Zelené nepokoje v Teheránu.

Requiem za revoluci

14. 7. 2009

Ultrakonzervativci nyní likvidují staré revoluční vůdce první generace, jako je bývalý prezident Rafsandžání. Gardy přebírají monopolní kontrolu nad ekonomikou. Výsledkem bude ještě utlačivější a tvrdší islámská vláda - sbohem, republiko. Zánik republiky byl jedním z hlavních důvodů pouličních protestů... Pokud vojenská diktatura mullahtariátu bude nadále poskytovat dělnictvu ústupek v podobě určité redistribuce výnosů z prodeje ropy, může zůstat u moci velmi dlouho... Revoluce prostřednictvím YouTube a Twitteru nakonec nebyla dokončena, neboť prostě žádnou revolucí nebyla. Armáda se k lidu nepřidala. Kupci na bazaru a dělníci v ropném a plynovém průmyslu nestávkovali.

KD│ Bylo to teheránské jaro. Snili o opakování pádu berlínské zdi v roce 1989. Teheránská zeď však nakonec nepadla, napsal v Asia Times v závěrečné analýze Pepe Escobar. Za prolitou krví, potem a slzami; za prezidentskými volbami - zfalšovanými či nikoliv; za zelenou revolucí - legitimní nebo zahraniční špionážní operací, jak režim tvrdí; za prohrou Míra Hosejna Musávího, znovuzvolením Mahmúda Ahmadínežáda - co se to vlastně nakonec za tím vším dělo?

Ve skutečnosti došlo k upevnění diktatury mullahtariátu podporovaného armádou. Svět bude muset v dalších letech žít s Chameneím, Ahmadínežádem a ultrapravicovou frakcí íránských Revolučních gard. Proto je důležité pochopit, co jsou "ultras" zač a kde se vzali.

Hlavní postavou je generálmajor Mohamad Alí Džafarí. V roce 2006 se stal velitelem Revolučních gard. V té době už uvažoval v termínech vnitřního, nikoliv vnějšího nepřítele. Aktivně pracoval, aby předešel barevné revoluci. Je zásadní uvědomit si, že již několik dnů před volbami brigádní generál Jadolláh Džavaní - politický velitel gard - obviňoval Musávího ze zahájení "zelené revoluce". Gardy se přitom vždy zaměřovaly na represi. Vraždily nebo podporovaly vraždění členů sekulárních politických uskupení v 80. letech, zejména těch levicových. Po smrti ajatolláha Chomejního se rozpadly na dvě frakce. Jedna měla za to, že Írán potřebuje poněkud otevřenější politiku; ale obávala se lidové kontrarevoluce. Většina těchto lidí dnes patří k vůdcům nebo sympatizantům reformního tábora.

Druhá strana byla a zůstala ultrakonzervativní. Zahrnuje již zmíněné velitele, Džafarího a Džavaního, stejně jako Ahmadínežáda a ministra vnitra Masúlího, který měl na starosti dohled nad volbami. Církevní tábor je rozdělen podobně. Je tedy nutné pojednat o ultrasektářské skupině Hodžatijeh založené v 50. letech. Chomejní ji v roce 1983 zakázal, ale vrátila se na scénu v 90. letech. Jejím duchovním vůdcem je ajatolláh Mesbah Jazdí, v Íránu známý jako "krokodýl". Dva týdny před volbami vydal fatwu legitimizující prostředky nezbytné k udržení Ahmadínežáda u moci. To znamenalo zelenou pro zfalšování voleb.

Jazdí věří, že nejvyššího duchovního vůdce je vybrírá samotný Alláh - když sděluje 86 členům Rady expertů, koho mají volit. Takto byl v roce 1989 "objeven" Chameneí - i když byl a zůstal okrajovým vzdělancem a nikdy nebyl marja (předmětem nápodoby). To co si Jazdí přeje je "oukoumat islami" - islámská vláda tvrdé linie sankcionovaná samotným Alláhem. K Jazdího žákům patří řada klíčových hráčů, především Ahmadínežád, ale i ministr zpravodajských služeb Edžehej, hlavní prezidentův poradce Samareh, předseda Rady národní bezpečnosti Džalílí, který je hlavním vyjednavačem v kauze jaderného programu; a řada vysokých velitelů Revolučních gard, velitele i členů milic Basídž. A samozřejmě je jich mnoho v justičním systému.

Ultrakonzervativci nyní likvidují staré revoluční vůdce první generace, jako je bývalý prezident Rafsandžání. Gardy přebírají monopolní kontrolu nad ekonomikou. Výsledkem bude ještě utlačivější a tvrdší islámská vláda - sbohem, republiko. Zánik republiky byl jedním z hlavních důvodů pouličních protestů.

Chameneí je nemocný. Jeho syn patří také k ultras, ale nemá šanci na následnictví. A Rafsandžání je hlavou Rady expertů, která duchovního vůdce volí. Teď se v posvátném městě Komm pokouší provést svou malou soukromou revoluci proti Chameneímu. Ultras udělají vše pro to, aby ho zastavili a dosadili do této pozice Jazdího. Pokud vojenská diktatura mullahtariátu bude nadále poskytovat dělnictvu ústupek v podobě určité redistribuce výnosů z prodeje ropy, může zůstat u moci velmi dlouho.

Západ se ji může pokusit bojkotovat - ale Rusko ani Čína to neudělají. Obě tyto země jsou hlavními hráči Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), kde má Írán status pozorovatele a spíše dříve než později se stane jejím členem. Íránská ropa a plyn mají pro Evropu absolutně klíčový význam - o Asii ani nemluvě. Nikdo neuvalí embargo na íránský export.

V bývalém SSSR má tento vývoj svůj ohlas. Ale to co se stalo v ulicích Teheránu spíše připomíná Prahu v roce 1968. Revoluce prostřednictvím YouTube a Twitteru nakonec nebyla dokončena, neboť prostě žádnou revolucí nebyla. Armáda se k lidu nepřidala. Kupci na bazaru a dělníci v ropném a plynovém průmyslu nestávkovali.

Lidé se rozhněvali, protože jejich hlasy byly ukradeny: Nebylo v tom nic ideologického. Když vyšli do ulic, přáli si lepší hospodářství, menší nezaměstnanost, volnější režim, širší svobodu slova a ženského odívání, méně plamenné Ahmadínežádovy rétoriky - prostě lepší život. Ale na druhé straně spektra stály miliony zbožných příslušníků milicí Basídž, velmi spokojených s revolucí, která je zásadně odcizuje západní kultuře.

To neznamená, že šlo o twitterové povstání maloměšťáků. Je nicméně snadné tomu uvěřit, protože lidé v ulicích byli masově podporováni Západem. A věřit, že íránský národní zájem a aspirace vyloučených íránských mas budou novou vojenskou diktaturou ochráněny, znamená být úplně mimo.

Ano, ultras jsou paranoidní. Vědí, že jsou prakticky obklíčeni americkým válečným strojem. Vědí o tom, že Bushova administrativa věnovala na změnu režimu 400 milionů dolarů. Neuměli si ale představit sílu spontánního hnutí. Íránská občanská společnost měla kolem 28 000 sdružení, ale ta nebyla dost silná a strukturovaná, aby poskytla základnu protestnímu hnutí. Íránské odbory byly rozbity. Musáví představoval ohnisko, v němž se soustředilo mnoho disparátního hněvu a frustrace.

Ať už s Musávím či bez něj, cesta bude dlouhá. Klíčový význam bude mít občanská neposlušnost, od tichých protestů až po stávky. Společenská smlouva mezi miliony Íránců a revolucí byla roztrhána. Z dlouhodobého hlediska to znamená krev a odpor.

Nakonec tedy nedošlo ani k reformě, ani k revoluci. A celé toto otřásající drama bylo zastíněno smrtí Michaela Jacksona. Ohromený Západ znovu objevil moonwalk. Ale jak řekl irský básník William Butler Yeats "Ať země svědčí" (Let the Earth bear witness); ti kdo žijí a budou žít snem o lepším Íránu, ti nesmějí být zapomenuti - a nebudou zapomenuti.

Celý článek v angličtině:ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.7. 2009