Anglie (Skotsko zatím ne) se octla pod vážným útokem ultrapravice. Mainstreamové strany mlčí nebo to dokonce podporují

28. 8. 2025

 
To je zápletka pokračování brexitu Nigela Farage, které bylo v úterý představeno v letištním hangáru v Oxfordshire. Lídr Reform UK představil plány na „hromadné deportace“ migrantů – všech, kteří přijíždějí bez povolení, plus těch, kteří již jsou zde a přišli neregulérními cestami.

Cílem budou desítky tisíc lidí. Pro každého, kdo se dobrovolně rozhodne odejít, budou připraveny finanční pobídky. Ti, kteří odmítnou, budou shromážděni, zadrženi v táborech a odvezeni do svých zemí původu nebo, pokud je tam nepřijmou, na nějaké jiné místo. Možná na odlehlý ostrov. Státní pokladna odmění vstřícné vlády.

Pokud deportovaným hrozí po deportaci mučení nebo smrt, bude to sice nešťastné, ale nebude to dostatečný důvod k zastavení letů.

Tím, že svůj plán nazval Operace Obnovení spravedlnosti, Farage naznačuje budoucí nápravu křivdy, o které se v radikálních pravicových kruzích na internetu hodně mluví, že policie a soudy prý uplatňují „dvouúrovňovou“ politiku se systémovou zaujatostí ve prospěch imigrantů. Z toho vyplývá, že soudy by mohly být využívány jako nástroje nacionalistické restituce,likvidující liberální multikulturalismus a upřednostňující rodilé Brity.

Nejedná se o originální program. Poslední konzervativní vláda přijala několik zákonů na základě předpokladu, že neregulérní přeplavba lodí přes Lamanšský průliv bude odrazena hrozbami zadržení a deportace. Když to nefungovalo, vina padla na evropské úmluvy o právech, které zakazují posílání lidí do nebezpečných míst. Konzervativní ministři  přijali zákon, který jim dává zákonnou pravomoc prohlásit určitou zemi za bezpečnou: konkrétně Rwandu, bez ohledu na důkazy o opaku.

Návrh zákona, který má prosadit přednost britských práv před evropskými, se v šuplících konzervativní politiky válí už delší dobu. David Cameron jej slíbil před parlamentními volbami v roce 2010 a znovu v roce 2015. Jeho verze se znovu objevila za vlády Borise Johnsona a v roce 2022 se dokonce dostala až k prvnímu čtení v parlamentu, ale dál se nedostala. Problém byl pokaždé stejný. Návrh zákona, který by popíral mezinárodní smlouvy, by signalizoval odchod Británie ze společenství spolehlivých demokracií, sabotoval diplomatické vztahy a zničil spojenectví. Žádný zodpovědný premiér by to nezvažoval. I ti nezodpovědní se zdráhali kvůli nákladům.

To však není překážkou pro lídra Reform UK. Vítá námitky proti svým plánům na základě toho, co by měla dělat vláda dodržující zákony, protože jeho nabídka voličům je úmyslné porušení a popření důsledků. Když politici, jejichž metody jsou považovány za neúspěšné, říkají, že plán je bezohledný, Farageovo publikum to vnímá jako doporučení. Bezohlednost zní jako ctnost, pokud to znamená ohrožení status quo.

Plán strany Reform UK zcela neignoruje logistiku realizace. Odhadované náklady za pět let činí 10 miliard liber, z toho 2,5 miliardy na výstavbu detenčních center na dosud neurčených místech. Čísla jsou smyšlená, dostatečně velká, aby zněla vážně, ale dostatečně malá, aby je bylo možné snadno pokrýt z nějakého fiktivního zdroje příjmů v budoucím manifestu.

Výzva k boji je umocněna tím, co se dříve nazývalo konzervativním tiskem, ale nyní s Faragem zachází s úctou jako s budoucím premiérem. V tomto postoji je hodně domýšlivosti, když příští všeobecné volby se nemusí konat dříve než v létě 2029. Reform UK má v současné době čtyři poslance, což je o 316 křesel méně, než je potřebná většina.

Farageova kandidatura však v mnoha ohledech neodpovídá konvenčnímu modelu stranické politiky. Podle všech měřítek úspěchu, s výjimkou zastoupení v parlamentu a zastávaných ministerských funkcí, je nejvýznamnějším lídrem své generace. Žádná politická akce 21. století se nemůže rovnat brexitu, pokud jde o důsledky pro Británii, ani se mu nepřibližuje. Boris Johnson si může připsat zásluhu za to, že v roce 2016 přesvědčil většinu voličů, aby hlasovali pro odchod Británie z EU. David Cameron si zaslouží místo na pódiu hanby za to, že se vůbec pustil do referenda. Klíčovou roli však sehrála agitace Farage. Stanovil cíl, nazval jej „nezávislostí“ a spojil jej s vysoce nabitým tématem protiimigračních nálad.

Ať už mělo opuštění EU přinést cokoli jiného – autonomii v oblasti celních sazeb, regulační suverenitu, ohebnější banány – hraniční kontroly byly zakotveny jako test správného brexitu. Volný pohyb musel skončit. Proto Theresa Mayová vyloučila členství v jednotném trhu EU ještě před zahájením jednání v Bruselu a Keir Starmer to stále dodržuje.

Toto tabu brání premiérovi Starmerovi správně popsat ekonomické náklady brexitu. Potlačuje jakékoli uznání všech ostatních rozměrů národního sebepoškozování spojeného s vystoupením z kontinentálního obchodního bloku v okamžiku, který historie posoudí jako nejhorší možný moment pro honbu za iluzemi o globální velikosti volného obchodu.

Existoval taktický důvod, proč se vyhnout tomu, aby se poslední všeobecné volby staly opětovným projednáváním brexitu. Stále existují důvody, proč volit slova opatrně, když se komentuje téma, které vyvolalo silné emoce, aby se nezlehčovaly naděje a očekávání voličů, kteří hlasovali pro odchod, ani se nezaměňovala jejich upřímnost s cynismem kampaní, které lhaly o tom, co nabízejí.