O křehkosti demokracie

1. 11. 2016 / Kateřina Duchoňová

V týdeníku Respekt vyšel poměrně nedávno článek o tom, že témata o kterých lidé v zaměstnání a vůbec na veřejnosti nejméně mluví, protože se obávají kritiky, jsou náboženské přesvědčení a odlišná sexuální orientace.

Ze své psychiatrické praxe mohu toto tvrzení potvrdit.

Tím se už dostávám k přetrvávající stigmatizaci duševně nemocných. Lidé se stále obávají svěřit s tím, že trpí psychickými problémy tak, že často nevyhledají ani odbornou pomoc, nemoc tak zůstává dlouho neléčena, stávají se rezistentními na terapii nebo se rovnou rozhodnou skoncovat se svým životem.

Pokud potřebují potvrzení o návštěvě lékaře do zaměstnání, tak si často přejí razítko, kde by nebylo označení psychiatrie, obávají se totiž ztráty zaměstnání a někteří z nich už tuto zkušenost mají, stává se i to, že pokud psychiatrický pacient dorazí na pohotovost nebo k lékaři jiné odbornosti, tak se často předpokládá, že jeho potíže budou souviset s jeho psychickým stavem spíše než s podezřením na tělesnou chorobu, pro kterou přichází a tak se také k těmto pacientům přistupuje.

Zažila jsem, že pacientka, cizinka z Blízkého Východu s výrazně dekompenzovaným diabetem (a tudíž v ohrožení života) byla opakovaně odmítnuta v několika pražských nemocnicích, s tím, že nemají volnou kapacitu lůžek, v podobných situacích se ocitají i lidé žijící na ulici.

Od těchto každodenních problémů a jejich vnímání je už jen krok k tomu, že lidem přestává vadit i přístup vlády k mezinárodním otázkám a přestávají rozlišovat , kdy se obchod a zisk, případně boj o moc a nová teritoria vlivu nadřazují základním lidským hodnotám.

Atˇuž se jedná v minulosti o podporu nepodložené americké invaze do Iráku, Transatlantické dohodě o obchodu a investicích, tak v současnosti ke značné nekritičnosti k putinovskému Rusku nebo Čínské lidové republice.

Lidé zklamaní z předešlých vlád, z neregulované privatizace v 90. letech, znechucení z korupce, propojení vysokých politiků s podsvětím , z justice i často asociálních reforem začínají nebezpečně s nostalgií vzpomínat na dobu totality.

Alespoň tak to pozoruji ve své ordinaci, v okolí a na sociálních sítích.

Zdůvodňují to především tím, že měli mnohem větší sociální jistoty, za nejdůležitější považují jistotu práce a bydlení, to pokládám za důležité k zamyšlení soušasné vládě i těm budoucím.

Ale přes veškeré materiální zabezpečení se zapomíná na to, že byla hrubě porušena práva jako svoboda projevu, svoboda shromažďovací, právo na volný pohyb, na spravedlivý proces a mnohá další. Řada lidí usilujících o naplnění těchto práv skončila ve vězení nebo zaplatila i svým životem.

Zapomíná se na minulost, nebo se k ní přistupuje neadekvátně, znehodnocují se její oběti. Jako například tolikrát omílaná potřeba vybudovat důstojný památník v Letech nebo málo aktivní přístup k většímu připomínání zmizelých židovských, ale i německých obyvatel, kteří byli zmasakrováni nebo odsunuti nespravedlivě.

Vítám proto snahy různých občanských sdružení k oživení těchto vzpomínek a budování vzpomínkových míst jako je například sdružení Zikaron v mém rodném Jindřichově Hradci, které připomíná židovské tradice a snaží se vybudovat památník holocaustu nebo iniciativa Smíření se svým přednáškovým a kulturním programem spojeným s poválečným odsunem sudetských Němců.

Bylo by důležité vybudovat i důstojné muzeum totality a začít se vyrovnávat se svou minulostí podobně jako to dělají v Německu. Mám pocit, že jen pokud se jednotliví lidé i společnost jako celek dokážou konfrontovat se svou minulostí a refletovat ji, tak se s větší vnímavostí a odvahou dokážou čelem postavit k současným výzvám.

Tento týden jsem četla rozhovor s chartistou Františkem Janouchem, hovořil o tom, že se ze společnosti vytrácí solidarita, dokažme proto, že to tak není.

Usilujme o demokracii postavenou na lidských právech i sociálních potřebách, která uznává právo na plnohodnotný život každému člověku.

Pokud bude nadále oslabovat, tak jen propadneme dalším nejistotám.