Pragmatismus Miroslava Kalouska

28. 8. 2006 / Luboš Zálom

Závěrem minulého týdne jsme byli svědky něčeho neuvěřitelného: u lidovců zvítězila názorová konzistentnost nad pragmatismem. KDU-ČSL od devadesátých let předváděla, jak rychle je schopna měnit svoje názory, o čemž by mohli vyprávět její koaliční partneři. V minulých dnech se téměř rozplynul předposlední ideologický pilíř, na kterém lidovci mohli stavět: nekompromisní antikomunismus. Pokud by byl prodán za laciné heslo zachování politické plurality, zůstal by lidovcům už jen poslední: viditelná orientace na křesťanské hodnoty. A nebyl by ani tento poslední pilíř někdy v budoucnu vyměněn za nějaký okamžitý zisk? V tom případě by se však lidovci ocitli v ideologické prázdnotě, z hlediska politické filozofie by neznamenali vůbec nic.

(Autor je stoupencem objektivismu, filozofie Ayn Randové)

Těžko říct, co Kalouska k jeho rozhodnutí vedlo. Dá se předpokládat, že byl mystifikován informací o dohodě ODS a ČSSD, která by znamenala změnu volebního systému s větším důrazem na velké strany. Lidovci se díky své bezpáteřní politice dostali téměř na okraj politického života a bylo pro ně štěstí, že se vůbec dostali v letošních volbách do parlamentu. Změna volebního systému by tak pro ně mohla znamenat konec. Na druhou stranu je nepochopitelné, že by se kvůli takové hrozbě Kalousek vrhl do náruče Jiřího Paroubka, s jehož vedením vlády má své zkušenosti, a navíc odvrhl antikomunismus, který se stal nedílnou součástí lidovecké předvolební rétoriky. Před čtyřmi lety se lidovci, v koalici s Unií svobody, pustili do vládní koalice se sociálními demokraty pod záminkou, že tak zabrání komunistům dostat se k moci, a dnes by byl Kalousek schopný jít znovu do stejné koalice, jen s tím rozdílem, že její existence by byla podmíněna souhlasem komunistů. Co může v současné době dát komunistům větší morální vzpruhu, než skutečnost, že nová vláda by byla závislá na jejich hlasech? Dá se také jen těžko uveřit tomu, že by Miroslav Kalousek nepředpokládal, jaké pozdvižení jeho rozhodnutí mezi lidovci vyvolá.

Ochota ke kompromisům a pragmatismus jsou často pokládané za známku politické vyspělosti. Pragmatický politik je označován na skvělého vyjednavače a člověka, který má smysl pro realitu a není zatížen nějakými ideologickými předsudky. Ve skutečnosti však pragmatismus není nic jiného, než obětování vlastních dlouhodobých a principiálních názorů ve prospěch okamžitého momentálního zisku. Unie svobody před čtyřmi roky například pragmaticky odvrhla svůj pravicově liberální program ve prospěch členství ve vládě vedené socialisty. A podobně byl dnes Miroslav Kalousek připraven prodat antikomunismus za záchranu volebního systému nevylučujícího malé strany.

Kompromis je vždy vítězstvím té strany, která představuje větší zlo. Dá jí sílu k dalším aktivitám a onálepkuje ji jako názorový proud, který je přijatelný. Naproti tomu strana, která představuje dobro nebo menší míru zla, prodá v podstatě úplně všechno, zradí svoje ideály, a už nikdy se k nim nemůže důvěryhodně vrátit. Jak by asi vyznělo, kdyby členská základna lidovců Kalouskovi jeho dohodu se socialisty odkývala, a po schválení vlády, tvořené ministry socialistů a lidovců, pomocí hlasů komunistických poslanců by se Kalousek opět vrátil k antikomunistické rétorice? Bylo by takové jednání konzistentní a věrohodné? A měl by takový antikomunismus vůbec nějaký smysl, když by na lidovecké odsuzování komunistické ideologie (A takových odsouzení bylo od Miroslava Kalouska slyšet velmi mnoho, stačí zapátrat na webových stránkách našich dvou největších televizních stanic a příslušné pasáže si poslechnout.) mohl kterýkoliv komunista namítnout: "Co se vám nelíbí, když jsme vám na odsouhlasení vašich ministerských křesel byli dobří?!" Stačí si vzpomenout na poslední volbu prezidenta, od které, aniž by k tomu byl jediný důkaz, je Václavu Klausovi neustále předhazováno, že, ač názorový oponent komunistů, škemral o hlasy v rudé části poslanecké sněmovny. Myšlenky tak principiálního rázu, jako je antikomunismus, není možné opouštět, když se nám to právě hodí do kapsy, a zase se k nim vracet, když k tomu nastane zase vhodná doba.

Jediná chvíle, kdy představitelé určitých názorů svoje myšlenky zradí, i když se k nim později zase hodlají vrátit, dokáže celý jejich postoj zničit. Nejenom jejich postoj, ale i je samotné. Osud Unie svobody, která měla skutečný potenciál stát se tygrem české pravice, stala se však nakonec učebnicovou ukázkou toho, jak může dopadnout strana, která opustí jakoukoliv dříve proklamovanou ideologii. Poté, co tuto stranu opustilo několik důležitých idealistů, stala se ideologií Unie svobody jediná věc: její naprostá absence, bezpáteřnost, a naivní vysvětlování svých neustále se měnících postojů. Krach této strany, a mimochodem i její nejapné vystupování v letošní předvolební kampani, je logickým výsledkem toho, kam vede pragmatismus.

Musíme však odlišovat pragmatismus a kompromisy od dohody, kdy se ani jedna strana nemusí cítit, jako by svoje postoje (nehledě na voliče) obětovala. Pokud se například ODS dohodne se Stranou Zelených na reformě daňového systému, přičemž by byla podle představ občanských demokratů zachována rovná daň v oblasti daně z příjmu a daně z přidané hodnoty, zatímco Zelení by prosadili určité úpravy v oblasti spotřebních daní, nejde o kompromis. Nešlo by o zradu postojů ani jedné strany. A je třeba vyslovit uznání nad tím, že zatím se v povolebním vyjednávání ODS do skutečně sebeobětujícího (a následně sebezničujícího) pragmatismu nepouští.

Postoje lidovců byly vystaveny nebezpečí jediným člověkem, ale naštěstí byly pro tentokrát zachráněny. Asi by bylo naivní se domnívat, že antipragmatismus se stane novým trendem lidovecké politiky, ale pokud by tomu tak mělo být, jde o dobrý první krok. Může trochu zakrýt nálepku, kterou si lidovci za minulá léta vysloužili -- nálepku strany, jejímž hlavním cílem je sedět ve vládě, bez ohledu na to, kdo tuto vládu podporuje, a kterým zájmům slouží.

Zbývá jen jediná otázka: Pokud by se Jiří Paroubek teď, když ze seznamu svých potenciálních partnerů mohl škrtnout lidovce, pokusil zviklat Martina Bursíka, jak Zelení naloží se svým mnohokrát zdůrazňovaným antikomunismem?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.8. 2006