Zranitelnost - škodlivá slabost, anebo nezbytná síla?

11. 9. 2023 / Kateřina Paříková

"Zranitelnost je brána k radosti." 

Zranitelnost je brána k žití naplno."

"Všichni známe svůj příběh."

"Všichni se neustále rodíme do svého příběhu."

Tyto čtyři věty v sobě skrývají mnohem více, než se na první pohled může zdát, včetně úskalí, se kterými se více či méně "pere každý z nás".

"Všichni známe svůj příběh". To samozřejmě ano. Jenže naneštěstí velká část lidí svému příběhu nerozumí skrze všechna ta potlačování, zasouvání, odmítání, utíkání, zakazování si. A pravděpodobně ještě větší část lidí ho nedokáže přijmout, aby se mohla rodit do již hojivé řeky svého příběhu. Proto ty neustále zasekle opakované, škodlivě zakonzervované obranné vzorce nikdy nedovolující nám se skutečně přiblížit sobě i druhým. Ten strach ze zranění, ze selhání, z hanby - a nejen nás samých, ale i zranit své nejbližší svou otevřeností, je tak obrovský a paralyzující, že je v důsledku silnější než láska. Jak řekl Carl G. Jung: "Lidé budou dělat cokoliv absurdního, jen aby se vyhnuli tomu čelit své vlastní duši."

Náš další přední psycholog Jan Benda má výbornou přednášku "Emoce a já", kde je mimo jiné velmi trefně zdůrazněn kulturní společenský rámec. Dá se snadno odvodit, že naše společnost, pořád tak orientovaná na výkon, samozřejmě něco jako zranitelnost účelově devalvuje. Není to tedy ani tak, že náš "mikroprostor rodinných societ" má na miskách vah nutně větší váhu než celospolečenský systém. Benda zmiňuje větší akceptaci "já" bez tendence k omnipotentní vině (tj. pokud chybuji, jsem celá/celý špatně, nehodnotná bytost) ve východních kulturách, kdežto v té naší nás drtí po generace trvající tlak na výkon od útlého dětství i nevědomými mechanismy - buďme potom zranitelní v tak nelaskavé, tvrdě přísné společnosti, kde je tlak na omnipotentní vinu v rámci nemilosrdné, individuálně orientované soutěživosti s cílem "být lepší než..., být nejlepší..., být hodná holčička/správný syn,..." Zranitelnost se stává nežádoucí, škodlivá, slabostí a je to hluboký společenský vzorec. V takové společnosti logicky směřujeme k tomu "stát se nezranitelní" ve víře v onu skutečnou životní úspěšnost a vnitřní sílu. Být vždy nad věcí, mít odstup, neproniknutelný obranný štít. Je to však "fejk iluze". Vystavíme si kolem své duše obrovskou "betonovou zeď", sice bezpečnou a neproniknutelnou, jenže za ní budeme nejen sami, ale osamělí.

Iveta Clarke uvádí studii na japonské populaci s dlouhodobě strmě klesající porodností, kde se jako důvody uvádí tabuizace vnitřního prožívání člověka jako něčeho, o čem se nemluví, na čem nezáleží, neboť důležitý je opět výkon, ať už v rámci rodinných, partnerských či pracovních prostředí. Vždyť i "kult cti a společenského statutu" není v podstatě opět nic jiného než tvrdý tlak na výkon. Důsledkem je mimo jiné právě v Japonsku obrovský rozmach pornografie v nezdravě přehnaných formách, který začarovaný kruh jen zesiluje.

Role zranitelnosti - tedy schopnosti člověka naplno cítit a přijímat svou vlastní identitu, a od toho vycházející schopnosti empatie a přijetí identity druhých lidí, je přitom zásadní parametr a předpoklad lásky. Nezranitelní jsou sice ušetřeni utrpení, ale také ztrácejí schopnost spontánní radosti a plnění svých životů ve své celistvosti. Nezranitelní jsou zbaveni schopnosti milovat a odsouzeni tak k ničivé prázdnotě svých dnů.