Bezmocný Bůh, který je víc než moc

24. 12. 2019 / Boris Cvek

Vánoce jsou svátky narození Ježíše Krista. Narodil se z Panny, jeho Otcem je sám Bůh. Ba ten Boží Syn, který se vtělil v Ježíšovi, žije od věčnosti, dávno před Ježíšovým narozením a spolu s Otcem a Duchem svatým jsou jeden Bůh. To je základ tradičního, ortodoxního křesťanství.

A teď si představte Betlém a Pannu v pokročilém těhotenství, která hledá spolu se svým mužem přístřeší. Má se jí narodit vtělený Bůh, Ježíš Kristus. To samozřejmě nikdo ze sousedů neví. Ona je pro lidi v Betlémě nějaká chudinská přivandrovalkyně. Nakonec porodí ve chlévě v naprosté chudobě. Narozenému Bohu se přijdou uklonit chudí pastýři, kterým o té události řekli andělé z nebe, a později tři mudrci/králové z východu, vedení hvězdou. Událost má od počátku kosmické rozměry. A přece o ní téměř nikdo neví.

 

Zmatení od samého počátku Ježíšova života spočívá pro většinu lidí právě v tom, že přece Bůh má být mocný, s Bohem má přijít nepřehlédnutelná sláva, Boha není možné jako Boha přehlédnout. Zklamaný dav, který čekal od Ježíše projevy moci, bude volat o Velikonocích na Piláta pod vlivem svých kněží: Ukřižuj ho! Koho? Boha. Ti kněží, kteří se modlili k Bohu v chrámu, budou dělat všechno pro to, aby jim pohanský tyran ukřižoval jejich Boha. Tak se to má s Ježíšem od počátku, jeho kolébka ve chlévě je předzvěst Golgoty.

Ale proč? Protože Bůh je více než moc. Vánoce jsou průlom, který to skandálním způsobem ukazuje. Bezmocný Bůh v chlévě. Ale co může být více než moc? Co může být mocnější než moc? Moc je schopnost manipulovat s věcmi, lidmi, konat s nimi něco, co běžní lidé neumějí. Moc nás může ochránit před nebezpečím, může nám dát naplnění mnoha našich potřeb, proto jsou jí lidé od dávných věků fascinováni. Ale nemůže nám dát mezilidské vztahy, jako je soucit, láska, vzájemnost, důvěra atd. Bůh v kolébce nás volá od naší fascinace mocí, od našeho strachu o sebe, k našim bližním. Moc sama o sobě přináší jen zmar a smrt. Proč ve velikonočním příběhu chtějí kněží smrt Ježíše? Protože se báli o svou moc.

Bezmocný Bůh ve chlévě nepřišel proto, aby si lidé řekli a spočítali: to je Bůh, proto se mu budu klanět, to se mi vyplatí! Nechtěl, aby ho lidé poznali. Stejně jako se říká v Matoušově evangeliu, když Bůh soudí lidi: vy jste mi pomohli, ačkoli jste nevěděli, že jsem to já. Pomohli ze soucitu jako Samaritán. My kolem chléva s Bohem v kolébce stavíme stromky, betlémy, ba dokonce svátky konzumu a rodiny, asi abychom zakryli, že ten Bůh v té kolébce nepřišel proto, aby udělal radost svým rodičům, ale naopak jim měl přinést velké utrpení, nepřišel proto, aby přinesl pohodu, neměl kolem sebe žádné cukroví – je v tom chlévě právě naopak kvůli tomu, aby nás učil soucitu, aby sám se stal ztělesněním Boží lásky a soucitu.

Obdivujeme Boží moc, která stvořila miliardy miliard galaxií, ale vidíme Boží bezmoc proti zlu, jež vychází z lidí. Nezabránil holokaustu. Měl by zasáhnout a donutit nás mocí k dobru? To bychom ale byli mrtvé loutky, to by byla smrt. On přináší život, věčný život, a proto je bezmocný. Nabízí něco, co moc nemůže: mezilidskou vzájemnost, lásku, soucit. On je mnohem více než moc právě proto, že se narodil jako Bůh bezmocný, že vstoupil mezi poslední, ponížené, trpící, kde se skrývá pravda o nás samých, o našich hodnotách, pravda zakrývaná kejklemi mocných, toužících udržet si svou moc tím, že nás udrží v zajetí zbabělé, mrtvolné, slepé bezcitnosti.


0
Vytisknout
3563

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2019