Jak Rakousko v roce 1704 zachránila anglicko-nizozemská vojska
21. 5. 2025 / Boris Cvek
čas čtení
6 minut
Věděli
jste, že na samém začátku 18. století byla habsburská říše
na pokraji svého konce? Na jedné straně rebelové v Uhrách,
na druhé straně vleklá válka s Francií a jejími spojenci.
Francouzsko-bavorská vojska stálá v létě 1704 před branami
rakouských zemí a přežití monarchie se odhadovalo na týdny. Kdo
ji zachránil? Anglie.
Už
tehdy, ba mnohem dříve, hluboko do středověku, situace ve střední
Evropě byla dána velmocenskými poměry v Evropě. Všimněte
si, že Anglie v koalici s Nizozemím byly protestantské
mocnosti. Jejich spojenectví s katolickými Habsburky, kteří
ve třicetileté válce byly hlavní katolickou stranou proti
protestantům, bylo dáno nepřátelstvím k Francii.
Zatímco
kardinál Richelieu protestanty podporoval ve strachu z Habsburků,
Ludvík XIV. (ten zase proti Habsburkům podporoval Turky) je vyhnal
z Francie a postavil si tak proti sobě protestantské mocnosti.
Tzv. Slavnou revolucí, která znamenala uchopení anglického trůnu
protestantem Vilémem Oranžským, ztratil Ludvík svého klienta za
kanálem La Manche. I tak pokračoval ve válkách o vliv v říši
a o španělské dědictví. Tím ohrožoval mimo jiné zájmy právě
protestantů ve Spojeném Nizozemí.
Ale
vraťme se k propasti, nad kterou stálo Rakousko v létě
1704. Anglicko-nizozemská vojska pod vedením anglického vévody
Marlborougha chtivého velkých činů byla obratnou rakouskou
diplomacií (Jan Václav z Mitrovic a Evžen Savojský byli ti
mistři, kteří stáli za tímto tahem) přivedena do střední
Evropy, čímž se podařilo překvapit protivníka a rozdrtit jej
v bitvě u Höchstädtu (13. srpna 1704). Tak bylo Rakousko
zachráněno.
Později
se ale mocenská rovnováha v Evropě změnila dramaticky znovu,
když v Anglii převládl názor dosud opozičních toryů,
kteří chtěli válku omezit na moře. Vyčerpaní Nizozemci už
toho taky měli dost. Anglie a Nizozemí za zády Rakouska uzavřeli
s Francií vlastní dohodu. A nový anglický premiér začal za
zády spojenců vyjednávat dokonce s Ludvíkem XIV. separátní
mír. Chcete-li pochopit dějiny Evropy, zejména té střední,
změny hranic, osudy lidí, musíte se zabývat těmito mocenskými
posuny.
„Na
přelomu let 1703 a 1704 se i střízlivým diplomatickým
pozorovatelům zdálo, že zkáza středoevropské habsburské říše
je otázkou nejvýše týdnů. Vojska francouzsko-bavorské aliance
stála na pomezí Horních Rakous, zatímco uherští rebelové
děsili Vídeň od východu. (…) Monarchii mohla zachránit jen
rázná a diplomaticky dobře zajištěná vojenská akce. Plány se
rodily uprostřed nejhlubší krize, v atmosféře vídeňského
„mladého dvora“ (BC: kolem Josefa I., jeho otec Leopold tehdy
ještě ovšem vládl, umírá až 1705), který nabyl podoby
neoficiálního vládního kabinetu. Naději představovalo silné
vojsko námořních mocností (BC: Anglie + Nizozemí), operující v
Nizozemí pod vedením Johna Churchilla, prvního vévody z
Marlborough. Právě on měl být hlavní postavou smělého
projektu, který připravil v Londýně hrabě Vratislav z Mitrovic.
Hrabě věděl, že vojevůdce, znechucený tahanicemi s holandskými
generály a vleklou poziční válkou v Nizozemí, touží po velkém
činu. Protibourbonská koalice se během prvních válečných let
nezmohla na jediné výrazné vítězství, čehož využívali
opoziční toryové, kteří ovládali Dolní sněmovnu. Volali po
ukončení pozemních operací a přesunutí konfliktu (BC: s
Francií) výhradně na moře. (…) S pestrým vojskem, tvořeným
nejen Brity, ale též Nizozemci, Dány, Hannoveřany a poddanými
různých říšských knížat, se anglický vojevůdce vydal na
pochod podél Rýnu, Neckaru a Dunaje. (…) K bitvě došlo 13.
srpna 1704 (BC: u Höchstädtu). Armáda protibourbonské koalice
čítala as třiapadesát tisíc mužů, francouzští maršálové…
měli zhruba o čtyři tisíce vojáků více a výraznou převahu co
do počtu děl. Po několikahodinovém nerozhodném boji se podařilo
Marlboroughovi s Evženovou (BC: Evžen Savojský) podporou
soustředit ve středu fronty silnou útočnou sestavu, která
prolomila francouzské linie a hlavní protivníkovy síly doslova
nahnala do Dunaje.“ Str. 55-56
„Za
cenu ohromného vyčerpání a nedozírných lidských i materiálních
ztrát si otevřela koalice cestu do nitra Francie, nicméně sám
Marlborough přestával věřit, že Ludvíka XIV. lze vojensky
zničit. Masakr u Maplaqueta (BC: bitva z roku 1709, která vedla k
obrovským ztrátám na straně protifrancouzské koalice) totiž
povzbudil ducha Francouzů a prohloubil pocit vyčerpání v zemích
Velké aliance, na prvním místě ve Spojených provinciích (BC:
Nizozemí). Zástupcům nizozemských Generálních stavů se
začínala cena za habsburská nástupnická práva jevit jako
neúnosná; jejich životní zájem se soustředil k Jižnímu
Nizozemí… Angličtí diplomaté měli pro tento postoj pochopení
a ještě na sklonku října 1709 podepsali za zády habsburských
spojenců s Holanďany v Haagu proslulou smlouvu o bariéře.
Císařští diplomaté se o tajné dohodě rychle dověděli a
neskrývali své roztrpčení. Nemohli však popřít, že jejich
postavení není příliš pevné, neboť císař byl za dané
konstelace tím, kdo mohl nabídnout nejméně, a přitom požadoval
nejvíce. Poměr sil na evropské scéně nakonec zásadním způsobem
proměnil politický zvrat v Anglii, kde roku 1710 zvolna končila
epocha whigistické války a nadcházela éra toryovského míru. Z
popudu toryovské opozice začala královna Anna od jara 1710
omezovat vliv whigů a jejich sympatizantů u dvora. Projevy
nemilosti zasáhly také Johna Churchilla a celý marlboroughovský
rodinný klan. Nový premiér Robert Harley záhy navázal tajné
kontakty s francouzskými ministry a začal za zády spojenců,
vlastních ministrů i dvora jednat o separátním míru.“ Str. 74.
Pavel Bělina a kolektiv: Velké dějiny zemí Koruny české IX., 1683-1740, Paseka 2011.
561
Diskuse