Důvěra v injekce je nakřápnutá, či oprávněná?

12. 8. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 9 minut

 

Živé organismy nemají vždy a ve všem předvídatelný scénář (covidem-19 nově nakažených opět mnohde trochu nebo hodně ne zrovna očekávaně přibylo).

 


Máme tu současnou epidemii koronaviru kolem sebe už déle jak rok a půl. Třeba před zhruba rokem v Indii 17. července 2020 zaznamenali celý milion nových případů nákazy během jediného dne (s přihlédnutím k přijatelně nezvládnutelné situaci před propuknutím epidemie v této hustě zalidněné zemi o nyní miliardě a 400 milionech obyvatel). Naopak třeba zrovna v Izraeli se ještě málem „včera“ konstatovalo, že byl první zemí, která dosáhla „kolektivní imunity“; ale již 29/7/21 tento stát vyhlásil začátek kampaně přeočkování třetí dávkou (přes půl milionu jeho občanů tuto dávku již absolvovalo /a má obyvatel zhruba 9 milionů/), přičemž se k dnešnímu dni potvrdilo, že právě tam se vyskytlo varovných 6275 nových denních nákaz koronavirem SARS-CoV-2, což je nejvíce od února a zhruba trojnásobek oproti denním přírůstkům před dvěma týdny.

Jen „na okraj“: Předevčírem v ČR bylo registrováno nově nakažených koronavirem 176 osob a včera (10. srpna) málem o polovinu víc, než byl stav předevčírem, tj. 263 takto postižených. Nemusíme nutně hned uvažovat o tom, do jaké míry sezónní zvyklosti milionů lidí (a menší či naopak zvýšené nároky na vzájemné mezilidské kontakty) jsou zřejmě součinitelem v těch ukazatelích citované pandemie.

Že neočkovaní proti koronaviru jsou automaticky těmi prvními „na ráně“ pro další spontánní šíření této zákeřné nákazy, by mělo být víc než zřejmé. (Je „svoboda“ v závažných otázkách pro veškerou populaci individuálně se rozhodovat na místě? Zvláště když doprovodně zpravidla k tomu chybí odborná způsobilost? Takto – se suverénním ignorováním rizik – třeba k očkování proti koronaviru přistupuje prakticky např. plná třetina občanů USA.)

*****

Ještě v 17. a 18. století, když se již začala čiperněji rozvíjet věda (nejednou s povzbudivými experimentálními výsledky) bylo prakticky nemožné proti mnoha chorobám účinně „bojovat“, protože technicky byl svět mikrobů zatím pro badatele tabu. Právě příštího roku budeme mít za sebou jedno závažné a na úctyhodných 140 let zaokrouhlené výročí (24. března 1882) od objevu baktérie tuberkulózy Robertem Kochem. Tehdy se mělo vesměs stále za to, že tuberkulóza se přenáší do dalších generací jaksi „dědičně“. (Kochovu zkušenost získal hned následujícího jitra pod mikroskopem Paul Ehrlich. Přitom ještě po 2. světové válce nečekaně umíralo pořád dost lidí na „tbc“, i když se konečně od roku 1947 začal uplatňovat jako lék streptomycin.)

Zrovna zmíněný dr. Ehrlich (spolu s dr. Kochem a dalšími badateli) také zjistil, že toxicky napadený organismus se vůči nákaze brání nějakou „protilátkou“, jejíž účinek závisí na dalších okolnostech (třeba na celkové dávce toxinu a okamžitě již působících protilátkách; takže svou roli taky sehraje čas, který má napadený organismus ke své obraně). Později se zjistilo, že zdrojem těch obdivuhodných protilátek je kostní dřeň. Biologický organismus předem ovšem nedisponuje žádným vzorníkem možných škodlivých látek; mohl by produkcí některých protilátek dokonce ohrozit existenci vlastních funkčních buněk. Takže musí tu být v B-buňce dřeně kontrolní test, dříve než je produkovaná „protilátka“ uvolněna do krevního oběhu, aby byl případně zajištěn žádoucí protiútok proti nežádoucí a škodlivé (ne-li zhoubné) invazi.

Samozřejmě že jiná situace v tomto ohledu byla pro lidi žijící v malých skupinách v poslední době ledové (skončila teprve před 12 tisíci lety), a jiná byla během antických či středověkých epidemií; a zcela jiná je v 21. století. Ještě před sto lety si tehdy „kompetentní lidstvo“ nevědělo rady s tzv. „španělskou“ chřipkou, neboť její zlověstný činitel řádově působil v oblasti nanometrů (tj. v miliardtinách metru; 10-9 m), zatímco tehdejší medicína se teprve usazovala v rozměrech mikrometru (tj. v miliontinách metru; 10-6 m), a tedy na úrovni tisíckrát rozměrově člověku bližší. (Naopak si prosím představme 1 mm jako tisíckrát menší rozměr než 1 metr; a následně v představě zmenšeme 1 mm opět tisíckrát… a tuto operaci ještě jednou zopakujme… názorně to půjde stěží!) — Právě v oblasti mikrometrů (vesměs od desetin až po desítky mikrometrů) nalézáme baktérie, které hledali badatelé před sto lety, když pátrali po zdroji té španělské chřipky (která je ovšem virem, v rozměrech řádově tisíckrát menších a tehdy technicky nedostupných!). Mezi viry patří také mezi námi neblaze zdomácnělý koronavirus (čtyř základních typů mezi lidmi; teď především ve své nejfrekventovanější „covidové delta-variantě“), s úctyhodnou řadou svých různých dalších druhů (přes 9 100 zatím známých v sedmi základních skupinách). — (Mj. vizme v BL též: Omezuje absolvovaná antivirózní injekce osobní svobodu občanů? /Mám v BL tematicky tomu blízkých příspěvků víc; stačí kliknout si na jméno autora a poohlédnout se po nadpisech kolem zrovna zde citovaného textu z 21. 7. 2021./)

*****

Nemělo by být „daleko od věci“ připustit, že na jedné straně my lidé jako jednotlivci nejsme zcela paušálně „na jedno brdo“; už rozmanitými tělesnými dispozicemi a životními zkušenostmi, které pak poněkud „dolaďují“ třeba hned ty fyzické proporce (a je tu taky věk a jeho danosti). Na druhé straně jsou tu vlastnosti virů; poměrně rychle a snadno mohou v příhodném prostředí napadat jak rozmanité živočichy, tak rovněž přímo člověka (někdy prostřednictvím již napadených některých takto vůči určitým virům disponovaných zvířat, třeba vepřů nebo netopýrů); přitom se tak může dít v nečekaně se měnících variantách. Dokud nemají možnost „provrtat se“ do cizí – nedobrovolně „pohostinské“ – buňky a infiltrovat se do jejího DNA-kódu, viry fakticky nemohou realizovat nezbytné základní životní pochody, jakými jsou metabolismus nebo reprodukce. (Neočkovaný jedinec může ovšem být snadno terčem nákazy a jejím dalším šiřitelem!)

Pokud by pro virovou reprodukci příhodný organismus potenciálně disponoval vhodným obranným prostředkem (jakým jsou zrovna shora zmiňované přirozené či případně laboratorně vyrobitelné „protilátky“), mohl by znemožnit působení virů v organismu tím, že by zabránil jejich cílenému a cizorodému kontaktu s jeho buňkami; zvláště účinně by se tak mohlo dít, pokud by byl adresně v molekulární podobě znám ničivý agresor. V posledních dvou desetiletích díky stále progresivnějšímu rozvoji většiny věd nesmírně se rozmohly rovněž možnosti farmaceutického průmyslu. Už to, jak rychle byly k dispozici účinné vakcíny na covid-19, bylo ještě roku 2019 mimo realitu. (V oblasti protilátek se prakticky v současnosti otevřelo zcela nové pole zkoumání; kromě dlouhodobé práce s jejich „Y-profilem“ překvapivě nově se nyní také otevírá – zrovna pro oblast koronavirů! – zkoumání „I-profilů“, o nichž nebyla dříve povědomost.)

Případný odpor vůči očkování je zatím dokladem možného výchozího zabrzdění stávajících opatření, jak tu pandemii koronavirem nakonec zastavit. Ten odpor není racionální. Není evidencí poznatkově podložených argumentů, co a jak dělat efektivně v této oblasti líp.

Je třeba (nejen zde) stále opakovat, že jsme v 21. století celosvětově zůstali vzdělávání příštích generací nemálo dlužni? Nejen pro oblast makrosvěta a mikrosvěta. Ale taky pro zodpovědnou výchovu člověka jako zpětnovazebně uvažujícího občana; a to jak pro oblast přírody, tak též společnosti (v níž stále více lidí – pokud a jak na to má – se zamotává výlučně do svého soukromí a řízení veřejných záležitostí ochotně – ne-li navíc „s úlevou“ – přenechává nejednou pseudoodborníkům parazitujícím na zrovna aktuálně nějak prezentovaných námětech, které nelze nevidět a na nichž lze postavit kariéru i pro příští volební období /i když právě proto nejen teď hoří nejeden les nebo jsou stále častěji zatopeny lidské příbytky, anebo stěží dostojíme žádoucím požadavkům na zatím zpomalení klimatické – ale doprovodně i lidské – krize; o dalších dopadech na životní prostředí a život miliard lidí nemluvě/).

-2
Vytisknout
3290

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2021