i jeho představa naší bezmocnosti a osudové vydanosti na pospas vnějším činitelům. Na tom, že se náš státní útvary v průběhu pětasedmdesáti let (počítáme-li i rok 1918) šestkrát rozpadly neshledává nic mimořádného. Naopak, "z pohledu českého nacionalismu byla minulá dvě století velmi úspěšná," hodnotí to. "Obávám se, že by bylo nutné změnit chování všech zúčastněných," vidí jako možnou alternativu, "což třeba v případě třicátých let znamená minimálně celou střední Evropu." Jen ne naše vlastní.

Traduje se pokus, který jsem si nikdy neověřoval: vložíme-li žábu do teplé vody, snaží se okamžitě dostat ven. Vložíme-li ji do studené a pozvolna zahříváme, vydrží v ní bez protestů až do uvaření. Kdyby alespoň na chvíli vylezla ven a zase se vrátila, hned by poznala, že něco není v pořádku, říkáme si přitom. Teplo tu je, ale to je tak normální, říká si přitom žába.

Na Urbanově fatalismu je pozoruhodné, že ani kapitalistické školství netají, že Maďarsko či Rakousko dodnes existují v hranicích z roku 1919, že se i hranice podstatněji zkoušenějšího Polska či Německa zmenšily od r. 1919 v důsledku prohraných válek pouze jedinkrát, o Švýcarsku a dalších nemluvě.

Pavel Urban urguje "věrohodný kontrafaktuální scénář, který by ukázal, jak by jiné ... chování Čechů [1938, 1939, 1968, 1992] vedlo k odlišnému výsledku". Odpověď jazykem společné profese je, že problém nespočívá v algoritmu, ale ve frameworku. Ne v reakcích na již vzniklé problémy, ale v tom že, kdy a za jakých podmínek nastaly. Právě tak by bývalo mohlo být společné Československo pro naše Němce, Maďary, Slováky, Poláky, Rusíny, Romy a české emigranty tou atraktivnější alternativou k životu. Jakýsi potenciál k tomu existoval a punktuálně jí dokonce i bylo.

Podobný fatalismus vysvítá i z Urbanova popisu, jak se "Občanské fórum-občanská společnost změnilo na Občanské fórum-elitu bez mandátu. Kvůli tomuhle jsme klíči na náměstí nezvonili, cituje veterány sametové revoluce." Inu, jestli to těm veteránům nestálo za víc než za zacinkání klíči na náměstí, dopadlo to přímo skvěle, mají víc, než si zasloužili.

Pavel Urban věří, že "averze vůči dosavadní vládě, požadavek změny, odstranění určitých praktik, s tímto 'programem' lze svrhnout vládu", ale považuje to dopředu za marné, vidí v tom pouze "získání masové podpory veřejnosti jednou z elit. Chceme-li však dále vládnout, musíme vědět, co chceme, ne co nechceme", požaduje.

Poněkud nekonsistentně, neboť sporný text se zabývá právě tím, co chceme: ne abychom tu dále vládli, ale aby se tu dalo žít. A také tím, proč se tu příliš mnoha spoluobčanům žít nedalo a nedá. Vlády pro to svrhávat nemusíme, na to stačí volby. Museli bychom však ty nové přimět, aby místo vládnutí sloužily. A to můžeme.

Pokud jde o samotný rok 1968, mohu Pavlovi Urbanovi nabídnout dva alternativní pohledy, "1968" (začínající shodou okolností stejnou větou), či novější "Sedlák zapráská bičem". Ale snad tu, hrome, nejsem od toho, abych mladším zprostředkovával vlastní dějiny. Očekával bych, že to budou sami a velice důrazně vyžadovat od svých učitelů a politiků, které si za to, na rozdíl ode mne, platí.