Na CESTĚ...Ale odkud kam...?!?

18. 1. 2011 / Ladislav Žák

V reakci na můj příspěvek s názvem "Vize...?!?" se mi dostalo od Michaela Kroha upozornění a pozvání na první veřejnou diskusi think-tanku CESTA -- Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii na téma: "Má ještě smysl sociální stát?" s podotázkami na podtémata jako: Je sociální stát hlavním výdobytkem západní demokracie nebo její hlavní přítěží?

Má rétorika o zadlužování společnosti a budoucích generací reálný základ? Jsou sociální výdaje ve stávajícím rozsahu udržitelné nebo je nutné je omezit? Jak bránit sociální stát v kontextu globálního světa a rychle rostoucích ekonomik? Jak má levice reagovat na útoky proti sociálnímu státu? Jako panelisté se představili Pavel Mertlík, Jacques Rupnik, Bohuslav Sobotka, Tereza Stöckelová a Jiří Pehe, který také diskusi vedl.

Průběh diskuse byl podrobně zaznamenán a bude čtenářům Britských listů k dispozici na stránkách CESTY, a proto nebudu unavovat zbytečným popisem a zpravodajstvím. Dovolím si jen několik poznámek. Všechny souvisí s úvodní tezí Jiřího Pehe, kdy při představování nového think-tanku uvedl, že by chtěl být protiváhou a alternativou pravicových think-tanků a diskutovat témata v názorovém spektru od středu doleva. Velice jsem uvítal poznámku Jacquese Rupnika, že sociální stát není ani dítětem ani výhradním hájemstvím levice.

Dnešní sociální stát není ani levicovým ani pravicovým konceptem, je konceptem a dědictvím evropským a jako k takovému bychom k němu měli přistupovat. Když pak v diskusi zaznělo, jak si pravice přivlastňuje levicovou rétoriku a jak se naopak snaží některé prvky levicového názvosloví zostudit, napadlo mne, jestli základní problém neleží v tom, že své názory jaksi a priori uspořádáváme horizontálně v linii levice pravice, namísto toho, abychom je uspořádávali vertikálně ve smyslu mocenském. Nahoře je prostě více moci než dole. Stačí obyčejný pohled do zrcadla, abychom poznali, že to, co je v reálu vpravo, je v zrcadle vlevo a naopak.

To, co je nahoře, ovšem zůstává nahoře a to, co je dole, zůstává dole. Prostě záměna symetrického levého a pravého je obecně a tedy i v rámci struktury jazyka daleko snadnější než asymetrického horního a dolního, tedy pokud zrovna nejsme koule. Pokud si nedokážeme připustit, že to, co bychom rádi viděli vlevo, je v současné době a u nás a leckde v Evropě i ve světě opravdu spíše dole, tak sice pláčeme dobře, ale tak trochu na špatném hrobě a možná bychom neměli plakat, ale výskat, protože nejsme na hřbitově, ale na křtinách.

Řekl bych, že v diskusi o sociálním státu to platí dvojnásob, protože sociální stát se zcela vymknul kontrole do něj přispívajících občanů a právnických osob a z podoby zosobnění morální hodnoty mezilidské solidarity se přes pozici veřejného statku dostal do aktuální pozice neustále ztrátové účetní jednotky. Občané zůstali dole a stát se nad nimi vznáší jako legendární duch nad vodami. Sem tam se zamračí a něco ukápne.

Pokud tedy chceme vést diskusi o budoucnosti sociálního státu, je třeba obnovit jeho přirozené spojení s občany a těmi, kdož do něj přispívají, stejně jako s těmi, kdož bez toho, aby kdy jakkoliv přispěli, pobírají sociální dávky. Dnešní vztahy jsou, mírně řečeno, nepřirozené. A napravovat je nelze ani zprava ani zdola, odkud to prostě nejde, a už vůbec ne seshora, kde na tom není žádný zájem. Zbývá to tedy zkusit zdola.

Na závěr poznámku k termínu zneužívání sociálního státu. Životní zkušenost mi říká, že zneužívat mohu jen toho, kdo se zneužívat dá. Když musím přitlačit, tak už jde o spíše o znásilnění nebo obecně násilnou činnost. Zneužívání má naopak velmi často tu tvář, že je nabízeno samotným zneužívaným klientům za úplatu. A to je současný případ našeho sociálního státu. Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku, kdo je největším nepřítelem současné podoby sociálního státu, pak budu tvrdit, že u nás je to aktuálně především sociální stát sám...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.1. 2011