Připomeňme si, že i konstruování světa prostřednictvím jazyka má své limity. V soutěži o příklad jako již tradičně zvítězila MF Dnes. Rozhovor s hvězdou televizního pořadu StarDance Jaromírem Bosákem uvedla na titulní straně novin i čtvrteční televizní přílohy titulkem vskutku trhákovým - "baví jako bůh".

Tento titulek je dostatečným ospravedlněním, aby naši anarchisti už přestali žvanit a psát do novin a aby do oken redakce dotyčného deníku hodili pár Molotovových koktejlů. I před našimi nevyzpytatelnými soudy pak snadno prokáží, že jejich čin byl trestem Božím. A po právu.

Copak se, kurva, Bůh vyznačuje tím, že nás baví? To si fakt v MF Dnes myslíte? To před těmi vašimi bulvárními pařáty nezůstane nic nedotknutelného? Copak je Bosák - ve vší úctě k němu - v čemkoliv na roveň Bohu přiřaditelný? Kunderou otitulkovaný "idiot hudby" byl pro naše masová méda aspoň božský, Bosák je už dokonce Bohu rovný: umí bavit stejně dobře.

Pravda, začátkem 80. let jsem i já Letné křičel: "Berger není člověk, Berger je bůh." Ale to se ozývalo do prostoru, v němž Bůh oficiálně nebyl, a výkřiky byly zřetelně míněny jako adorace táhlých kliček Honzy Bergera, jenž "jim" nebyl dobrý pro reprezentaci, protože pil a pak říkal i to, co se nesmělo.

Snesitelné snad bylo i naganské kvílení "Hašek je bůh", protože obraznost byla opět evidentní: výrok je příliš silný, aby nesl byť i jen stopu doslovného významu - Hašek prokazatelně Bůh není, protože kdyby byl, proč by asi stál obalen chrániči v bráně a snažil se chytat puky.

Řekneme-li ale, že někdo dělá něco jako Bůh, dopouštíme se výroku přijatelného a představitelného, který je odporný tím, že si transcendenci a posvátno přitahuje na zem.

Protože ale kázat mediálním manažerům o posvátnu lze jen zbůhdarma a vrhat koktejly mi nedovolí stáří a bolavá záda, za výrok o Bosákovi, co "baví jako bůh", budiž pomsta aspoň verbální: Robert Čásenský, který je jako šéfredaktor za obsah MF Dnes - a tudíž i za daný titulek - zodpovědný, je splešťule blátivá.

A 2, roč. 4, č. 50, 10. 12. 2008

Máme šanci dožít se letos historické chvíle, že všechny literární časopisy zaniknou. Tak jako v roce 1949. Motivace bude jiná, výsledek stejný.

K čemu ale vlastně jsou dobré, může se náš terminátor po právu ptát. Ano, kulturní časopis je nádoba pomíjivá, veliká většina tištěného je jen časovým, dobově aktuálním. V době vydání rezonuje, po půl roce se stává obskurností. To, co přežívá, se tiskne v knihách, a když už je to tedy schopné přežít, může to vyjít až po letech. Jenže to je právě i důvod, proč jsou časopisy pro literárního historika tak fatální.

Je v nich přesně to, co danou dobu trápilo, je v nich dobová řeč, je v nich ono kulturní teď a tady.

Tisknou se v nich blbosti, ale byvše vytištěny, přežívají a kladou budoucím otázky: co se to s nimi dělo, že takové blbosti tiskli?

A když časopisy nebudou, právě tyto zdroje se ztratí a naší době už půjde porozumět i zpětně stěží.

A proto využívám možná jednu z posledních příležitostí a budoucím generacím na tuto vytištěnou stránku vkládám vzkaz: ministr Jehlička byl zcela bezvýznamný nekompetentní úředník, který nedokázal nic. V jeho době se každoročně utratily desítky miliónů na poslanecké cesty k vodopádům v Brazílii: pořádání jednoho mistrovství světa v daném roce vyšlo tento stát na víc než dvě miliardy; když přesto ještě chybělo 15 miliónů na kulturní program s Michalem Davidem, stačilo říci a peníze do týdne přišly; tehdy se vyplatily desítky miliónů na kampaň Jezte českou rybu, byť zmatení občané nedokázali na zmraženém kaprovi poznat, zda je český nebo cizí.

A v tomto kontextu nesmyslného plýtvání nedokázal onen Jehlička sehnat ani mizerných 11 milionů, které oproti loňsku chybějí na podporu časopisů.

A 2, roč 5, č. 7, 1.4. 2009)

No asi fakt imperialismus

Kráčel jsem počátkem října se skupinou amerických studentů pražskou Malou Stranou; inu, Nerudovy Povídky malostranské si pro výuku kontextové zabarvení žádají. Na konci procházky jsme se octli před Schönbornským palácem a já se od výkladu o Kafkově pobytu v něm v roce 1917 dostal až k analogiím mezi jeho obrazy zbyrokratizovaného světa a procedurou žádosti o vízum do USA, kterou bylo třeba více než patnáct let po pádu komunismu podstupovat. V paláci, před nímž jsme - zdůrazňuji, že na druhé straně ulice - stáli, sídlí totiž ambasáda USA.

Tu dovnitř naší skupiny vstoupil člověk v takových těch strážnických montérkách s nálepkou U.S. Marshall a rázným hlasem mi rodilou češtinou sdělil, že to, co říkám, se tady říkat nesmí a ať okamžitě odejdeme pryč.

Myslel jsem, že pán je znalec a že se mu příčí příliš banální spojení mezi Kafkou a soudobou byrokracií. Z krátké a hlasité výměny názorů však vyplynulo, že dobře slyšel, jak kritizuju americkou vízovou administrativu, a že to se na daném místě prostě dělat nesmí.

Má verbální komunikace, odkazující na první dodatek k americké ústavě (ten o svobodě slova), podlehla jeho výrazné komunikaci tělem dřív, než jsem jej dokázal poučit, že tento dodatek je součástí amerického hrdostního mýtu a že platí už od roku 1791. Opustil jsem bojiště, ale pachuť nečekaného zážitku rezonuje tak silně, že mi nedá o tom napsat.

V jakém světě to tedy žijeme? Z důvodů údajných teroristických hrozeb tito U.S. maršálové po léta zastavovali auta projíždějící ulicí Tržiště a svítili si do kufrů či na podvozky. Budiž, asi to jde pochopit a koneckonců autem nemá člověk právo jezdit všude tak jako tak. Chápu i to, že úzkostlivě střeží chodník před vlastním vchodem do paláce.

Ale že si uzurpují i protější chodník a kontrolují, kdo tam co říká, mi hlava opravdu nebere. Mají ho od radnice Prahy 1 pronajatý? Jsou v Česku místa, kde se nesmí vést řeč také o jiných věcech než o ideách propagujících totalitární hnutí typu komunismu či fašismu? V jakém okruhu kolem velvyslanectví se hlídá politická korektnost?

Není jim to v zemi, která zažila čtyřicet let komunismu a ví, co nesvoboda řeči znamená, blbé?

Tu roztahovačnost manýr připomínajících komunismus, která sahá až přes silnici na protější chodník, nelze ani při dobré vůli nazvat jinak než hnusným slovem imperialismus. Donedávna jsem si myslel, že tohle slovo zaniklo s pádem komunismu a že jen pár bláznivých levicových intelektuálů jej v rámci postkoloniálních studií nesmyslně používá i na Západě. Ale asi budeme muset to slovo oprášit. Je produktivní pro studium role velkého sovětského "bratra" v naší kultuře komunistického období, ale bohužel se bez něj neobejdeme ani při vnímání soudobých počinů velmoci světa západního.

A 2, roč. 5., č. 22., 29. 10. 2009