Může Marco Rubio po katastrofě ve volbách do Kongresu ještě dosáhnout změny režimu na Kubě?

12. 11. 2026

Odpověď zní „ne“ – nebo alespoň „zatím ne“.

Mnozí analytici předpovídají, že prezident, jehož mandát se chýlí ke konci a který je omezen domácími neúspěchy, by mohl hledat vykoupení prostřednictvím úspěchů v zahraniční politice, mimo jiné tím, že by zaútočil na zdánlivě snazší cíle. Realita je však taková, že tytéž důvody, proč Washington dosud nepřistoupil k vojenskému zásahu proti Havaně, platí i po volebním zúčtování.

Za prvé, administrativa dosud neidentifikovala kubánský ekvivalent venezuelské Delcy Rodríguezové, kterou by bylo možné donutit, aby po případné ozbrojené či tajné operaci plnila příkazy Washingtonu. Nenápadný tweet ministra zahraničí Marca Rubia z minulého měsíce, v němž vyzýval Kubánce k navázání „diskrétního partnerství“ se CIA, to dal jasně najevo.

Stejně tak snahy o destabilizaci stávající mocenské struktury na Kubě prostřednictvím likvidace vedení nebo cílených úderů na vojenské cíle – jak by si možná přál nově jmenovaný šéf štábu Bílého domu Stephen Miller – nadále představují pro USA zřejmá rizika pro národní bezpečnost. Mezi tyto problémy patří potenciální vyvolání chaotické migrační vlny těsně u amerických břehů, vyvolání občanských nepokojů v míře dosud neznámé na tomto relativně bezpečném ostrově a vytvoření prostoru pro zločinecké skupiny, aby se uchytily v zemi, která nemá žádné závažné problémy se zbraněmi, drogami ani organizovaným zločinem.

Ještě důležitější však je, že pokračující boje na Blízkém východě činí otevření zcela nové fronty na Kubě jak z operačního hlediska nepravděpodobným, tak z politického hlediska výbušným pro americkou veřejnost i v Kongresu.

Je pravděpodobnější, že tyto faktory zbrzdí Trumpa více než očekávané pokusy demokratů v novém Kongresu o zrušení stavu národní nouze, na němž je založena ropná blokáda, o zadržení finančních prostředků na neautorizované vojenské akce proti ostrovu nebo dokonce o předložení nové legislativy k úplnému zrušení embarga. Ačkoli jsou všechny tyto iniciativy důležité, administrativa nakonec najde způsoby, jak je potlačit nebo obejít.

Legislativní snahy o omezení eskalace vůči Kubě čelí podobně těžkému boji s demokratickým vedením, a to nejen ze strany demokratů z Floridy podporujících embargo, ale především ze strany vysokých demokratických představitelů, jako jsou Hakeem Jeffries a Gregory Meeks. Ti mají navzdory občasným odsudkům sklon vnímat reformovanou politiku vůči Kubě jako prohranou věc ve státě Florida s převahou kubánsko-amerického obyvatelstva.

Nejdůležitější je, že plány administrativy ohledně Kuby závisí do značné míry na plánech Marca Rubia, který uprostřed dalších zahraničněpolitických patových situací v Íránu a na Ukrajině převzal vedoucí roli v úsilí administrativy o obnovení dominance USA v celé Latinské Americe.

V uplynulých dvou letech si Rubio udržel Trumpovu přízeň tím, že zůstal v pozadí, držel se stranou od kontroverzních opatření a přenechával řešení významných mezinárodních výzev skupině zvláštních vyslanců. Mezitím si připsal řadu „úspěchů“ na západní polokouli, kde se řada regionálních vlád posunula doprava a připojila se k eskalující válce Washingtonu proti „narkoterorismu“, a to navzdory nedávným volebním neúspěchům v Brazílii a Paraguayi.

Nyní Rubio trvá na tom, že hodlá vydržet až do konce Trumpova druhého funkčního období, i když Bloomberg a The Independent uvádějí, že konzultuje s externími stratégy možnost odchodu z vlády za účelem kandidatury na prezidenta. To, zda Rubio ve vládě zůstane, však bude mít jen malý praktický dopad na pravděpodobnost vojenské operace.

Pokud ministr opustí svůj post, Kuba by téměř jistě klesla na seznamu priorit vlády, což by otevřelo možnost široké ekonomické dohody přímo s Trumpem. Ta by ponechala kubánskou vládu u moci bez jakéhokoli významného politického otevření. A jakýkoli odchod v blízké budoucnosti by znemožnil dramatickou – a rozhodující – eskalaci napětí s Kubou.

Pokud Rubio zůstane, Kuba bude jistě hlavním důvodem. Ačkoli je Rubio široce považován za proměnlivého a ideologicky flexibilního, změna režimu na Kubě byla pro tohoto kubánsko-amerického politika během jeho 25leté politické kariéry jedinečnou posedlostí.

To však neznamená, že USA sáhnou po vojenské možnosti. Nejpravděpodobnějším scénářem pro Kubu v nadcházejících měsících budou Rubiovy urychlené snahy o oslabení komunistického režimu tím, že určí nové subjekty kubánské vlády, na které budou uvaleny sankce.  

Rubio nakonec nepotřebuje vojenskou eskalaci, aby v Havaně vyvolal změnu, o kterou usiluje, protože eskalující sankční režim a námořní blokáda dodávek paliva přesvědčily jeho ministerstvo, že se jeho hlavní plán již vyplácí.

Pro kubánský lid tento plán samozřejmě přispívá k jeho utrpení a zoufalství. Ale vzhledem k tomu, že Rubiova popularita stoupá navzdory drtivému vítězství demokratů, je poslední věcí, kterou tento budoucí prezidentský kandidát potřebuje, další válka, která by se zvrtla.

 

Celý článek v angličtině ZDE