Saša Gedeon natočil něco, co působí jako anti-film: pomalé, statické, civilní, bez pointy — ale právě v té neokázalosti je jeho síla. S lehkostí, která klame, skládá obraz Česka po revoluci, země, která se zrovna probudila z jedné ideologie a hned se zamilovala do jiné: do ideologie individualismu, úspěchu a lehkého cynismu.

Jeho hrdina, František (poctivě, křehce, téměř zázračně zahraný Pavlem Liškou), se vrací z psychiatrie do světa, který se tváří normálně, ale je zřejmě šílenější než on sám. Je to současný kníže Myškin — čistý, bezelstný, absurdně empatický — a právě tím rozkládá všechny kolem sebe. Gedeon neparoduje Dostojevského, spíš ho překládá do řeči malých českých gest: trapných večeří, nepochopených omluv, úsměvů, které trvají o sekundu déle, než by měly.

Zatímco devadesátá léta nabízela kinům hlučné, komediální obrazy nové svobody (Pelíšky, Samotáři), Návrat idiota tiše šeptá, že pod těmi barvami a úspěchy se skrývá únava, bezradnost a zvláštní citová tupost. To, co bylo kdysi hrdostí — být sám sebou — se mění v diagnózu.

Gedeonova režie je minimalistická, ale přesná: používá prázdno jako nástroj. Všechno důležité se děje mezi slovy, v náznaku pohledu, v drobném úsměvu. Kamera Jaromíra Kačera je jako skleněná vitrína — všechno vidíme jasně, ale mezi námi a postavami je neviditelná stěna. A hudba Vladimíra Godára, s tím svým chladným klidem, nedovolí filmu upadnout do sentimentality.

Zajímavé je, že Návrat idiota se často interpretuje jako film o laskavosti, ale ve skutečnosti je to film o neschopnosti laskavost unést. Každý z Františkových blízkých ho potřebuje, ale nikdo ho nechce. Jeho přítomnost v nich vyvolává odpor — ne proto, že by jim ubližoval, ale protože jim nastavuje zrcadlo. A v tom zrcadle nevidí nic než vlastní ironii.

Gedeon měl dar přesně zachytit ten český tón – směs ostychu, cynismu a sentimentality, která je zároveň upřímná i falešná. Ten tón, který slyšíte v tramvaji, když dva lidé mluví o tom, že “všichni jsou dneska takoví divní,” a přitom se ani jeden nepodívá tomu druhému do očí.

Kdyby byl Návrat idiota americký film, kritici by mluvili o jeho “moral silence” — o tom, jak ukazuje krizi empatie skrze obyčejnost. Ale tady se o morálce mluvit moc nehodí. Film jen tiše konstatuje: lidé už nechtějí být zlí, jen nechtějí ztrácet čas být dobří.

A tak Gedeon vytvořil možná nejpřesnější portrét pozdních devadesátek: éry, kdy se všechno zdálo možné, a přesto nikdo nevěděl, co chce. Kdy cynismus byl ještě elegantní a bolest ještě nebyla diagnóza. František se na konci filmu dívá na svět s tichým úsměvem — ne proto, že by mu rozuměl, ale protože ví, že ten svět už dávno ztratil schopnost se sám sobě smát.

A v tom je Návrat idiota film výjimečný. Není to příběh o bláznovi mezi normálními lidmi, ale o světě, který zešílel tak potichu, že si toho nikdo nevšiml.

Vytisknout