Předvánoční povídka
20. 10. 2026 / Beno Trávníček Brodský
Před domem troubí nějaké auto. Jdu se podívat. Bílá dodávka se zelenou příšerou na boku. Proti mě jde synteťák (humanoid) a staccato informuje: „Večer jste objednali, vezeme vám sekačku.“ Při tom sleduji, jak se v naší úzké uličce, která má šířku tak tak na jedno auto, za dodávkou štosuje fronta aut a slabší povahy začínají troubit.
„Já jsem si žádnou sekačku neobjednal“ vyslovuji klidně a přesně tak, aby to pedantický humanoid vstřebal napoprvé. „Tak na shledanou.“ dodávám. „Večer jste si objednali, vezeme vám sekačku“. Nedá se odbýt hlava kovová. „A jako dárek, v tomto předvánočním období, ještě od nás dostanete elektronickou past na křečka.“
Úplně jsem nevěděl, jestli mám té obludě podrazit nohy nebo jí nakopat do plastového zadku, ale nakonec jsem se začal strašně smát. „Víte“ povídám a skoro se zalykám „Nemám trávník, nemám křečka a tak nepotřebuji ani sekačku ani past a ani tu ztrácet svůj drahocenný čas s vámi. Víte?“
„Večer jste objednali, vezeme vám sekačku a také jako dárek past na křečka.“ Zakontrovala ta věc nápaditě. Mezi tím autonomní dodávka se zelenou obludou na boku zhasla světla – asi podřimuje. O to více ale troubí ti, kterým už asi čtvrt hodiny blokuje cestu.
„Víte, že tady blokujete ulici a lidé nemohou projet?!“ ptám se důrazně nelidské bytosti. RUR částečně překvapila: „Večer jste objednali, vezeme vám sekačku a past na sysla.“ No aspoň už tak tvrdošíjně nelpí na tom křečkovi, zmítám se v druhém záchvatu smíchu. „Omlouvám se“ dodává stroj „Jde o past na křečka.“
Otočil jsem se na podpatku a jdu domů. Tady už nic nevyřeším. Bílá dodávka ožila, rozsvítila světla a začala přerušovaně troubit a do toho se ozývá už silný ryk: „Večer jste objednali, vezeme vám sekačku!“ Zavřel jsem za sebou vchodové dveře a už jen tlumeně jsem slyšel stále se opakující“ //:Večer jste objednali, vezeme vám sekačku … ://.
Bude prdel – pomyslel jsem si. Protáhl jsem vchodem nenápadně až na ulici hadici ze dvora, kterou tam občas zalévám keře a kytky. Na trysce jsem nastavil úderný proud, namířil na vetřelce a stříkal a stříkal... jak se ukázalo, ochranu proti povětrnostním vlivům má tenhle model slabou. Napřed se mu zajiskřilo pod pravým ramenem a pak se mu zakouřilo mezi nohama. Nakonec cosi vybuchlo v jeho hrudníku, až jeho přední dekl odletěl pár metrů. Když se zhroutil na zem, jeho „hlava“ temně udeřila o dlažbu, oddělila se od zbytku robota a zůstala viset jen na nějakých drátcích a pružinách.
„Tak čau!“ povídám „Sekačku si nech.“ Autonomní dodávka ztichla, zhasla světla a nenápadně se vytratila neznámo kam.
Diskuse