Česká debata o stěžejních tématech ustrnula v době kamenné

1. 10. 2026 / Daniel Veselý

Avšak nemohu souznít s jeho názorem na progresivní zdanění, které by ekonom zavádět nechtěl. Jestliže by se podle Slezáčka měl zdanit majetek těch nejbohatších, měli by také poctivě odvádět daně jako my v podhradí. To však mazaný korporátní kapitalismus znemožňuje. Je proto zapotřebí oligarchii vyvlastnit a z jejího nahromaděného bohatství sanovat škody, které způsobila (fosilní paliva, zbraně, finanční trhy...) Slezáček ale nevolá po naprostém vyvlastnění oligarchů, po trestním stíhání fosilních baronů a zbrojařů ani po radikální redistribuci bohatství. Přitom zoligarchizovaný systém proti nám vede neúprosný třídní boj shora, aniž by to většina z nás vnímala.

Domnívám se ale, že stávající systém není regulovatelný a nakonec se zhroutí pod tíhou jím vyvolaných krizí – ať už jde o klimatický kolaps, nebo jadernou apokalypsu. Naivita mladé levice z volebních úspěchů progresivních demokratů ve Spojených státech naráží na sofistikované mechanismy korporátního kapitalismu. Dokud nebude vládnoucí třída zbavena moci a majetku, bude Mamdani a spol. systémem kooptován jako Bernie Sanders nebo Alexandria Ocasio-Cortez.

Bořek Slezáček je sice podle mého gusta ve svých soudech ještě dost mírný, ale díky bohu aspoň za tenhle hlas. Stačí se podívat na tuzemskou debatu o zásadních tématech dneška. Sám Slezáček se pevně drží vymezených mantinelů, ať už vědomě, či nevědomě – protože se neodváží překročit červenou linii. A tou je naše nezpochybnitelné ukotvení v západních strukturách. Slezáček nepodrobí sžíravé kritice expanzi reliktu studené války (NATO) na východ, k autoritářství směřující a militarizující se Evropskou unii ani možnost koexistence s Ruskem na stejném kontinentě. Tato ožehavá témata ale nesmí být tabuizována, jinak rezignujeme na nezávislou žurnalistiku.

Přesto někteří liberální jestřábi, jako režisér laciné agitky Velký vlastenecký výlet Robin Kvapil, obvinili Alarm, že je to proruský a kolaborantský web. Zoufalství takzvaných liberálů, kteří ztrácejí půdu pod nohama, sahá až do nebes. Přitom Alarm od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu zaujal nekompromisně proválečný postoj. Ruský imperialismus se podle redakce musí porazit stůj co stůj. Šéfredaktor Alarmu Jan Bělíček dokonce publikoval rozhovor s kolektivem Solidrones s názvem „Drony jsou dnes nejzásadnější zbraní ukrajinské obrany,“ říkají antiautoritáři z kolektivu Solidrones. Odkud se tedy berou haluze všelijakých kvapilů o kolaboraci Alarmu s Ruskem?

Bělíček po odvysílání „kontroverzního” rozhovoru se Slezáčkem navíc na Facebooku zveřejnil alibistický, až ustrašený post, ze kterého vyjímám tuto část: „Ve svých textech (odkazy v komentářích) také pravidelně kritizuji západní levici kvůli tomu, že válku na Ukrajině bagatelizuje a že je v současné situaci zcela nezodpovědné mluvit o ukončení dodávek zbraní Ukrajincům, protože Ukrajina se bez zbraní nedokáže bránit ruskému postupu a znamenalo by to fakticky její podmanění ze strany Ruska.”

Je to neuvěřitelný paradox: Šéfredaktor vlivného progresivního média s Kvapilem sdílí prakticky tentýž pohled na válku na Ukrajině, a přesto ho liberální jestřábi obviňují z příklonu ke Kremlu. Zdá se, jako by Slezáčkův výsměch osobám vstupujícím do aktivních záloh ještě více zúžil prostor pro diskusi, která je v naší kotlině beztak bezcenná (Bělíček se za Slezáčkovo stanovisko zbaběle omluvil). Jak chce tedy mladá levice z Alarmu bojovat proti tuzemskému oligarchistánu, když srazí podpatky před internetovými trolly? Ovládl ji strach natolik, že se bojí exkomunikace z veřejného prostoru? Kdeže jsou ty doby, kdy chtěl Alarm „squatovat veřejný prostor“? Je to výsledek téměř mccarthiovského klimatu, kdy se byť sebemenší odklon od stranické linie může označit za „vnitřní kolaboraci s nepřátelskou velmocí“.

Můj postoj vůči ruské okupaci Ukrajiny jsem na Britských listech už předestřel mnohokrát. Netuším tedy, kam by mě Kvapil a jeho inkviziční úderka zařadila, kdyby četla moje texty protkané odkazy na neochotu většiny Ukrajinců bojovat (to není můj názor, nýbrž vox populi), řádění verbířů, masové dezerce, dva miliony ukrajinských mužů vyhýbajících se odvodu nebo endemickou korupci v nejvyšších patrech ukrajinské politiky (bůhví kolik miliard amerických a evropských daňových poplatníků zmizelo v příslovečných zlatých toaletách).

Ačkoli Ukrajina i nadále trpí v důsledku ruské agrese, poctivý novinář by měl reflektovat všechna fakta, a nikoli zbaběle strkat hlavu do písku. Jestliže budeme podobné názory cejchovat jako ruskou propagandu, přiblížíme se ke Kremlu více, než je zdrávo. Pokud tomu tak bude i nadále, je česká debata o tomto a dalších tématech bezcenná, vpravdě v době kamenné.