Slova Václava Havla jsou nadále velmi aktuální

22. 11. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 10 minut
30753
 

Při čtení projevu, který Václav Havel pronesl v americkém Kongresu v roce 1990, si nejen připomínáme, jak nedávná historie opomíjí jeho význam a velikost, ale i to, jak tragické je, že mu tolik Čechů upírá jeho skutečné místo v klenotech této země. 

Když vystřihneme některé části, které byly formální nebo se týkaly konkrétní reality okamžiku, kdy byl projev pronesen, vidíme, jakou měl Havel pravdu o Rusku (alias Sovětském svazu) a co je třeba udělat, abychom se vyhnuli tomu, co jsme podle jeho rad neudělali, abychom se úspěšně vyhnuli tomu, co se děje nyní:

 

"Dvakrát ve dvacátém století hrozila světu katastrofa, dvakrát byla jejím rodištěm Evropa a dvakrát jste museli spolu s jinými i vy, Američané, zachraňovat Evropu, celý svět i sebe samé. Při prvním zachraňování jste hodně pomohli i nám, Čechům a Slovákům. Díky podpoře vašeho prezidenta Wilsona mohl náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk založil náš novodobý stát. Založil jej, jak víte, na principech, na kterých byly založeny Spojené státy americké, jak o tom svědčí jeho rukopis uložený v Knihovně Kongresu. Mezitím Amerika velice vyspěla. Stala se nejmocnějším státem světa a pochopila i odpovědnost, která z toho vyplývá. Důkazem jsou statisíce vašich mladých občanů, kteří padli za osvobození Evropy i hroby amerických letců a vojáků na československé půdě 

Stala se však i jiná věc: objevil se Sovětský svaz, začal mohutnět a nesmírné oběti svého lidu trpícího pod totalitní vládou proměnil v sílu, která z něho udělala po druhé světové válce druhý nejmocnější stát světa. Stát, který právem naháněl hrůzu, protože nikdo nevěděl, co kdy přeletí jeho vládcům přes nos a kdy a kterou zemi se rozhodnou dobýt a uvrhnout do takzvané sféry svého vlivu, jak se to v politickém jazyce nazývá. 

To všechno nás naučilo vidět svět bipolárně: jako dvě ohromné síly, z nichž jedna brání svobodu a druhá nahání hrůzu. Evropa se stala hlavní třecí plochou těchto dvou sil, a tudíž i jedinou obrovskou zbrojnicí rozdělenou napůl. Přičemž jedna půlka této zbrojnice plynule přecházela do oné hrůzyplné mocnosti, zatímco druhá - ta svobodná - sousedila s oceánem a nechtěla-li být do něj zahnána, musela si spolu s vámi vybudovat komplikovaný bezpečnostní systém, kterému zřejmě vděčíme za to, že ještě existujeme. 

Takže jste možná přispěli k záchraně nás, Evropanů, světa, a tím i sebe samých potřetí: pomohli jste nám dožít se těchto dnů — a to dokonce bez horké války — jen s válkou studenou. A teď se tedy děje to, co se děje: totalitní systém v Sovětském svazu a ve většině jeho satelitů se rozkládá a naše národy hledají cestu k demokracii a nezávislosti. Prvním dějstvím tohoto pozoruhodného dramatu bylo, že pan Gorbačov a jeho spolupracovníci, konfrontováni se smutnou realitou své země, začali svou "perestrojku". Ani oni tehdy zřejmě netušili, co všechno se tím dá do pohybu a jak rychlý ten pohyb bude. O gigantickém množství rostoucích problémů, dřímajících pod nasládle nehybnou maskou socialismu, jsme věděli samozřejmě dost, ale že stačí tak málo, aby se tyto problémy v celé své šíři vyjevily a tužby národů v celé své síle ozvaly, to jsme asi nevěděli nikdo. Maska spadla tak rychle, že doslova nemáme ani čas se tomu v návalu práce divit. 

Co to všechno pro svět perspektivně znamená? Zřejmě několik věcí: jelikož jde, jak jsem pevně přesvědčen, o proces historicky nezvratný, začne Evropa především znovu hledat svou vlastní identitu a nebude už nucena být onou napůl rozdělenou zbrojnicí. Možná to vytváří naději, že dříve nebo později nebudou už vaši chlapci muset střežit a případně zachraňovat svobodu v Evropě, protože si ji Evropa konečně bude schopna pohlídat sama. 
(...) 

Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalí evropští satelité. Víte asi sami nejlépe, jak rychle podpořit nenásilný vývoj tohoto obrovského mnohonárodnostního tělesa k demokracii a ke svébytnosti všech jeho národů. Nepřísluší mi proto vám radit. Mohu jen říct, že čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět. A tím dřív i vy budete schopni zmenšovat břemeno vojenského rozpočtu, který musí americký lid nést. 

Metaforicky řečeno: milióny, které teď dáte na východ, se vám brzy vrátí v podobě ušetřených miliard. 

(...)

Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideál, k němuž se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout. Proto i vy se k demokracii pouze blížíte. Máte tisíce nejrůznějších problémů, jako ostatně všechny země. Máte však jednu velkou výhodu: k demokracii se souvisle blížíte už přes dvě stě let a vaše cesta nebyla nikdy přeťata totalitním systémem. 

Češi a Slováci, navzdory humanistické dimenzi svých historických tradic, které lze sledovat až do prvního tisíciletí po Kristu, se blížili k demokracii jen dvacet let mezi dvěma světovými válkami a teď tři a půl měsíce, které uplynuly od 17. listopadu loňského roku. Jakou máte proti nám výhodu, je na první pohled zřejmé. Totalitní systém komunistického typu přinesl našim dvěma národům, Čechům a Slovákům - podobně jako všem národům Sovětského svazu a dalších zemí, které si Sovětský svaz svého času podmanil - bezpočet mrtvých, nezměrnou paletu lidského strádání, hluboké ekonomické zaostávání, a především ohromné lidské ponížení. Přinesl hrůzy, které vy jste naštěstí nepoznali. Zároveň nám ale dal - aniž samozřejmě chtěl - něco dobrého: zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. 

Člověk, který se nemůže hýbat a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích, než ten, kdo takto zavalen není. Co tím chci říct: my všichni se musíme od vás mnoha věcem učit, od toho, jak vzdělávat své potomky, přes to, jak volit své poslance, až po to, jak organizovat hospodářský život, aby vedl k prosperitě a ne k bídě. Ale nemusí to být jen pomoc vzdělaného, mocného a bohatého někomu, kdo nic nemá a tudíž nemá co nabídnout. I my můžeme něco nabídnout: totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo. Je to téma na knihy, z nichž mnohé byly už napsány a mnohé teprve napsány budou. Já se tu proto omezím jen na jednu myšlenku. 

Specifická zkušenost, o níž tu hovořím, mi dala mimo jiné jednu velikou jistotu: vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté. 

Proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti. Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. 

Nehrozí-li nám dnes už světová válka, ani to, že zeměkoule vybuchne dík nesmyslným horám nashromážděných nukleárních zbraní, pak to neznamená, že je definitivně vyhráno. Vyhráno zdaleka není. Do "rodiny člověka" máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i - chcete-li - firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. 

Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí, a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. 

Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo. 

Jinými slovy: stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. 

Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch.Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje."


4
Vytisknout
9138

Diskuse

Obsah vydání | 24. 11. 2022