Na náhrobku české demokracie...

13. 9. 2023 / Karel Dolejší

...bude stát: "Nakonec mě zase vyměnili za mísu čočovice." - Anebo něco velmi podobného. 

Začněme skupinou, která věří věcem, které poslední dobou povídá premiér Fiala. (Nechám zde stranou otázku, zda jim skutečně věří také on sám.) Tedy, že jde všechno skvěle, jsme na cestě mezi deset nejvyspělejších zemí světa, brzy se dočkáme dokonale digitalizované státní správy, supermoderního školství, inovativní ekonomiky. A tak dále, a tak podobně.

Těm kdo rádi poslouchají takové povídání nedochází, že se Česká republika nepohybuje naznačeným směrem a že tedy ve skutečnosti v Česku liberální demokracie vůbec nevyhrává. V řadě ukazatelů, jako je aktuální míra ekonomického růstu či rozšířenost mafiánského kapitalismu zaměřeného na dobývání renty prostřednictvím politických konexí, jsme na chvostu EU. A tato vláda nedělá takřka nic pro to, abychom právě na chvostu nezůstali.

S přihlédnutím k tomu, co vláda dosud předvedla, za jinak stejných okolností bude tento stát za vyspělými západními ekonomikami a demokraciemi stále více zaostávat, protože nikdy nedospěl k odstranění subdodavatelské ekonomiky nízkých průmyslových výnosů a příslušně nízkých mezd. Budeme se dál samospádem posouvat k jakési rozvinutější a komplikovanější obdobě raně novověké ekonomiky šlechtického velkostatku, která kdysi do těchto geografických končin přinesla "dobrodiní" druhého znevolnění.

Vyznavači fialismu jako by neviděli, že státy v našem sousedství, ale také například současná Itálie, se vůbec nepohybují po premiérově vysněné vývojové trajektorii. Postupně se mění v hybridní režimy zapouzdřujících se nízkoziskových ekonomik. Místo vysoce kvalifikované pracovní síly pro provozy s nejnovějšími technologiemi produkují jejich vzdělávací systémy stále více osob odsouzených pro nízkou kvalifikaci doživotně příštipkařit v prekérních profesích.

Otázka, kdo z příznivců Petra Fialy vlastně nedokáže vidět, co se reálně děje, a kdo z nich to prostě vidět nechce a odmítá, bude dnes muset zůstat mimo rámec mého textu.

Pak tu ovšem máme ještě jinou skupinu, kam nepochybně patří lidé jako Jan Zahradil, ale patrně také "natoidní hrdina" české pravice Alexandr Vondra, plus mnozí další. Skupinu nabírající na síle. Těm se posun k nějaké formě trumpismu jeví jako kýžená "prozápadní orientace" českého státu a nevidí naprosto žádný rozpor mezi takovou formou "lidovost" vzývající tyranie miliardářů (chcete-li, tedy nové diktatury nadproletariátu...) a hodnotami, k nimž se české země přihlásily v listopadu 1989.

Antiliberální režimy, které vidíme v Maďarsku, Polsku, jakému se snad s odřenýma ušima nakonec přece vyhne Slovensko, ale zato už se zdatně rozvíjí v rámci "postfašismu" italské premiérky Meloniové, vidí tito lidé jako mnohem lepší než ty, které existují v dosud relativně "normálních" liberálních demokraciích starého kontinentu.

Lépe či hůře maskovaný autoritářský instinkt, tupý obdiv k brutální moci, nevidí žádný problém v likvidaci ústavních mantinelů vládnutí, právního státu, systému brzd a protivah. Autoritář v zásadě ani není schopen uvažovat o racionálních přínosech politických opatření, která by omezovala předmět jeho uctívání v absolutní mocenské svévoli.

Liberálové se vždy zabývali otázkou, nakolik může ta či ona pravomoc vládce prospět obecnému blahu politické komunity. Takové otázky si ovšem autoritář zpravidla neklade. Libovůle držitele moci je pro něj cílem sama o sobě, pokládá ji za pramen "národní velikosti", po níž touží a která ho fascinuje. "Silný vůdce", třeba by byl při řešení praktických problémů komunity tak zoufale neschopný jako Trump, naplňuje psychologickou potřebu autoritáře uctívat v politikovi náhradní otcovskou figuru - a to autoritáři stačí.

Hrát jednoho dne druhé housle v koalici s otevřeně protizápadním a protiliberálním Babišem je ovšem také mnohem snazší a méně namáhavý cíl než odstranit hluboce zažrané dědictví klausismu-zemanismu a posunout zemi na novou vývojovou trajektorii vedoucí jinam než směrem vzad.

"Institucionální DNA" nejsilnější vládní strany potvrzuje poučku, že starého psa novým kouskům nenaučíš, stejně jako další, totiž "bližší košile než kabát".

Odečteme-li od vládní pětikoalice tuto položku, vyjde nám po příštích volbách řekněme s pravděpodobností 90 % nějaká forma populistické degenerace české demokracie. Tedy přesně to, proti čemu údajně celý projekt 5K původně vznikl.

Ve skutečnosti by tak šlo pouze o odklad průšvihu o čtyři roky.

A to si ani zdaleka nemůžeme být jisti, zda nalomený a zdiskreditovaný Fialův kabinet vůbec dotáhne do konce celé své funkční období.