Válka na Ukrajině očima optimisty

23. 3. 2022 / Jiří Hlavenka

čas čtení 20 minut
 
Musím se předem omluvit. Jako bývalý přední odborník na fotbal, hokej a politiku jsem se před dvěma lety přeškolil na experta ve virologii, imunologii a vakcinologii, abych se nyní stal expertem na vojenství, a mohl dál šířit moudra na aktuální téma. Tak jako ostatně všichni ostatní v naší zemi. Berte tedy prosím následující text s velkou rezervou - avšak jako vždy uvítám diskusi.

 
Rozhoduje se na válečné frontě
 
Jsem naprosto přesvědčený, že o tom, jak to celé dopadne, se rozhodne na bitevním poli a nikde jinde. Jednání, která se vedou, jsou kouřovou clonou především ze strany Ruska. To chce předstírat před celým světem, že chce mír (vždyť přece ani “nevede válku”!) a že o něm chce jednat. Ukrajina to ovšem ví a musí bohužel tuhle hru hrát taky.

Mír, pokud přijde, bude psán podle vítěze - jenomže vítězstvím pro Rusko je to, když Ukrajinu porazí, zatímco vítězstvím pro Ukrajinu je to, když Rusy zaženou pryč, když se ubrání.

Sankce mají nemalý vliv. Nikoli však na ukončení války ze strany Ruska, protože krátkodobě mu neznemožňují válku vést (střednědobě ano - ale tak dlouho to snad trvat nebude, to se bavíme o zhruba roku či dvou), ale působí na vnitřní poměry v zemi, které mohou smést Putina vnitřním převratem. Pokud Putin padne, bude ruská agrese rychle ukončena.

Ruská válečná neschopnost je ohromující

Je dobré si znovu zopakovat proporce obou zemí. Rusko vynakládá na zbrojení 15x víc peněz než Ukrajina, a převaha v jednotlivých aspektech (vojsko, tanky, letadla atd) je 3-10x vyšší. V řadě ohledů má Rusko i pokročilejší, modernější, ničivější zbraně.

Přes tuto obrovskou převahu, navíc vrženou do bojů masívně a najednou na mnoha frontách, je výsledek dosavadních bojů pro Rusko tristní. Shrňme si dosavadní děj na bitevním poli.
V prvních dnech masivními útoky získalo pod kontrolu část ukrajinského území, jde ale spíše o komunikace než o plochu, a jen několik větších měst. V těchto bojích ale zaznamenalo velké ztráty zejména na vojenské technice, protože Rusové šli války “jako na výlet”, bez zajištění, a jejich dlouhé roztažené konvoje se staly docela snadnou kořistí soupeře. Ani na získaném území není Rusko bezpečné, protože jej plně nekontroluje.

Přes řadu preventivních úderů na letiště i základny se vůbec nepodařilo zničit (početně i technicky poměrně slabé) ukrajinské letectvo a protivzdušnou obranu. Rusové jsou ve vzduchu silnější díky mnohonásobné přesile, ale v praxi se to moc neprojevuje. Ukrajina s pomocí z ramene odpalovaných střel docela účinně ničí ruské nízkoletící cíle, které jsou schopny přesných zásahů. Rusko může lítat vysoko docela bezpečně, tam na ně Ukrajina nemá jak zaútočit, ale protože nemá dostatek přesných naváděných střel, je z velké výšky celkem bezzubé.

Zprávy z bojiště, které jsou potvrzovány i nezávislými válečnými zpravodaji z dalších zemí (není to tedy nepochybně přikrášlená ukrajinská válečná propaganda) ukazují až neskutečně špatnou úroveň ruského válčení. Generál Hodges, bývalý velitel jednotek NATO v Evropě prohlásil, že “cokoli co Rusko udělalo, udělalo špatně”. Není schopno koordinovat jednotlivé druhy zbraní. Používá nezabezpečené vysílačky, které Ukrajina snadno odposlouchává (což bude jedna z příčin již šesti mrtvých ruských generálů - odhalí jejich místo a cíleně je zlikviduje). Ruská vojenská technika je zjevně špatně udržovaná a velmi poruchová - je třeba vidět, jak velké množství raket po dopadu vůbec nevybuchne. Autům se rozpadají pneumatiky, protože korupcí se koupil nejlevnější čínský šmejd. Armáda nestaví tábory, vojáci přespávají v autech, která kvůli zimě musí pořád topit, takže jim dojde brzo nafta, a kolona stojí. Znalci upozorňují, že ruská armáda má naprosto špatnou skladbu bojových a týlových jednotek - obrovskou převahu bojových, velmi málo týlových. Znamená to, že při bojové operaci velmi rychle dojdou zásoby z týlu, jednotka je rychle bez bez paliva, vojáci bez jídla, dochází munice, chybí zdravotníci, náhradní díly, další materiál. Je to pak vidět na nehybných kolonách.

Vojenští experti ukazují, že armádě chybí “střední management”, tedy kvalitni stav důstojníků a poddůstojníků, což je v každé válce základ úspěchu. Dnešní válčení je postaveno na polním velení, tedy na kvalitě a samostatnosti velitelů malých jednotek. Ti musí být špičkoví - ruští zjevně nejsou. Ruská “profesionální” armáda je postavena na mizerně placených (a tedy demotivovaných) vojácích, a slabě placených, málo schopných nižších důstojnících. Vysocí důstojníci zase ve velkém kradou a kšeftují s materiálem, takže válčení je moc nezajímá. Mimochodem, k úrovni mezd v Ruské armádě: řadoví vojáci cca 20 000 rublů, důstojníci 40 000 - 120 000 rublů. Čísla si vydělte pěti, abyste dostali koruny (ceny běžného zboží v Rusku jsou ovšem nižší).

Zprávy hovoří o tom, že počet zabavené funkční techniky je jen o málo menší než té zničené. To je dobrý důkaz neochoty bojovat - vojáci velmi často i při malém konfliktu nebojují, jednoduše vylezou z techniky a utečou.

Zastavený postup a nová taktika “házej bomby”

Po několika dnech bojů se ruský postup zpomalil a následně zcela zastavil. Snažím se poctivě prohledávat i nezávislé zdroje a není vidět, kde by ruská armáda byla schopna v uplynulých čtrnácti dnech (tedy po většinu doby bojů!) udělat větší krok vpřed. Navíc postupně ustávají i pokusy se někam prokousat, a vojenské zpravodajství stále častěji ukazuje, že ruské jednotky se zakopávají v defenzivních pozicích. Pokud se zakopete, nemůžete postupovat a jen čekáte na protistranu. Pokusy o útoky, které se dějí, jsou navíc stále častěji bezproblémově odráženy.

Rusko se pár dnů pokoušelo o “chirurgicky přesné” zásahy vojenské či jiné infrastruktury, ale díky absenci přesných, naváděných zbraní se jim to nedaří a v posledním zhruba týdnu se hlavní aktivita ruské armády soustřeďuje na ostřelování měst ve smyslu “když uvidíš nějaký velký barák, tak na něj naházej rakety”. To přináší obrovské materiální škody a ztráty na lidských životech, nehledě na to že to je extrémně traumatizující - zkuste si představit, že žijete ve městě a nikdy, ve dne nebo ve spánku si nejste jistí, zda vám na hlavu nespadne raketa. Vojenské ztráty Ukrajině to ale zjevně nepřináší.

Ztráty ruské strany jsou zjevně obrovské

Existuje výstižný pojem “fog of war”, mlha války, kdy chybí přesné a kvalitní informace. V horké válce jsou jiné priority než přesně všechno počítat, ale hlavně každá strana nadsazuje ztráty nepřítele a umenšuje ztráty svoje. Je to jednak kvůli morálnímu dopadu na vlastní armádu, jednak je to i typické chvástání se místních velitelů před svými nadřízenými, kolik toho zničili a zabili, v touze po medaili a povýšení.

Údajům obou stran tedy moc věřit nelze, ale z toho, co vyplývá i z nezávislých zdrojů se zdá, že ruské ztráty jsou někde na úrovni 15-30% nasazených sil i techniky. To jsou obrovská čísla za tak krátkou dobu bojů - neudržitelná ani po několik dalších týdnů. Pamatuju si ještě z vojenské katedry, že u 30% ztrát (jak lidských, tak technických) se celá jednotka stává typicky nebojeschopnou. Proč? Protože v moderní armádě je řada doplňujících se profesí. Představme si to na osádce tanku, kterou tvoří 3-5 osob, každý má jinou profesi (řidič, velitel, střelec, nabíječ, radista; u modernějších jsou to jen ti první tři). Když z osádky vypadne kterákoli jedna osoba, přestává tank plnit svou funkci. Buď nejede, nebo nestřílí, nebo mu nikdo nevelí, nenaviguje atd. Ztráty se správně řeší doplňováním stavu, pokud ale není z čeho, tak se musí oslabená jednotka (družstvo, četa) rozpustit a doplní ztráty v jiných jednotkách a podobně. Proto vojenští odborníci už ze začátku kroutili hlavou nad nerozumem ruské armády, která vrhla do útoku takřka vše co měla po ruce, tedy bez možnosti doplňování ze záloh.
To, že ruská řadová armáda je těžce oslabená dosvědčují až zoufalé snahy Ruska sehnat bojovníky kde se dá: Kadyrovovy Čečence (kteří podle všeho dostali strašlivě do držky), žoldnéřské Wagnerovce (taktéž), vojáky ze Sýrie (nijak se tam nehrnou), sedmnáctileté odvedence, špatně vycvičené rezervy ze všech koutů země a podobně.

Proč je na tom ruská armáda tak špatně?

Vzpomněl jsem si na četbu memoárů Henryho Kissingera, kde popisoval konec studené války zhruba takto: poté, když “padla zeď”, dozvěděli se spojenci reálné informace o skutečném stavu (bojeschopnost, kvalita i množství zbraní) a zjistili, že schopnosti ruské armády sami nadsazovali až několikrát. Kissinger píše, že Západ vlastně uvěřil nepřetržitému ruskému chvástání o síle a stavu vlastních armád a dramaticky ji nadsazoval. Až když se dostal k přesnějším informacím (pravděpodobně díky chaosu po rozpadu SSSR, který mu umožnil je získat, zjistili jak tomu bylo doopravdy: stav ruských armád byl tristní.

Myslím, že na tomto se nic moc nezměnilo a že Rusko i v Putinově éře pokračovalo v “politice Brežněva”, tedy v obrovském chvástání se gigantickou vojenskou silou, která je schopna “zdrtit” každého protivníka, napulírovanými vojenskými přehlídkami v Moskvě, udáváním fiktivních údajů o množství a kvalitě zbraní a podobně. Rusko jsou dědici knížete Potěmkina.

Jsem názoru, že ruská armáda docela přesně odpovídá stavu ruského státu: jaký šéf, takový stát. Skrznaskrz zkorumpovaný, o to více nabubřelý. Čím navenek pyšnější, tím uvnitř neschopnější.

Až k ústupové a zákopové válce

Očividná změna taktiky u ruské armády je zásadní věc. Zastavení postupu po několika dnech bylo nejdříve - docela dlouho, asi po dobu týdne - připisováno tomu, že se agresor potřeboval zkonsolidovat, přisunout zásoby a zkrátit trasy, aby mohl znovu zaútočit. To je standardní chování ve válkách. Jenomže uplynul další týden, ještě další týden - a nic. Není toho schopen. Ukazuje se stále zřetelněji, že ruská armáda není schopna dalších větších operací a je ráda, že se drží na pozicích.
Současně probleskují zprávy o úspěšných protiútocích, které jsou častější a častější. Zejména u Kyjeva se Ukrajině už podařilo zpět osvobodit desítky obcí a městeček, nejnovější zpráva je blížícím se úplném odříznutí a obklíčení ruského uskupení s cca 9000 vojáky, tedy nějakými 7% celkové deponované síly.

I když mlha války zabraňuje vidět věci přesně, trend se zdá být už zřetelný: útok - zpomalení - zastavení - zakopání se - ústupy. Tentýž trend je dobře vidět i u velkých měst na severu (Kiev, Charkiv, Sumy): na začátku se zdálo, že se tam už brzy bude bojovat o každý dům, byly průniky do těchto měst, ale nyní je docela zřejmé, že tato města jsou proti pozemnímu útoku bezpečná a jejich dobytí zjevně nehrozí. (Proto přešli Rusové k bezhlavému, jalovému ostřelování).

Mariupol a západem dodávané zbraně

Speciální kapitolou ve válce je Mariupol. Město bylo vlastně v kleštích už před válkou, leží mezi po zuby ozbrojeným Krymem s obrovskou vojenskou základnou a mezi po zuby ozbrojeným doněckým územím, kontrolovaným též Ruskem. Po pěti dnech se ocitlo v kompletním obklíčení, ve kterém už je 22 dní. Znamená to, že do Mariupolu nemohou proudit pokročilé zbraně, které Západ Ukrajině dodává a lze se tedy domnívat, že obrana (která je silně Rusy přečíslená) už bude i v nouzi o zbraně a munici, zejména o špičkové západní protitankové a protiletadlové střely odpalované z ramene. Obranná posádka Mariupolu (počítám-li profesionální armádu) je slabá, asi 3500 osob, agresor má pětinásobnou přesilu - o dobytí města usiluje 10% všech ruských sil na území Ukrajiny.

To je mimochodem v silném kontrastu na hlavních frontových liniích, kde se odhaduje, že má dnes Ukrajina dokonce už personální přesilu (!) díky obrovskému přílivu dobrovolníků a oslabené ruské armádě. (Stále je ale silně slabší v obrněné technice a letectvu). Mariupol je dnes zřejmě kompletně rozstřílený a pokud by se udržel, byl by to zázrak - fakticky se s tím nepočítá.

Západem dodávané zbraně, které tam proudí neustále a ve velkém množství jsou dalším rozhodujícím faktorem v neprospěch Ruska, i přes celkové velké přečíslení v těžké technice. Je zřetelně vidět výhoda špičkových zbraní, byť jsou to třeba "jen roury odpalované z ramene”. Javelin se po odpalu sám naviguje na zaměřenou techniku a nalétne na ni seshora, kde je pancíř tanku nejslabší; střelec mezitím zmizí z místa odpalu do bezpečí a hledá si nové místo. Dostřel je 2-4 km. Javelin není nejlevnější (jeden kus vyjde v přepočtu na 4 mil. Kč), ale Ukrajina jich má již několik tisíc. Jeho použití je snadné - není potřeba velmi dlouhého zacvičování obsluhy. Podobně funguje zbraň NLAW, proti letícím cílům (cca do 3-4 km výšky) funguje obdobně Stinger. O dronech Bayraktar se psalo též hodně.

Kromě medializovaných zbraní ale má Ukrajina k dispozici ještě něco, o čem se mnoho nepíše: “oči a uši”, kvalitní zpravodajské informace včetně snímků zaznamenávající polohu i pohyby ruských jednotek. Rusko samotné zdaleka tak kvalitní zpravodajské prostředky nemá.

Co když Ukrajina postupně přejde do ofenzívy?

Bylo by to krásné, kdyby se osud obrátil a Ukrajina byla schopna Rusko vytlačit tak rychle, jak do země vstoupilo. To bych ale byl příliš optimistický. Útok je vždy podstatně náročnější než obrana - vojenské poučky říkají, že na úspěšný útok potřebujete tří- až desetinásobnou přesilu (velký rozdíl dělá terén, v plochém terénu méně, v členitém dramaticky více). Tuto přesilu ale Ukrajina nyní nemá, navíc zbraňová výbava, kterou má a i ta kterou dostává, je především defenzivní. Proti zakopanému obrněnému nepříteli nemá zřejmě jasnou výhodu.

Očekávám, že ofenzivní činnost ukrajinské armády bude stále častější, o úspěšnosti ale spíše rozhodne taktická kvalita (kvalita velení, překvapivost postupů) než hrubá síla - právě tak ve prospěch Ukrajiny bude hovořit to, že pro Rusy, kteří si vyjeli na “krátký výlet” bude potupné zakopání se na cizím území hodně demoralizující. Obrat mohou přinést nové zbraně dodané ze Západu, jako jsou levné sebevražedné drony (Switchblade 600 - dolet až 40km, schopný tedy ničit odpalovací zařízení hluboko v týlu nepřítele, cena asi 120 tisíc Kč), útoky na zásobovací konvoje a podobně. Pokud Západ bude dodávat zemi těžkou techniku, například extrémně užitečné zbraně proti dalekonosnému dělostřelectvu, které stále decimuje ukrajinská města, protiletadlové zbraně typu S-300 (účinné naváděné rakety i na vysoko letící cíle), může se vývoj urychlit. Zajímavou zbraní v oblasti Černého moře pak mohou být proti-lodní rakety NSM vyráběné Norskem - tyto automaticky naváděné rakety mají dosah 185 km, což je zhruba vzdálenost z Oděsy až na Krym, takže by veškerou slavnou černomořskou flotilu udržely na uctivý distanc (případně by se hlásilo “zásah, potopená!”). Zatím ale tyto zbraně nebyly Ukrajině dodány.

Navíc by postačily i symboly: pokud by se Ukrajině podařilo osvobodit Cherson nebo dokonce Mariupol, už by nikdo nepochyboval, že Rusko si šlo pro brutální porážku.

Obavy a neznámé

Svůj optimismus musím ale přece jen mírnit. Největší obava panuje z toho, že tak jak vidíme v podstatě rozbitou ruskou armádu (ale pořád početnou, pořád s možností přisouvání záloh z nedotčené země), může mít podobně rozbitou a vyčerpanou armádu i Ukrajina. To ale nevíme, protože informace o stavu ukrajinské armády, o jejích obětech a ztrátách techniky (zejména té těžké) nemáme žádné. Vidíme tedy relativně přesně jen jednu stranu mince, druhou nikoli. Válka se vede na oslabeném ukrajinském území (kapacity pro doplňování vojenských i nevojenských prostředků nutných pro vedení války i zázemí se tenčí), zatímco Rusko je nedotčené, dáme-li ovšem stranou sankce.

Dále bych nepodceňoval schopnost armád učit se bojem - je to ostatně vidět i nyní, když už se dělají spíše omezené operace z obou stran, s podstatně sníženými ztrátami (asi platí o obou stranách) než ze začátku. Tak šílené chyby jako ze startu operace už Rusko opakovat nebude. Nicméně ruské velení zřejmě bude tlačit do útoku bez ohledu na vlastní ztráty - jak ostatně říká známý bonmot, “Rusko si cení životů svých vojáků méně než těch nepřátelských”.

Neznámými pak jsou zbraně, které Rusko zjevně má, a je zatěžko i pomýšlet na to, zda je použijí: chemické, biologické a taktické jaderné zbraně. Co by to mohlo přinést - například z pohledu přímého vojenského zaangažování Západu - si lze ale těžko představit.

Vichr války se zastavil a začíná jít proti Rusku; zda to ale bude stačit, neví nikdo. Většina komentátorů není tak optimistických jako já a hovoří o “stalemate”, což se překládá trochu nepřesně jako patová situace (v šachu “pat” znamená, že jen jedna strana nemůže táhnout, nikoli obě), ale je to srozumitelné - zkrátka situace, ve které nemůže vyhrát ani jeden, tedy spíše remíza, nikoli pat. Jakkoli je to velmi zlá zpráva pro ukrajinskou zemi a civilisty, kteří budou nadále vystaveni ustavičnému ostřelování, platí též, že “každý den navíc je prohrou Ruska”, které slábne postupným vyčerpáváním sil a sankcemi, které mu stále zřetelněji brání vyrábět novou i opravovat poškozenou vojenskou techniku.

Pomáhejme proto Ukrajině ze všech sil - pomáháme i sobě. A až to skončí, buďme štědří jako nikdy s pomocí v rekonstrukci země - svou odvahou a schopností bojovat zachránili i nás.

0
Vytisknout
7720

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2022