Tyto volby nejsou o ekonomické krizi

24. 5. 2010 / Jan Mertl

V tomto týdnu budou občané ČR v řádném termínu volit své zastupitele do Poslanecké sněmovny. Budou volby, a to je v současné situaci zdánlivě referendum o krizi, o jejích řešeních, a o politicích. Paroubek, nebo Nečas, nebo Radek John. Kampaň byla poměrně jednoduchá, nepříliš propracovaná. Personalizace a osobní útoky byly na denním pořádku. A tak v této kampani zapadly ty důležité věci.

Jenže zapadly opravdu jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to -- už zase -- referendum o sociálním státu. O tom, zda se ČR vydá na cestu neoliberalismu, snů o jednom z deseti, který uspěje, na cestu sociálních loterií o přístupu ke zdraví, k důchodu, na cestu quasisvobodných vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Stačí si přečíst programy jednotlivých politických stran. Nebo zda bude víceméně pokračovat v budování státu, kde z ekonomického růstu nebude mít prospěch jen úzká vrstva nejschopnějších a nejbohatších, ale široké vrstvy obyvatelstva stavící především na svém jediném bohatství -- na práci. Kde základní sociální jistota nebude privilegiem, ale standardem. Kde zaměstnanec a zaměstnavatel budou skutečnými smluvními partnery. A kde ti šťastnější budou schopni a ochotni se o své štěstí a schopnosti podělit s ostatními i jinak než skrze obchodní a tržní vztahy.

Možná že to zní jako zbytečné vyhrocení onoho letitého sporu. Ale domnívám se, že je potřebné tak učinit. Protože kampaň, tak jak byla vedena, převrací základní otázky lidské existence, o nichž ve skutečnosti volby jsou. Snaží se maskovat to, že finanční krize, ať je jaká je, může dopadnout nejhůře na ty nejslabší. A že teorie "předbohatých" (tedy těch, kteří se možná jednou stanou bohatí a věří tomu tak, že si na to třeba i půjčí) má své vážné trhliny. A také to, že neoliberální myšlení se snaží lidem podsouvat tezi o tom, že jsou -- a skoro všichni! - schopni unést riziko své nemoci, nezaměstnanosti a stáří. Nejsou, protože na to si prostě nevydělají. Respektive sociální loterie, která se takto roztáčí, nemá daleko do spekulativních Ponziho systémů na finančních trzích. O dopadech na psychiku lidí ani nemluvě. A tak neoliberální myšlení spojuje svobodu s odpovědností -- s tak velkou odpovědností, že většina lidí jí nemůže reálně dostát, a když, tak za cenu radikálního snížení své životní úrovně.

Přiznejme poctivě, že levicové myšlení má tradičně potíže s ekonomickou dynamikou v tržním slova smyslu. Že nemá tak přesně spočítáno, kde na své plány vezme peníze. Jenže -- a teď zkusme vyřknout kacířskou myšlenku -- to tolik nevadí. Proč? Protože trik levice je v tom, že ne všechno na peníze převádí. Že spoléhá i na jiné lidské vlastnosti, než je individualismus, touha po zisku a vzájemný konkurenční boj. A taky vidí lidi v jejich rozmanitosti, jejich různých schopnostech, možnostech a vlastnostech. Neříká "každý může", ale někdo může více, někdo méně. A staví před společnost sociální cíle vedoucí ke slušnému prožití řady důležitých životních období. Mateřství a rodičovství, nemoci, studium, důchod. Všechno, kde pravicové koncepty mají jediný lék -- individuální úspory a nebo potlačení skutečného charakteru těchto období. Studenti pracují, rodiče pracují, a tak. Neříkám, že to je špatně, jen ukazuji tu filozofii a rozdílné chápání týchž sociálních entit.

Levicovým stranám bývá vytýkáno, že v tržní ekonomice nemají ekonomický fundament kromě přerozdělení již vytvořených zdrojů. To je krajně zjednodušené, i když české levicové strany k tomuto primitivnímu pojetí inklinují. Ve skutečnosti je a mělo by být cílem levicových stran nastavení takových společenských pravidel, aby k přerozdělování docházelo spíše méně. Jenže k tomuto účelu je potřebné mít poměrně významnou regulaci sociálně-ekonomického prostředí.

V uvedených dilematech je samozřejmě skryt i přístup k veřejným financím jako takovým. Je zřejmé, že nevyrovnanost veřejných financí nezlepšíme šetřením na sociálních výdajích, už jen proto, že příjemci sociálních dávek je téměř okamžitě utrácejí a zvyšují tak tolik potřebnou domácí poptávku, o současném odvodu DPH nemluvě. Bilance veřejných financí ukazuje problém vyplývající ze strukturálních a makroekonomických nerovnováh -- ty ale omezením sociálního státu nevyřešíme, ale prohloubíme.

Snad zbývá připomenout a zdůraznit -- nezapomeňme na tyto základní atributy. Jsou důležitější než televizní debaty, průzkumy veřejného mínění a osobní ambice politiků. Demontáž sociálního státu pod hlavičkou osobní liberalizace je obtížně vratný proces, který v konečném důsledku vede k destrukci fungování společnosti samotné, který pauperizuje většinu a menšinu vynáší někam, kde možná původně ani být nechtěla, ale být tam musí, protože jen to jí zajišťuje existenci.

Nepodléhejme tedy klišé o více pracovních místech, pokud to budou místa nejistá a chudá. Zkusme nehrát loterii o zdraví, nemoci a stáří. Zkusme pochopit, že dluhová past se nevyřeší jen na straně výdajů. A zaměřme se na reálné problémy téhle zemičky, které především začínají od vyváženosti rolí jednotlivých sociálních partnerů. Nepodléhejme iluzi o falešné špičkovosti a luxusu, často jsou mezi zdánlivě špičkovými věcmi rozdíly asi takové jako mezi ferrari a octavií -- pro dosažení cíle poslouží velmi podobně. A zkusme potlačit vlastní ego a přemýšlet tak, aby naše rozhodování vedlo skutečně ke zvýšení štěstí a blahobytu (skoro)všech, a ne jen pár vyvolených.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.5. 2010