Brazílie se obrací doprava

5. 10. 2026 / Fabiano Golgo

 
Před čtyřmi lety se zdálo, že Brazílie uzavřela jednu zvlášť neklidnou kapitolu své demokracie. Jair Bolsonaro těsně prohrál prezidentské volby, odmítal se smířit s výsledkem a jeho následné pokusy zabránit předání moci jej nakonec dovedly až k odsouzení a dlouhému trestu vězení. Do prezidentského paláce se vrátil Luiz Inácio Lula da Silva, starý odborový předák, který zemi už dvakrát vedl, prošel vlastním pádem, vězením i politickým zmrtvýchvstáním a v roce 2022 se stal symbolem návratu k demokratické normalitě. Bylo snadné uvěřit, že spolu s Bolsonarovou porážkou skončila i brazilská politická horečka, která jej vynesla k moci.

 

Nedělní volby ukázaly, jak pohodlná tato představa byla. V prvním kole prezidentské volby získal Flávio Bolsonaro, nejstarší syn bývalého prezidenta, přibližně 47 procent platných hlasů a skončil před Lulou, který získal zhruba 45 procent. Druhé kolo se bude konat 25. října a rozdíl je příliš malý na poctivou předpověď vítěze, zvlášť když předvolební průzkumy očekávaly velmi těsný souboj. Samotný výsledek prvního kola však už něco podstatného rozhodl: brazilská pravice nejen přežila politický pád svého nejslavnějšího vůdce, ale dokázala bez jeho přítomnosti ve volbách získat téměř polovinu země.

Ještě zřetelnější je to mimo prezidentskou soutěž. Konzervativní strana, která se během Bolsonarova prezidentství stala hlavním politickým domovem jeho hnutí, bude mít od příštího roku 28 z 81 senátorů, zatímco Lulova levicová strana devět. Protože se letos obměňovaly dvě třetiny Senátu, nejde o kosmetickou změnu. Brazilský Senát schvaluje jmenování nejvyšších soudců, rozhoduje o ústavních změnách, kontroluje vládu a má mimo jiné pravomoc soudit členy Nejvyššího soudu v případě impeachmentu. Pravice zároveň uspěla v řadě nejdůležitějších států; v São Paulu, kde žije přes 40 milionů lidí a vzniká téměř třetina brazilského hospodářského výkonu, byl konzervativní guvernér znovu zvolen už v prvním kole s více než šedesáti procenty hlasů.

Tvrdit tedy, že Brazílie se v neděli prostě rozhodla mezi Lulou a Fláviem Bolsonaro, by znamenalo přehlédnout podstatnější změnu. Země se během posledních let posunula doprava a současně se ukázalo, že to, čemu jsme si zvykli říkat bolsonarismus, nikdy nebylo jen kultem jednoho hlučného bývalého armádního kapitána. Bolsonaro dokázal dát společný jazyk strachům, předsudkům, touhám a frustracím, které existovaly dávno před ním a které jeho odchod z prezidentského paláce nemohl odstranit.

Některé z nich nejsou nijak exotické. Brazilci se bojí kriminality a organizovaného zločinu, který v mnoha městech už dávno není vzdáleným televizním tématem, nýbrž sousedem. Jsou unaveni korupčními skandály, protože po třiceti letech slibů, vyšetřování, zatýkání a osvobozování zjistili, že politická třída má pozoruhodnou schopnost obnovovat se rychleji než její pověst. Velká část společnosti zároveň získala pocit, že kulturní elity, univerzity, novináři a část levice na ni nehledí jako na občany, s nimiž je třeba se přít, nýbrž jako na problém, který je třeba vzdělat. Bolsonaro tento pocit nevytvořil; pouze zjistil, že se z něj dají dělat volby.

Právě zde se brazilský konzervatismus začíná lišit od uhlazených ideologických kategorií, do nichž jej bývá zvenčí pohodlné ukládat. Brazilec může chtít bezplatnou veřejnou nemocnici, státní univerzitu pro děti, důchod placený státem a státní pomoc v nouzi, a současně nadávat na přebujelý stát. Může mít homosexuálního syna, kterého bez výhrad miluje, a přesto odmítat jazyk progresivní kulturní politiky. Může být rozvedený, znovu ženatý a velmi vážně vysvětlovat, že moderní společnost ničí tradiční rodinu. Kdo v tom hledá důslednou filozofii, hledá na nesprávném místě. Jde spíš o společenskou morálku, v níž se to, co člověk dělá doma, a to, co považuje za správné pro společnost, nemusí vůbec potkat.

Brazilská rodina byla vždycky dobrým místem, kde tuto zvláštnost pozorovat. V soukromí se odpouští téměř všechno, pokud to nenaruší veřejnou představu, kterou o sobě rodina vytváří. Nevěra nemusí být horší než skandál způsobený tím, že se o ní dozvědí sousedé; synova sexualita může být doma dávno přijata, zatímco politická debata o sexualitě vyvolá zděšení; členové rodiny, kteří celý život obcházejí pravidla, dokážou současně propadat nostalgii po době, kdy lidé údajně pravidla dodržovali. Není to prosté pokrytectví. Pokrytec alespoň ví, že jedna z jeho dvou verzí musí být falešná. Brazilská kultura dokáže obě považovat za pravdivé.

Právě proto zde moralistická politika tak dobře funguje. Není třeba, aby politik žil podle hodnot, které hlásá; stačí, aby přesvědčivě slíbil, že je obnoví ve společnosti. Bolsonaro mohl být třikrát ženatý a stát se politickým symbolem tradiční rodiny bez jakéhokoli vážnějšího rozporu pro své publikum. Konzervativní volič neposuzoval jeho manželskou historii jako teologickou práci o nerozlučitelnosti manželství; zajímalo ho, na které straně kulturního konfliktu stojí. V tom je brazilská pravice mnohem méně puritánská, než jak někdy zní. Žádá symbolickou loajalitu, nikoli nutně osobní bezhříšnost.

Do této proměny vstoupilo náboženství způsobem, který změnil sociální mapu země. Brazílie bývala téměř samozřejmě katolická; ještě na konci dvacátého století se člověk mohl narodit jako katolík přibližně stejným způsobem, jako se narodil jako Brazilec, tedy bez nutnosti o tom příliš přemýšlet. Poslední sčítání lidu však ukázalo, že podíl katolíků klesl pod šedesát procent, zatímco evangelikální církve, především letniční a novější charismatická hnutí, vyrostly na více než čtvrtinu populace. V některých částech země jsou už podstatně silnější. Tento přesun proběhl během jediné generace a politika jej dlouho sledovala, jako by šlo především o změnu způsobu modlitby.

Jenže evangelikální kostel na chudém městském předměstí není pouze místem nedělní bohoslužby. Je to síť kontaktů, pomoc při hledání práce, společnost pro osamělého člověka, místo, kde někdo ví o manželské krizi dříve než sociální služba, kde se vybírají peníze pro nemocnou rodinu a kde muž, který propil výplatu, dostane nejen kázání, ale také skupinu lidí, před nimiž se bude příští týden zodpovídat. V zemi s obrovskými sociálními rozdíly poskytly tyto církve mnoha lidem něco, co stát, politické strany a odbory postupně poskytovat přestaly: pocit, že je někdo zná jménem.

S tím přišla i jiná představa společenského vzestupu. Stará brazilská levice vyrůstala z průmyslového dělníka, který znal svého zaměstnavatele, chodil do továrny, mohl vstoupit do odborů a chápal své místo ve společnosti jako součást třídy. Lula je produktem právě tohoto světa; stal se známým jako odborový vůdce kovodělníků v průmyslovém pásu kolem São Paula ještě za vojenské diktatury. Současný chudší Brazilec může deset hodin denně vozit cestující pro digitální platformu, splácet vlastní auto, nemít zaměstnaneckou smlouvu, odmítat sám sebe považovat za proletáře a doufat, že za pár let bude mít vlastní malý podnik. Ekonomicky může být zranitelnější než dělník z Lulovy generace, ale politicky se s jeho jazykem už nemusí vůbec identifikovat.

Letniční prostředí tento nový svět pochopilo mimořádně rychle, protože jeho řeč není postavena na smíření s vlastním postavením, nýbrž na proměně života. Člověk nemá zůstat chudý, má prosperovat; nemá se spokojit s rolí oběti okolností, má změnit sebe, rodinu a vlastní osud. Náboženský příslib se snadno potkává s ekonomickým individualismem a s pravicí, která říká totéž jinými slovy. Není náhoda, že v průzkumech před volbami měl Flávio Bolsonaro mezi evangelikálními voliči zhruba dvojnásobnou podporu než Lula, zatímco mezi katolíky byl poměr obrácený. Nejde přitom o armádu věřících poslušně hlasujících podle pokynu pastora; mnohem podstatnější je, že pravice našla uvnitř tohoto nového sociálního světa jazyk, kterému lidé rozumějí.

Lulův problém je tím hlubší, že kdysi právě on dokázal totéž. Jeho politický talent nikdy nespočíval jen v levicovém programu; spočíval ve schopnosti spojit vlastní život s představou země, která se mění. Chudý chlapec ze severovýchodu Brazílie, který se stal dělníkem, odborářem a nakonec prezidentem, byl sám příběhem sociálního vzestupu. Když v roce 2002 poprvé vyhrál prezidentské volby, miliony lidí neměly pocit, že pouze zvítězila jedna politická strana, ale že do budovy, kam byli zvyklí dívat se zvenčí, konečně vstoupil někdo jejich.

O dvacet čtyři let později je obtížnější vyprávět stejný příběh. Lula je jedním z nejdéle působících velkých politiků současného demokratického světa, zemi už vedl ve třech funkčních obdobích a nyní žádá o čtvrté. Jeho životopis zůstává mimořádný, ale člověk nemůže po téměř půlstoletí v centru politického života donekonečna představovat příchod něčeho nového. Muž, který kdysi stál před branou, dnes brání dům. Jeho nejsilnější argument se pomalu obrátil: zkušenost, která z něj dělala záruku, z něj současně udělala součást pořádku, proti němuž kdysi vystupoval.

Jeho vláda přitom nevstoupila do voleb s katastrofální hospodářskou bilancí. Nezaměstnanost výrazně klesla a některé sociální ukazatele se zlepšily. Jenže politika se neodehrává v tabulce průměrných hodnot. Rodina, které ekonom vysvětlí, že inflace zpomalila, může současně zjistit, že nákup, bydlení a úvěr stále spolykají většinu příjmu. V posledních měsících před volbami se právě tato vzdálenost mezi makroekonomickými čísly a každodenním pocitem stala pro vládu problémem; k tomu se přidaly obavy z násilí, veřejného dluhu a nových skandálů.

Lula reagoval způsobem, který zároveň připomínal jeho největší politickou sílu i její současné meze. Rozšířil sociální opatření, představil pomoc zadluženým domácnostem a krátce před volbami zakázal online sázení, které se během několika let proměnilo v obrovský sociální problém. Mnohá z těchto opatření měla silnou veřejnou podporu a řešila skutečné potíže, jejich nahromadění na konci volebního období však zároveň umožnilo pravici položit starou a účinnou otázku, proč se politická naléhavost tak často dostavuje právě v okamžiku, kdy se blíží volební urna.

Ještě větší problém představovalo opakování politického příběhu z roku 2022. Tehdy Lula přesvědčil velmi různorodé prostředí, od tradiční levice až po část umírněné pravice, že nejde pouze o jeho návrat, ale o obranu demokratického systému proti prezidentovi, který zpochybňoval volby a koketoval s autoritářským řešením. Následující události tento strach nevysmály; naopak ukázaly, že byl oprávněný. Jenže volič není historik a demokratická legitimita vlády není očkování s čtyřletou účinností. V roce 2026 chtěl mluvit také o cenách, bezpečnosti, zločinu, dluzích a svém vlastním životě, zatímco Lula znovu a znovu vracel spor k muži, který už ani nebyl na hlasovacím lístku.

Flávio Bolsonaro pochopil tento paradox lépe. Otcovo jméno potřeboval, otcův způsob vystupování už méně. Jair Bolsonaro vedl politiku jako permanentní rodinnou hádku, v níž musí někdo každé ráno zjistit, koho právě nesnášíme; jeho syn se během kampaně pokoušel zachovat politické dědictví a současně působit jako člověk, s nímž je možné strávit celé odpoledne bez ústavní krize. To neznamená, že se zbavil radikálního obsahu rodinného hnutí, ale změnil jeho tón a umožnil části voličů hlasovat pro pokračování bolsonarismu bez nutnosti znovu hlasovat pro Jairův temperament. Právě to může být pro pravici nejdůležitější dědictví těchto voleb: z politického vůdce se stal přenositelný politický jazyk.

Brazilská politika má ostatně dlouhou slabost pro člověka, který slíbí osobně vyřešit to, co instituce nedokázaly vyřešit dost rychle. Na kontinentu tomu tradičně říkáme caudillismo, i když brazilská verze má vlastní historii a vlastní kostýmy. Jednou přichází jako otec národa, jindy jako bojovník proti korupci, jindy jako muž lidu a nakonec jako kapitán slibující obnovit řád. Politické ideologie těchto postav se mohou radikálně lišit; spojuje je však vztah mezi občanem a státem, v němž abstraktní instituce budí menší důvěru než konkrétní člověk, který tvrdí, že ví, co dělat.

Moderní technologie tuto tradici nezničily, pouze ji zbavily koně a balkonu. Dnešní zachránce vlasti nepotřebuje náměstí, protože nosí své náměstí v telefonu každého stoupence. Politika se zároveň přizpůsobila systému sociálních sítí, který odměňuje přesně to, k čemu měla brazilská veřejná kultura vždycky dispozice: osobní konflikt, melodrama, morální pobouření, rodinné příběhy, zradu a každodenní skandál. Televizní telenovela měla alespoň scénáristu, který musel jednou denně dodat hodinu programu; politická síť potřebuje nový díl každých několik minut a nikdo už není povinen zajistit, aby navazoval na předchozí.

To pomáhá vysvětlit i zvláštní směs modernosti a archaických politických instinktů, která dnešní Brazílii charakterizuje. Jedna z technologicky nejpropojenějších společností světa používá nejmodernější digitální nástroje k obnovování velmi starých vztahů mezi vůdcem a davem, rodinou a autoritou, hříchem a veřejnou morálkou. Ve volbách se objevovaly avatary vytvořené umělou inteligencí, masové kampaně na sociálních sítích a rychlost komunikace, o níž se politikům před dvaceti lety nezdálo, ale sdělení pod nimi mohla pocházet z devatenáctého století: Bůh, rodina, řád, nepřítel, národ a muž, který nás ochrání.

Tato změna zároveň zapadá do mnohem širšího pohybu na kontinentu. Latinská Amerika, která na začátku desetiletí zvolila několik levicových a středolevicových vlád, se v posledních volbách posunula výrazně opačným směrem; konzervativci uspěli mimo jiné v Kolumbii a Peru a Lula se ocitl v postavení jedné z posledních velkých postav někdejší levicové vlny.

Tento pohyb má tentokrát také mocného severního souseda. Administrativa Donalda Trumpa se vrátila k Latinské Americe s intenzitou, kterou Washington řadu let neprojevoval, a ministr zahraničí Marco Rubio, syn kubánských přistěhovalců a dlouholetý zastánce tvrdé politiky vůči levicovým režimům v regionu, spojil otázky bezpečnosti, migrace, narkotik a čínského vlivu do nové hemisférické strategie. Není třeba si představovat nějaký formální klub pravicových prezidentů poslušně přijímajících instrukce z Washingtonu; vlády Argentiny, Kolumbie, Peru a dalších zemí mají vlastní zájmy a vlastní konflikty. Přesto se kolem Spojených států vytváří politicky příznivější prostředí, než jaké měl Washington v regionu ještě před několika lety.

Brazílie by tuto rovnováhu změnila úplně jinou měrou než kterákoli z menších zemí. Je největší ekonomikou, nejlidnatější zemí a zdaleka největším územím Latinské Ameriky, členem skupiny BRICS a jedním z klíčových hospodářských partnerů Číny. Lula po desetiletí prosazuje zahraniční politiku, v níž se Brazílie snaží nevázat výhradně na Washington a současně udržovat vztahy s Čínou, Evropou i globálním Jihem. Bolsonarovská pravice má naproti tomu k Trumpovu politickému světu otevřeně mnohem blíž. Právě proto letošní volby sleduje Washington jinak, než by sledoval běžnou výměnu brazilské vlády.

Lula tedy vstupuje do druhého kola v situaci, která je složitější než pouhý dvoubodový rozdíl. Nemá proti sobě jen syna svého bývalého soupeře, ale společnost, která se během desetiletí změnila v místech, kde byla jeho politika kdysi nejsilnější: práce je méně kolektivní, odbory mají menší kulturní význam, katolická hegemonie skončila, evangelikální církve vytvořily nové komunity a politické prostředníky, digitální komunikace rozbila autoritu tradičních médií a velká část nižší střední třídy už nechce sama sebe chápat prostřednictvím jazyka sociálního postavení, který levice používala k jejímu popisu.

To neznamená, že se Brazílie jednoho rána probudila jako ideologicky konzervativní země. Tak jednoduchá nebyla nikdy. Znamená to spíš, že pravice se dnes naučila skládat různé brazilské rozpory do politického příběhu účinněji než její soupeři. Dokáže mluvit současně k člověku, který chce sociální pomoc, i k člověku, který nenávidí stát; k podnikateli i řidiči aplikace, který by se podnikatelem rád stal; k věřícímu, jenž žádá tradiční morálku, i k rodině, jejíž vlastní život už dávno tradičnímu modelu neodpovídá. Ideolog by se nad těmito rozpory mohl pohoršovat, politik je počítá.

Jisté je něco jiného: i kdyby Lula 25. října vyhrál, volby roku 2026 už nelze vykládat jako potvrzení návratu Brazílie k politickému uspořádání před Bolsonarem. Pravice ovládla významnou část Senátu, upevnila se v řadě států a kandidát nesoucí jméno bývalého prezidenta, který sedí ve vězení za útok na demokratické předání moci, skončil v prvním kole před úřadujícím prezidentem.

Právě v tom spočívá Lulův skutečný problém a také jeho politický soumrak, pokud tím slovem nemyslíme automaticky porážku, nýbrž konec určité výlučnosti. Téměř čtyřicet let se brazilská politika organizovala kolem otázky, co si počít s Lulou. Levice ho následovala nebo kritizovala zleva, střed s ním vyjednával a pravice hledala člověka, který ho dokáže porazit. Dokonce i Jair Bolsonaro potřeboval Lulu jako hlavního protivníka, aby vysvětlil vlastní existenci. Taková centrální pozice je v demokracii vzácnější než samotná prezidentská funkce.

Teď se poprvé ukazuje možnost, že brazilská politika už dokáže pokračovat bez toho, aby Lula zůstával jejím hlavním bodem. Není to proto, že by náhle přestal být významný, ani proto, že by jeho vlády zmizely z paměti. Je to obyčejnější a pro každého velkého politika nakonec krutější: země, jejíž změnu kdysi zosobňoval, se znovu změnila, zatímco on zůstal měřítkem změny předchozí.

Jair Bolsonaro před čtyřmi lety prohrál volby a později přišel i o svobodu, ale společnost, která jej vytvořila, nikam neodešla. Lula se vrátil do prezidentského paláce v přesvědčení, že porazil člověka představujícího jednu odchylku brazilských dějin; letošní volby naznačují, že mnohem obtížnější bude porazit důvody, proč ho tam Brazílie kdysi poslala.