Nyní jsem jedním z milionů afghánských uprchlíků. Nezapomínejte na nás

21. 4. 2022

čas čtení 4 minuty

Když Tálibán v srpnu ovládl Kábul, byl to pro mě stejně jako pro miliony dalších Afghánců šok. Během prvních dnů jejich vlády byla uzavřena redakce novin Daily Outlook Afghanistan, kde jsem pracoval jako novinář, a řada mých kolegů se rozhodla okamžitě opustit zemi, píše Hudžatulláh Zia.

Jeden z nich, Alireza Ahmadi, s nímž jsem pracoval čtyři roky, při tomto pokusu přišel o život. Dne 26. srpna se vydal na kábulské letiště, aby nastoupil na italský vojenský let do Říma, avšak stal se obětí sebevražedného atentátníka Islámského státu v provincii Chorásán, který se odpálil v davu Afghánců čekajících na evakuaci.

Když jsem se o jeho smrti dozvěděl ze sociálních sítí, otupěl jsem a rozplakal se. Kvůli jeho smrti jsem ztratil klid. Neustále jsem si pro sebe představoval stejný osud.

V následujících měsících jsem se dál snažil najít si práci v naději, že zůstanu ve své vlasti. Dělal jsem několik reportáží pro zahraniční média, ale nepodařilo se mi najít stálou práci. Práce novináře nebyla v Afghánistánu nikdy bezpečná, ale za vlády Tálibánu se stala nesmírně obtížnou. Média byla zavírána jedno po druhém, novináři byli biti a mučeni a svoboda, kterou jsme měli dříve, když jsme mohli chodit ven a informovat o různých věcech, byla zjevně pryč.

Nezaměstnanost a nedostatek bezpečnosti mě přiměly přemýšlet o odchodu ze země. Írán se mi zdál jako jediná okamžitá možnost.

Dne 25. ledna jsem se se dvěma přáteli vydal na cestu k íránským hranicím. V plánu bylo požádat o magisterské studium v některé třetí zemi, například v Turecku nebo Německu, a pak se pokusit získat vízum na jejich konzulátech v Íránu. Pokud by to nevyšlo, měli jsme v plánu hledat si v Íránu neformální práci.

A tak jsme se připojili k masovému exodu Afghánců, kteří hnáni ztrátou zaměstnání a hladem hromadně opouštěli zemi. Když jsme dorazili na hraniční přechod Islám Kála, stovky lidí se snažily překročit hranici. Muži, ženy i děti stáli v dlouhých frontách s těžkými kufry a čekali na razítko do pasu a kontrolu zavazadel.

Afghánci překračující hranice se pro Írán stali lukrativním zdrojem příjmů, protože získání víza stojí 87 až 130 dolarů. Vydává se maximálně na tři měsíce a za jeho prodloužení je třeba znovu zaplatit. Afghánci také musí pro povolení k překročení hranice absolvovat test na covid, který stojí přibližně 10 dolarů.

Ten den jsme měli štěstí: průchod hraniční kontrolou a pasovou kontrolou nám trval pět hodin; slyšeli jsme, že proces může trvat až dva dny, podle toho, jak je hraniční přechod přeplněný.

Jakmile jsme se ocitli na íránském území, vydali jsme se do města Mašhad. První den jsme navštívili svatyni imáma Rézy, posvátné místo šíitů, a posnídali v nedaleké restauraci. Když jsme se zvedali k odchodu, jeden Íránec, zákazník restaurace, řekl: "Díky bohu, že jste neprovedli sebevražedný útok!"

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Bylo bolestné slyšet tak ostrá slova od muslimského spoluobčana.

V následujících dnech jsem slyšel spoustu příběhů od jiných Afghánců o tom, jak se k nim chovali neuctivě. Zdá se, že se málo uznává, že i Írán se určitým způsobem zapojil do afghánského konfliktu a není jen pasivním hostitelem afghánských uprchlíků.

V současné době žije v Íránu přibližně 3,6 milionu Afghánců, ale pouze 780 000 z nich získalo status uprchlíka. Naprostá většina z nich žije v chudobě a bojuje o přežití, přičemž si vydělávají na životní minimum těžkou prací. Je mezi nimi mnoho vzdělaných Afghánců, kteří učili na univerzitách, pracovali v nevládních organizacích nebo ve státní byrokracii.

Jsem jedním z nich.

 

Celý článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5701

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2022