Americký mírový plán jako past pro slabou Evropu

22. 11. 2025 / Jakub Roubíček

 

Po přečtení celého plánu je očividné, že nejde o návrh na zastavení bojů. V blízké budoucnosti to krveprolití jen prodlouží. Tato nečekaná situace nutí všechny aktéry k náročným jednáním a celkovému zdržování. Evropská unie a korupcí otřesená Ukrajina navíc zjistily, že je Spojené státy vnímají spíše jako vazaly, kterým mohou veřejně nařizovat, co smí a co ne.

Samotné EU se týká zejména bod o využití zmrazených ruských aktiv. Jeho zavedení by v praxi mohlo znamenat ztrátu jednoho z nástrojů vyjednávání pro Evropu. Ruské peníze by měly být uvolněny a investovány přes USA. Tím by spolu s Ruskem získaly výhodu na úkor poraženého a evropských států.

Evropa na druhé koleji

Takové zacházení se spojencem naznačuje další možný vývoj. Evropa by dále mohla postupně ztrácet vliv v mírových jednáních. Budoucí bezpečnostní infrastruktura starého kontinentu by tak z velké části byla v amerických a ruských rukách.

S tím souvisí i bod hovořící o souhlasu NATO s nerozmisťováním svých vojsk na Ukrajině. Tento přístup by západní snahy o geopolitickou a pragmatickou stabilitu efektivně podkopal. Ruská federace by přesto mohla dále žádat o přítomnost příslušníků cizích armád na okupovaných územích, podobně jako tomu bylo v případě severokorejských jednotek.

USA přitom sabotuje sebe sama již od nástupu Donalda Trumpa v lednu tohoto roku. Americké liberální impérium přehodnocuje vztahy s každým a efektivně bourá základy své moci po celém světě. Zároveň chce vystupovat jako mediátor mezi NATO a Ruskem, což je pro pomalou a rozdělenou Evropu více než alarmující.

Pokud se nesjednotí a nepostaví na vlastní nohy, mohla by se definitivně stát pouhým nárazníkem mezi dvěma konzervativními mocenskými bloky, jejichž pohled na mezinárodní politiku se postupně sjednocuje.

Osud Evropy a Ukrajiny tak nyní závisí na jasné evropské politice, sebevědomé diplomacii, bez podbízení se americkému narcisu, a ochotě rázně hájit své i ukrajinské existenční zájmy. Evropští politici sice dnes odmítli americko-ruský plán v současné podobě. Musí ale přijít s něčím silným.

Neměnná ruská imperiální mentalita

Někdo říká, že historie se opakuje, nebo dokonce rýmuje. Zkušenosti s ruským imperialismem však máme po staletí a jeho následky vnímáme dodnes. Dovolím si zde proto menší historickou vsuvku.

Ukrajina, a zejména její území, bylo předmětem ruských zájmů už v dobách carevny Kateřiny II. Veliké. Roku 1775 došlo ke zrušení kozácké Záporožské Siče, na kterou se dnešní ukrajinský stát odkazuje. Na anektovaných územích docházelo k rušení kozáckých svobod a důkladné vnitřní kolonizaci.

Časem ruská historiografie vytvořila obraz Ruska jako osvoboditele obyvatel Ukrajiny (dobový ruský imperiální diskurs je pojmenoval jako Malorusy) od Osmanů a Poláků. Obdobný přístup lze sledovat i dnes v Ruské federaci.

Na závěr představím čtenářům v tuzemsku méně známá slova literáta Alexandra Puškina. Ve své básni Pomlouvačům Ruska reaguje na dobové výzvy francouzských poslanců k intervenci ve prospěch vypuklého protiruského polského povstání z let 1830 a 1831. Puškin zdůrazňuje, že tento konflikt je čistě „vnitroslovanská“ záležitost, do níž se Evropa nemá míchat. Varuje také Francii, že útok na Rusko by vyvolal odpor celého imperiálního národa.

Báseň končí slovy:

Je slovo ruského cara již bezmocné?
Nebo se máme opět hádat s Evropou?
Nebo si Rusové odvykli vítězit?
Nebo je nás málo? Nebo od Permu (ruské město) po Tavridu (Krym),
Od chladných finských skal po planoucí Kolchidu (část dnešní Gruzie),
Od otřeseného Kremlu,
Po zdi nehybné Číny,
Lesknoucí se ocelovými štětinami,
Nepovstane ruská země?
Tak je k nám vyšlete, kecálci,
Své rozhněvané syny:
Je pro ně místo v polích Ruska,
Mezi hroby, které jim nejsou cizí (odkaz na porážku Napoleona).