Děti se mě ptaly: Smíme se napít?
18. 11. 2023
čas čtení
4 minuty
Moderátor, Channel 4 News, 17. 11. 2023, 19 hodin: Minulý týden jsem mluvil s irským občanem Ibrahimem Alagou, který uvízl v
Gaze, a dnes jsem ho znovu zastihl, když se mu podařilo dostat ven.
Nyní je v Egyptě a čeká na let zpět do Irska, a já jsem se ho na úvod
zeptal, jak reaguje na to, že za sebou nechal své přátele a příbuzné.
Ibrahim Alagha: Dobré je, že jsme se dostali ven, ale špatné, že jsem se s nimi musel rozloučit. S tím
vědomím. Mohlo to být naposledy. Se všemi těmito lidmi se setkávám, nebo
alespoň s některými z nich. A loučit se s nimi, loučit se s městem,
které jsem vždycky miloval, které je teď úplně zničené. Bože, ne. Tolik
smíšených pocitů při odjezdu z Gazy.
Ibrahim Alagha: Vracíme se zpátky do života, myslím. Je to těžké. myslím, že to není úplně normální. Pořád jsem pod tlakem. Myslím tím, že když jsem se vrátil z Gazy, tak jsem se vrátil bez ničeho. Jen to oblečení, které jsem mě na sobě, a sandály, které jsem měl, to, co jsem nosil v Gaze, nic jiného jsem neměl. Takže se teď snažíme připravit a připravit na svou cestu do Dublinu, takže se snažím sehnat další oblečení a obuv a všechno tohle, takže jsem ještě, ještě nejsem stoprocentně usazený. Pořád mám co dělat.
Moderátor: Pro vás jako člena velké rodiny. Musíte se také vyrovnat s tím, že jste také přišel o členy rodiny.
Ibrahim Alagha: Ano, ano.
Moderátor: Mohl byste mi o tom něco říct?
Moderátor: Co je ta nejsilnější věc, kterou cítíte? Víte, co by měl svět vědět, co neví nebo co nepřijal?
Ibrahim Alagha: Brutalitu toho, co se dělo, nespravedlnost, všechno. Lidé v Gaze mají nyní pocit, že celý svět je proti nim. Celý svět podporoval všechny potřeby Izraele penězi a mocí a zbraněmi, zatímco my v Gaze jsme nemohli získat žádné palivo ani na provoz nemocnic.
Moderátor: V jakém stavu jsou lidé, které jste tam nechali, pokud jde o jejich zásobování, přístup k potravinám, vodě a palivu?
Ibrahim Alagha: Posledních pár dní bylo nejhorších. Nemohli jsme používat toalety, neměli jsme tekoucí vodu. O jídlo jsme se museli dělit i o ten nejmenší kousek, který jsme mezi sebou měli. Všechny moje děti měly při usínání vždycky hlad. Některé noci při spánku prostě plakaly, protože měly hlad. Jednoho dne bych mohl všechno vyprávět. Mám spoustu příběhů, spoustu věcí, které bych chtěl říct, ale to by trvalo dlouho. Jo, o příbězích a věcech, kterých jsem tam byl svědkem, o lidech, kteří měli opravdu hlad a hladověli a zoufale se snažili něco získat.
Moderátor: Co se stalo s vašimi dětmi, když vyšly ven, co jste jim řekl. Co dělaly od té doby?
Ibrahim Alagha: Když jsme na egyptské straně dostali vodu, dostali jsme spoustu vody. A každý se jen trochu napil a ptali se, jestli se můžeme napít víc? Smíme pít víc? A já jsem říkal, samozřejmě, teď si můžete dělat, co chcete, a jídlo taky. Oni jsou pořád v tom myšlení, že je všeho nedostatek. Ale teď se je snažíme dostat zpátky do normální situac\e. Prostě pijte a jezte, jak jen můžete. Všechno, co teď chcete dělat, můžete.
Moderátor: Opravdu vám moc děkuji.
Zdroj v angličtině:
3257
Diskuse