Rakety a teror

11. 9. 2006 / Milan Valach

Teror, česky vyvolávání strachu a hrůzy. V dnešní době pak především útoky malých skupin, případně jednotlivců, často na civilní cíle. Smyslem těchto teroristických činů je vyvolat v nepříteli takový strach a pocit nejistoty, že přistoupí na podmínky jejich pachatelů. Pocit nejistoty je vyvolán tím, že útoky jsou vedeny pokud možno brutálně a na vlastním území protivníka, tj. tam, kde se dosud cítil bezpečně.

Tak proti tomuto nás má ochránit americká protiraketová základna? Takovéto tvrzení je zjevně nesmyslné. Aby se stalo pro veřejnost alespoň částečně přijatelné, musí být emocionálně spojeno s představou šílených náboženských či politických fanatiků v čele států, kteří jednají zcela mimo běžnou logiku a pud sebezáchovy. Pomocí mediální zkratky se proto spojí pocit hrůzy, vyvolaný útoky sebevražedných atentátníků, nenávist a touha po pomstě s obrazem někoho opovrhovaného. Tento mechanismus, který se uplatňoval již v případě čarodějnických procesů, byl se stejným úspěchem využit po atentátech z 11. září, aby posloužil k ospravedlnění útoku na Irák, i když ten neměl s těmito teroristickými činy nic společného. Nyní je využíván opět, aby ospravedlnil násilnickou politiku současné vlády USA i výstavbu protiraketové základny na našem území.

Teror má mnoho podob. Vedle výše zmíněných útoků malých skupin a jednotlivců jej mohou provádět i velké organizované oddíly armády a policie. Jejich cíl je ovšem stejný. Zastrašit nepřítele a zlomit jeho vůli k odporu. Takovým aktem bylo například vyvraždění Lidic. Z hlediska obhájců výstavby protiraketové základny se ale o tento typ státního terorismu nejedná. I když nás má základna uchránit před válečnými akty tzv. darebáckých států.

To je ovšem podstatný posun. Mezi činy teroristů z 11. září a ostatní jim podobné na jedné straně, a hrozbou, kterou by snad mohly představovat íránské či severokorejské rakety, nelze klást rovnítko.

Při svém činu teroristé předpokládají, že jeho prostřednictvím dosáhnou nějaké své vzdálenější cíle. Na první pohled bychom mohli říci, že v případě náboženských fanatiků je tímto cílem posmrtná odměna, které se dostane jejich nesmrtelné duši. Avšak argumentace teroristů samotných, jejich zdůvodnění sebevražedného aktu vždy ukazuje, že motivem jsou zájmy nějaké reálné lidské skupiny. V její prospěch, na pomoc dosažení jejich cílů koná terorista svůj sebevražedný čin. Pokud by byla v jeho důsledku skupina zcela zničena, a to ať již přímo fyzicky, ale třebas i jen ideově, ztratil by pro něj tento čin podstatnou část smyslu. Tak tomu ale není.

Po vykonání teroristického činu není z různých důvodů možné postihnout zázemí, původní skupinu, z níž teroristé přišli, a pro níž svůj čin vykonali. Není to možné buď proto, že její odpovědnost za teroristický čin není prokazatelná, nebo je skupina rozptýlená v ostatní populaci či se zcela pohybuje v ilegalitě. Jako cíl odvety ji tedy není možné zasáhnout. V tom tkví síla teroru.

V teroru, se kterým se nyní setkáváme, se většinou jedná o součást tzv. asymetrického konfliktu. V něm stojí proti sobě vyspělé armády vybavené vyspělou technologií a rozptýlené skupinky odpůrců, jež si nemohou otevřený střet vůbec dovolit. To je jeden z důvodů, proč volí teror jako nástroj k prosazení svých cílů. Jiný, jak jsou přesvědčeni, nemají.

V případě vlád Íránu a Severní Koreje je situace zcela jiná. Jsou velmi dobře identifikovatelné, v případě použití zbrání hromadného ničení, ale třebas i jen konvečního útoku na území některého z evropských států či USA by tedy byly vystaveny neodvratitelné a tvrdé odvetě. Útok balistickými raketami by s vysokou pravděpodobností vedl k fyzické likvidaci vedoucích činitelů těchto vlád, zcela určitě však ke zničení politických a náboženských režimů, které reprezentují. Takový útok z jejich strany proto postrádá veškerý smysl.

V případě totalitních režimů, ať již to byl režim nacistický nebo komunistický, často zapomínáme, že se jejich představitelé chovali vysoce racionálně při dosahování svých zločinných cílů. Adolf Hitler dokázal na diplomatickém poli přelstít i staré a zkušené diplomaty. Druhou světovou válku rozpoutal v okamžiku, kdy měl reálnou naději na vítězství. A tu skutečně měl. Stejně jako Stalin a všichni další diktátoři ani on se nechoval sebevražedně.

Balistické rakety, které vyvíjí Írán a Severní Korea se mi z těchto důvodů nejeví jako rakety útočné, ale odstrašující. Mají zajistit trvání daného systému tím, že odradí případného útočníka, tj. USA, příliš vysokou cenou, kterou by musel za své vítězství zaplatit.

Argumentaci jejich hrozbou, a to ve prospěch výstavby protiraketové základny považuji proto za vylhanou a demagogickou. Jejím cílem je skrýt skutečné cíle, a těmi jsou Rusko a Čína.

Avšak ani tento konflikt nepovažuji za neodvratný. Svět přece nemusí být ovládán jen principem maximalizace osobního a úzce skupinového prospěchu za každou cenu (blíže jsem se touto souvislostí zabýval v textu "Na prahu budoucí války" a v článku "Írán a jaderná bomba". Dokáži si představit jiné společenské systémy, které svou vnitřní systémovou logikou nepovedou k dalším a dalším válkám až nakonec k té třetí světové, pravděpodobně ovšem již skutečně poslední.

Jsem proti výstavbě protiraketové základny nikoliv proto, že by nás vystavovala nějakému zvýšenému riziku. Pokud by toto riziko bylo nutné a bylo v našem zájmu, byl bych jednoznačně pro. Ale pokračování v agresivní válečnické politice je v zájmu jen malé, nejbohatší části amerického národa a zcela proti zájmům národa našeho.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.9. 2006