To, že je Klaus prezidentem, dává vzkaz, že politik může všechno. V roce 1998, když Miloš Zeman vyhrál volby s akcí "čisté ruce", se snad ještě mohlo zdát, že divoké roky privatizační se budou muset vyrovnávat s nároky právního státu. Po uzavření opoziční smlouvy tomu ale už nevěřil nikdo. A dodnes de facto žijeme v opoziční smlouvě. Politické strany vědí, že boj se zastavil, neboť ve hře dávno není jasná vládní moc a odpovědnost... ve hře jsou balíky těch či oněch peněz, kontakty na byznysmeny, zisky z korupce, zlodějin a podvodů. Jak by se asi jinak dostal bývalý mašinfíra k premiérskému křeslu a záhy ke spekulaci, která mu za pomocí podivných byznysmenů přinesla během pár dní miliony korun? Jak jinak by se Čunek mohl dočkat zásahu Renáty Vesecké a toho, že samo státní zastupitelství se v jeho případě dostalo do střetu zájmů (stíhání Čunka, dovedené do konce, by mohlo silně zpochybnit kompetentnost rozhodnutí státních zástupců o zastavení kauzy)? Topolánkovi snadno projde podivné přistání v Tyrolsku, které hodně připomíná zneužití peněz daňových poplatníků pro soukromé účely, když řidič jeho největšího kritika porušuje zákony o silniční dopravě. Dva samci s mladými samičkami, kteří v tom prostě umějí chodit. Zástupy frustrovaných zlodějů a zlodějíčků z dob před rokem 1989 jim v skrytu duše závidí a obdivují je. Co je komu do levice a pravice, jde přece jen o pár emocí a hesel... hlavní je umět "vydělat" peníze a užít si je. A nad tím vším bdí superboháči, zrození z dob privatizací, bývalí veksláci a stbáci.

V parlamentu dodnes sedí poslanci za KSČM. I osmnáct let po listopadové revoluci musí Klaus a Švejnar potupně hledat podporu u lidí, již se hlásí ke kontinuitě s krvavým režimem, jehož vláda tuto zemi dovedla ze západní vyspělé Evropy do Evropy úpadku, nesvobody a lži. To, co se stalo na sklonku roku 1989, rozhodně nemohlo změnit lidi a nemohlo navázat na první republiku, jejíž elity byly zdecimovány a vyhnány nacisty a komunisty. Čtyřicet let tu nebylo svobodné podnikání, svoboda slova, lidé nemohli cestovat na Západ -- soudy, armáda, policie, školství, zdravotnictví, zkrátka všechno bylo pod kontrolou politické strany, pomocí které (a pak i pomocí přímé okupace, když strana selhala) tento stát ovládal Sovětský svaz. Zatímco před rokem 1948 jsme vždy byli součástí západní civilizace, již dneska lze definovat pomocí anglosaského prostoru + EU, čtyřicet let kruté drezúry v carském režimu celou společnost vnitřně odcizilo věcem, které jsou v západním světě samozřejmé. Masaryk, velký ctitel a znatel Západu, vyjádřil podstatu naší civilizace kdysi velmi krátce a výstižně: nebát se a nekrást. Komunistická drezúra byla právě opačná a sklízí své plody dodnes.

Lidé se nezmění. Budou vytvářet ve svých dětech a vnucích představu, že socialismus byly jen fronty na banány a že krást, lhát, podvádět je normální u nás v Česku i všude na světě. Ať si ale mladí lidé položí otázku, zda ti, kdo mají máslo na hlavě, kdo byli součásti celého toho systému, jsou také nejlepšími svědky. Proč lidé nesměli cestovat ven? Proč nesměli podnikat? Proč byl povolen jenom jeden světonázor? Proč nebyly připuštěny svobodné volby? Proč se jedna politická strana měla držet u moci nad vším a proč systém byl postaven tak, aby strana kontrolovala lidi a ne lidé stranu? Proč nesměl existovat svobodný tisk? Proč se okupaci, jež popřela lidový, demokratický proces zavádění svobod, muselo říkat "bratrská pomoc"? Proč se ze státu prosperujícího a bohatého, který byl daleko před svými západními sousedy, stal stát zaostalý, šedý, plný zdeformovaných lidí, stát chudý a pokřivený ve srovnání s tím, co se od roku 1948 podařilo Němcům a Rakušanům?

Tyto otázky nejsou pro většinu lidí v ČR důležité. Jedni před nimi utíkají, druzí -- ti mladší -- ještě nepochopili, že má-li normalizace skončit, musí ji skončit oni. V potlesku členů ODS stranickému světci Klausovi jsem ale cítil strach. Strach ze Švejnara, strach z něčeho, co je hodnotnější než kariéra v prognostickém ústavu za Husáka a pozdější privatizace ústící do džungle bez přívlastků. Hlavní nevýhodou normalizační strategie přežití byla dlouhodobá perspektiva. Dnešní mládež a děti se jednou začnou ptát, začnou rozlišovat mezi poctivostí a zlodějinou, protože nebát se a nekrást je na Západě, kam svou zkušeností víc a více patří, normální. Klausova džungle bez přívlastků a dnešní Čunkistán pominou. Pak teprve změny z listopadu 1989 ponesou své ovoce a Česká republika začne být vnitřně zdravá a západní.