V Británii je už léta zprivatizována dodávka energií a o zákazníka v domácnostech se uchází asi desítka navzájem soupeřících energetických firem, které mu nabízejí co nejnižší spotřebitelské ceny (plyn se přirozeně do domácností dodává stejnými trubkami jako vždycky, v době, kdy monopolní dodávku spravovaly státní plynárny, konkurenční systém se realizuje tak, že si mezi sebou dodavatelé prodávají velké objemy plynu a elektrické energie, podle záznamů, které zákazníky která z nich získala, plyn do domácností stále dodává původní státní plynárna, totéž platí o dodávce eletkrické energie).

Na rozdíl od České republiky, kde mají energetické společnosti ve zvyku požadovat od zákazníka předem zálohu na dosud nespotřebované energie, a tím nepřípustně hromadí dlouho předem na svém kontě peníze za dosud nedodané energie a vydělávají tím na úkor zákazníka na úrocích, v Británii to funguje jinak: uzavřete-li smlouvu o dodávce energií s energetickou společností, firma vám určí úroveň pravidelných měsíčních automatických plateb a pak jednou do půl roku nebo roku pošle zřízence do vaší domácnosti odečíst elektroměr či plynoměr (zákazník si to ovšem může hlídat sám a telefonicky či na internetu upravit záznamy, a tedy i platby, o své energetické spotřebě).

Daley v článku v Independentu varuje, že energetické společnosti často čtení elektroměrů a plynoměrů zanedbávají, že cenu energií jdou nahoru, a může se stát, že když zákazník po roce či po dvou letech dostane účet za energie, založený už nikoliv na odhadu, ale na přesném aktuálním odečtení elektroměru či plynoměru, s překvapením zjistí, že jeho pravidelné platby byly zcela nedostatečné, má dodatečný dluh mnoha stovek liber, jehož platbu pak energetická společnost vyžaduje rychle, řekněme do měsíce. To lidem působí značné potíže.

Zde je nutno dodat, že na rozdíl od českých poměrů mají v Británii dlužníci náhlých velkých částek podnikům služeb zákonně daleko jednodušší situaci než v České republice. Zjistíte-li že vám vznikl dluh větší částky, máte v Británii legální právo domluvit si s věřitelem splátkový kalendář podle vašich finančních poměrů. Pokud dluh splácíte, i kdyby to bylo třeba jen sto korun měsíčně, nikdo na vás nemůže. V České republice je to jinak. Byl jsem nedávno svědkem toho,jak v důsledku obdobného šlendriánu jedné středočeské energetické společnosti (zmatky při vydávání účtů) dostal jeden český občan náhle účet za elektřinu v částce 35 000 Kč. Žádná dohoda o splátkovém kalendáři nebyla možná: energetická společnost prostě vyžadovala okamžité uhrazení dluhu a vyhrožovala, že pokud nebude splacen do 14 dnů, celá věc bude postoupena k soudu. Proč se tímto nepřijatelným stavem nezabývají česká média?

James Daley obviňuje britské energetické společnosti z něčeho obdobného (přestože, jak jsem uvedl výše, situace případných britských dlužníků je nesrovnatelně lehčí) a navrhuje doslova:

V tomhle je jádro mé kritiky černobílé vize Vojtěcha Filipa. Jak často se česká média stavějí na obranu řadových občanů proti zájmům velkých podnikatelských firem či globálních supervelmocí? Velmi málokdy, protože v českém prostředí sdělovací prostředky drtivou měrou korupčně závisí na podpoře velkých firem (inzerce), případně se novináři bojí vystupovat proti silným nadnárodním politickým vlivům (USA). Jenže v západní Evropě a v Americe je běžné, že se v médiích zájem řadových občanů prosazuje proti mocným korporacím, a často řadoví občané vítězí.

Situace zakladatelského kapitalismu, jaká zavládla v České republice, kdy řadový občan v podstatě nemá zastání, v mnoha zemích světa neexistuje. Černá vize utlačovaných řadových občanů, kdy se podle Filipa prý "odzbrojuje lid a ozbrojují se ti, kdo vládnou penězi", prostě ve zralých západoevropských demokraciích neplatí. Občan tam má většinou stále takové zastání, jaké si lidé vydobyli za posledních dvě stě let. Politikové si tam jsou většinou velmi vědomi toho, že jejich moc pochází z lidu, že jim dali mandát občané a pokud se budou chovat nepřístojně, občané je už nezvolí. Totéž konec konců by fungovalo i v České republice, kdyby se občané probudili z apatie - s potěšením by zjistili, že mají moc.

Situace prostě není tak černobílá, jak ji vykresluje Filip. Britský premiér Gordon Brown právě v Ugandě oznámil ZDE, že se Británie rozhodla poskytnout této zemi dalších 107 milionů liber na rozvoj školství. Je to součástí britského balíku podpory ve výši 8,5 miliard liber (315 miliard Kč) pro africké školství. Cílem těchto dotací je zajistit, aby všechny děti v zemích Britského společenství národů (bývalé britské kolonie) měly právo chodit do školy. Cilem je zlepšit školství v nejchudších zemích světa, na základě přesvědčení, že vzdělání je základním kamenem budoucího hospodářského rozvoje.

Je zjevné, že situace ve světě je daleko složitější a rozrůzněnější, než jak ji z českého rybníčku vidí Vojtěch Filip. V západních zemí mají občané zastání proti mocným. Vlády nejmocnějších západních zemí se občas starají o ty nejchudší lidi na této planetě.

Je-li Filip - možná oprávněně - frustrován situací v České republice, neměl by neseriózně a neférově interpretovat výjimečnou zkušenost z postkomunistického bloku jako zkušenost obecnou.