Jsou v Česku komerční vztahy s oligarchií normalizovány?

20. 10. 2026 / Albín Sybera

Poukazování na standardní komerční vztahy (jak jinak si měl Pavel ten tryskáč pronajmout než od firmy, která ho pronajímá?) mi totiž připomnělo, že je Pavlova dovolená možná podobně banální situace jako výsledky voleb do Senátu, když bychom je měli vnímat jako výsledek pomyslného souboje mezi vládní stranou ANO Andreje Babiše a středopravého opozičního tábora okolo STAN, ODS, TOP09, KDU-ČSL a zbytků Pirátů.

Jistě, Babiš prohrál, ale volební účast 21.12% je z pohledu české demokracie také trochu k pláči, nemluvě o tom, že ten výsledek senátních voleb, podobně jako v minulosti, pramálo vypovídá o tom, jestli má ANO konkurenci i v celonárodním ringu voleb do poslanecké sněmovny.  

Navíc, rozdělení české politiky na populistický tábor ANO a bizarních radikálů a extremistů z řad SPD a Motoristů na jedné straně, a ten výše zmíněný „středopravý“ tábor, kde ale přítomnost řady politiků zejména z ODS nutí k zamyšlení, jak daleko napravo ten pomyslný střed vlastně leží a nedává příliš veliké naděje na podstatné změny v nadcházejících volebních cyklech. 

Jistě, s opozicí u moci by dost možná nedošlo k tak rozsáhlým čistkám na resortu životního prostředí, ke snahám zaškrtit financování veřejnoprávních médií, či likvidaci protidrogové politiky v zemi. Tím více se sluší připomenout, že se STAN či SPOLU měli v rámci svého úsilí o ochranu demokracie v zemi alespoň pokusit o vládu s Ano a nedat tak prostor SPD a motoristům po loňských volbách. 

To uzamčení české politiky do odstínů pravice – od té liberální, kterou zřejmě někteří politici STANu skutečně mají na mysli, až po tu rasistickou hnědou, ve které se neváhají pohybovat metamoderní postavy jako Tomio Okamura či Filip Turek – vlastně nejvíce vyhovuje právě ANO, které má díky tomu, a finančním zdrojům svého generálního ředitele a majitele, zajištěnou dlouhodobou možnost cpát se svým voličům z města i periferie do chřtánu s podobnou vervou s jakou to dělají výrobky Agrofretu v obalech KFC či plzeňského piva.

Nemluvě o sportovním vysílání a datech, kde je koncentrace služeb do jednoho vlastnictví tak vysoká, že se zájmy a pozornost podstatné části Čechů můžou už brzy odvíjet od skladby programů v mediálních a telekomunikačních odnožích PPF. 

Komerčním kontaktům s českou oligarchií se skutečně nelze vyhnout ať už se jedná o pronájem soukromého tryskáče, nebo zahnání žízně zvětralou desítkou Kozla bez pěny. 

Svým způsobem je Česko oligarchizované do takové míry, že smysluplná změna by se rovnala rozsáhlému převratu pořádků v zemi, jaký zřejmě nebyl k vidění od roku 1989.   

Hned několik klíčových odvětví se neobejde bez komerčních vztahů s oligarchií, energetikou a jádrem počínaje, telekomunikacemi a médii konče.

Vlastenci pak nadto mohou sledovat expanzi Penty, KKCG, J&T a PPF a dalších oligarchických týmů v pomyslném českém dresu na hrudi do nemovitostí v Londýně jako úspěch českého byznysu. Proč o jejich vlivu na politiku, či bankrotování konkurence v Česku, hovořit jinak než jako o nabývání zkušeností v Praze, jak o tom v nezbytně sterilním textu píše ředitel liberálního institutu Jakub Kuneš na Seznam Zprávách?   

Proč tedy komerční vztahy s oligarchií stigmatizovat, když to vlastně ani jinak nejde? 

A proč nadávat na českou politiku, když si přece volič může vybrat mezi umírněnou opozicí a klauny, co legitimizují rasizmus, homofobii, a hlavně ten „přírodní“ patriarchální rozměr českých domácností. V takové soutěži má přece Pavel, STAN a další liberálové vždycky šanci, tak proč řešit oligarchy?

Oni mezitím během vlády ANO s SPD a motoristů nejspíše odsunou veřejnoprávní média na druhou kolej a posílí vlastní vysílání, tak aby už to moc nešlo měnit, když by přece jenom došlo na nějaký time out v podobě vlády opozice, nějaké verze Petr Fiala 2.0 třeba v hlavní roli se STANem.

Oligarchie může vládu opozice mezitím využít k posílení svých pozic v nemovitostech, zbrojním průmyslu, či médiích v okolních zemích. Kdyby nestačily české dresy, tak si mohou dát na trička ještě Havla, aby zdůraznily svou normálnost. Měnit a „deregulovat“ Evropu se totiž takto dá účinněji než s tanky a pěchotou.