To je dramatický rámec velkolepé knihy o růstu moci, víry v nový pořádek světa, o naději, iluzích, rozčarování, beznaději a strachu. Jednoho dne není záchodový dědek tam, kde by měl být a to je věru zlé. Opustil svoji skromnou kabinku mezi pisoáry, vzdálil se žvatlavým slovům podnapilých hostů "Dámy z Paříže", kteří na sebe v podzemí kavárny vyzrazují spletiva svého života, protože vytušil příležitost. Nesnil, ale čekal a pak vyšel sebevědomě ze svého ticha do hlučných ulic mezi ponížené. Spolu s Grahamem Greenem přitakávám, že " Neznám jemnějšího popisu přízračného ovzduší Evropy let třicátých, jež vyvrcholilo v obecnou bartolomějskou noc válek."

A včera táhli Prahou bezvlasí kluci oslavit Křišťálovou noc a demonstrovat "spravedlivý hněv lidu", aniž by tušili, vydali se ukázat svoji pochybnou sílu, alespoň na chvilku, pro ten omamný falešný pocit čehosi důležitého, nevyslovitelného, co i v začátku románu Egona Hostovského mělo příchuť příslibu tajemného zrodu ozdravných sil a mohutných činů, změnících stávající pořádek. Vždyť i Kavalský hledal ďábla, aby se mu upsal ve chvílích slabosti víry utápěné v alkoholu a nešťastnou náhodou ho našel, v podobě záchodového dědka, v podzemí číhajícího na svoji oběť. Ne, milé klevetivé sousedky : "To se může stát vždycky".