Rozhovor Britských listů 676. Proč bydlí Jan Čulík na Starém Městě pražském?

27. 7. 2024

Fabiano Golgo: Zdravím, vážení diváci, dneska to budeme mít trošku jinak. Změníme místo. Hostem pořdu bude moderátor Jan Čulík.

Jan Čulík: Dobrý den.

Fabiano Golgo: Ale nebudeme mluvit o tom, jak je profesorem na univerzitě ve skotském Glasgow, že jo, ani o jeho odvážných činech za Husákovy éry, ani o jeho filmech nebo dnech v rádiu Svobodná Evropa a dokonce ani o jeho knihách o kinematografii a literatuře. Ani o tom, že založil a je šéfredaktorem jednoho z nejstarších českých a vůbec podle mě celosvětových webových deníků, spolu s Neviditelným psem od roku 1996, což je velmi vzácné a furt to běží a díky umělé inteligenci to bude běžet napořád a dokola, ale to je do budoucnosti. O tom můžeme mluvit. Co mě sem dnes přivádí je, že jsem chtěl porozumět, proč Jan Čulík má tak velký byt v centru Prahy hned vedle Staromáku, jestli nebyl nějakej aparátčík nebo estébák a pak jsem zjistil, že ne. Je to kvůli tomu, že jeho babička už měla tenhleten byt. A důvod, proč tohleto měla, je to, co mě sem dnes přivádí.

Jan Čulík: Je to trošku jinak, ale dobře.

Fabiano Golgo: Jo, tak mně to řekni, protože hlavně mi jde o to, že tvoje babička byla prostě podnikatelka.

Jan Čulík: Ano. Babička se narodila v roce 1900.

Fabiano Golgo: To je ona.

Jan Čulík: A ve dvacátých letech

Fabiano Golgo: No, povídej dál.

Jan Čulík: - dvacátého století chodila do obchodní školy, podnikatelské školy. Av té třídě těch třiceti lidí byla jediná ženská. Ano, samozřejmě se všichni ty chlapi do ní zamilovávali, ale to je jiná historie.

Fabiano Golgo: Byla hezká, velmi hezká.

Jan Čulík: A já nevím, když pohlédnu zpět, ona byla velmi nadaná podnikatelka, nakonec si utvořila obchod s látkami ve svém ale bytě na Žižkově a měla obrat já nevím asi milion korun a samozřejmě potom přišli nacisti a nějak to sebrali nebo co a podruhé v roce 1948. Taky jí to vzali, i když měla v roce 1947 obrat nějaké miliony, tak tak jí to sebrali a tak dále. Ale zajímavé je: já, když jsem byl malé dítě, tak se o mě babička starala. A řekněme tak v roce - kolik to muselo mně být? Už jsem musel vnímat, tak to mně muselo být tak kolem deseti, tak řekněme, že to bylo začátkem šedesátých let. Mně prostě vodila za ruku, nebo já nevím po Žižkově a ona tam byla šíleně populární, ještě po těch deseti letech, protože „Paní Šedivá, jak se máte, to jsem rád, že vás vidím“ a tak dále, takže všichni ji znali, tak to byla jedna zajímavá věc.

Fabiano Golgo: Ale proč byla ona podnikatelka, nikoliv tvůj dědeček?

Jan Čulík: Ona se s dědečkem rozvedla.

Fabiano Golgo: A pak sama se k tomu dostala?

Jan Čulík: Ona prostě usoudila a já ty podrobnosti neznám někdy za druhé světové války, on byl nasazený v Německu musel na práci, ale prostě jestli jí byl nevěrný nebo prostě usoudila, že je neschopný, takže poté, co s ním měla jedno dítě, mou matku, tak se s ním rozvedla a potom zbytek života strávila jako samostatná ženská.

Fabiano Golgo: Takže nezávislá žena. To mě zajímá právě, že máš babičku, člověka, která byla jiná než ty ostatní ženy v jejich době, že jo.

Jan Čulík: Ale ona byla ale strašně vstřícná. To nebylo. Je, že by byla nějaká, prostě já nevím zlá feministka, nebo něco takového. Ona právě vycházela s obrovským množstvím lidí. No a já jsem jenom chtěl říct, bohužel, už vidím, že zase vzniká monolog, ale chci říct -

Fabiano Golgo: Ne, ne, ne, to je zajímavé. Já nemám tolik otázek. Chci já právě o tomhle tom vědět.

Jan Čulík: - tu věc. Že jsem tady vykládal nějak zrovna tady jednomu pánovi Američanovi ze San Francisca, a říkal jsem mu, vy Američani o tomhle nemáte ponětí, zase jsem vykládal, protože my bohužel, ale byla tady jedna holka z Holandska, té jsem řekl vy o tom máte ponětí. My máme pořád, musíme tady zápasit s těmi strašnými stíny a tento byt, ve kterém tedy tady spolu hovoříme, v meziválečném období vlastnil židovský lékař. A bylo to pět obrovských místností tohoto typu, ano, byl z vyšší střední třídy. Je tady obrovská koupelna, což byla jeho – tam přijímal ty pacienty, to byla jeho ordinace ano a tak dále. No a po druhé světové válce nebo během druhé světové války on samozřejmě zmizel. Mimochodem, když se devadesátkách snažili o restituce nebo nabízeli komunální úřad ten byt nebo celý ten dům k restituci, tak se nikdo nepřihlásil. Prostě je vyvraždili. Takže to je tahle věc a moji mladí rodiče v polovině padesátých let zažádali komunistické úřady, neměli kde bydlet, a komunistické úřady ten byt rozdělily na 2 a 3 a daly ho dvěma lékařským rodinám, dvěma rodinám mladých lékařů. Takže někdy v roce 1956 nebo tak jsme se sem nastěhovali a rodiče tady tedy bydleli celou dobu až do své smrti, to znamená někdy do roku 2010. Šedesát let tady možná bydleli. Velmi dlouho.

Fabiano Golgo: Tady, ano, jsi tady celý život!

Jan Čulík: Já jsem tady celý život. Od asi pěti let.

Fabiano Golgo: A myslím si, že nic se tady nezměnilo, tohleto je takové muzeum na dekorace, Husákovské éry a trošku předtím.

Jan Čulík: No, já nevím, ještě předtím. Ale je tady ta knihovna, to je knihovna mého otce a no a tady jsou to většinou české knihy a dole jsou tedy knihy od exilových nakladatelství, které jsem mu naposílal, když padl komunismus. A na druhé straně je to anglosaská knihovna, protože můj otec byl -

Fabiano Golgo: To fakt?

Jan Čulík: Známý překladatel z angličtiny, z anglické literatury, především Grahama Greena a mimochodem se znali a jsou tady nějaké dopisy od Grahama Greena.

Fabiano Golgo: Ježíš. Fakt? Tady?

Jan Čulík: Tady. No. Někde. No, nevím kde, musel bych to hledat. Ale protože on byl samozřejmě z katolické rodiny, prastrýc, který byl vězněn asi deset let komunisty, protože byl po roce 1945 tajemníkem arcibiskupa Berana v Praze tak, prostě rodina byla katolická, otec - pak ho to přešlo v druhé části života, ale v mládí byl velmi jako katolicky založen, tak ta anglická literatura, bohužel.

Fabiano Golgo: No to já vidím, u tebe, jako ten katolík, furt když jsou ta data, že jo, ty furt máš toho katolíka v sobě, a když jsou určitá data, že jo na Britských listech tam publikuješ ty velmi nevím velmi křesťansky.

Jan Čulík: To nevím. Jako Cyril a Metoděj? Já nevím jestli to je, no ale tak nic. Takže ta knihovna je jako docela katolická, ale zajímavé na tom je, kdyby se někdo na to podíval, to je v podstatě já když jsem studoval na filozofické fakultě angličtinu, tady za rohem.

Fabiano Golgo: Za rohem, ano.

Jan Čulík: Takže já jsem nepotřeboval tu knihovnu tam odsud, protože všechno je tady.

Fabiano Golgo: Aha. Ty jsi už to měl! Jsi fakt smetánka národa. O tomhleto jsem chtěl právě, aby byl ten pořad že furt koukají na tebe jenom jako to je ten šťoura z Britských listů. Ten, který je trošku jiný, ten, který nás opustil, že jo, za Husákovy éry jel tam do Skotska a tak dále. Ale ve skutečnosti ty seš fakt, jako tvůj původ je součást toho, co je nejzajímavější v tomto národě, takže pokračuj dál.

Jan Čulík: Takže já jenom jsem chtěl říct, že na tom je strašně zajímavé a já už se ho na to nezeptám, protože zemřel v roce 1995, jak dal dohromady ty anglické knihy za toho komunismu.

Fabiano Golgo: Aha. Toť otázka. A netušíš?

Jan Čulík: No netuším, ale to zřejmě po po antikvariátech nebo a tak dále, ale tak ta knihovna, angličtí klasikové, vznikla tady v padesátých letech, kdy nikdo nikam nemohl cestovat. .

Fabiano Golgo: Ale aby diváci rozuměli, protože nejsou knihy jenom tady za námi, ale ii na druhé straně.

Jan Čulík: A to jsou ty anglické.

Fabiano Golgo: To je fakt dlouhá ta knihovna.

Jan Čulík: Takže dobře. Takže to rozdělili ten byt na dva, dali to tedy těm dvěma rodinám. Oni už se dávno odstěhovali, teď tam bydlí nějaký pán, který je brexitér, a asi si to koupil za strašné peníze.

Fabiano Golgo: Fakt?

Jan Čulík: Takže my jsme tady vyrůstali. Oni měli dvě holky z našeho věku, to znamená mého věku a o dva roky mladší. Já jsem měl dva sourozence, vždycky o Vánocích na Štědrý den jsme nejprve tady si rozdali dárky a pak se otevřely dveře a a obě rodiny popíjely, takže se krátce o Vánocích byt spojil.

PS. Jan Čulík: My jsme také chodili k sousedům na televizi. Tam jsem viděl v listopadu 1963 zavraždění Kennedyho.

No a po pádu komunismu někdy v těch devadesátkách - o takhle špatně začnu jinak: Moje babička, ač byl komunismus, tak zdá se nikdy neopustila svůj podnikatelský smysl a někdy v roce 1958 nebo kdy koupila na někde na Proseku nebo kde nějaký pozemek asi za 10 korun. No, fast forward, jak se říká, dopředu rychle, a v devadesátých letech ten komunální úřad na Proseku nebo kde zjistil, že postavili sídliště na území, které vlastní jakási Vlasta Šedivá.

Fabiano Golgo: Tak jste zbohatli z toho?

Jan Čulík: Tak řekli, promiňte, paní Šedivá, my jsme to nevěděli. Vadilo by vám, kdybyste přijala milion korun?

Fabiano Golgo: Milion jako v roce…?

Jan Čulík: To bylo v devadesátkách. Tak ona to přijala. No a mezitím prostě tady ODS, komunální úřad jako obvykle před volbami se chtěli zavděčit lidem, kteří tady bydleli, tak jim za relativně levný peníz, za nějaké statisíce, nabídli ty byty ke koupi? No a moje matka, můj otec už byl tehdá mrtev- by si to nemohla koupit, protože to neměla. Ale kvůli té babičce, která kdysi koupila ten kus pozemku, na kterém tedy oni potom postavili sídliště, aniž by zjišťovali, kdo to vlastně vlastní, kvůli té babičce tedy tento byt dostal do rodinného vlastnictví. Konec příběhu.

Fabiano Golgo: Budeme pokračovat jenom si umím představit, co to bude za dvacet let, jestli tvoje dcery nebo vnukové nebo nevím, kdo to zdědí. Budou to modernizovat, nebo to nechat jako ukázku, jak to bylo v minulosti? Je to taková konzerva jako suprovej.

Jan Čulík: Pozval jsem sem pana Kotyka z Památníku národního písemnictví. A ten taky, okamžitě, když sem přišel, tak řekl, tohle je retro.

Fabiano Golgo: Úplně retro, ano.

Jan Čulík: Ale tak, mně to nepřijde. Já jsem tady v tom - já nevím, jestli oni neměli peníze, tak to tady prostě zařídili takhle.

Fabiano Golgo: No je to hezký, protože to jsou fakt jako kvalitní věci, že jo, je to vidět, že to bylo vkusné?

Jan Čulík: No a samozřejmě harmonium. Hrál na harmonium.

Fabiano Golgo: Taky klavír.

Jan Čulík: No tak, on byl hudebník. Mimochodem, když mluvíme o tom útlaku za toho komunismu, tak toho bych o svém otci chtěl říci toto. Za prvé tedy byl ten překladatel, ale to dělal na volné noze. Tady v kuchyni, překládal Greena, ale před rokem 1968 pracoval v zahraničním obchodě, protože on uměl jazyky, uměl anglicky, německy, švédsky a tak dále a takže potom ke konci v těch šedesátých letech? Procestoval celý svět, ale to, co mu vadilo, protože on nebyl ve straně a vždycky s nimi na ta jednání o těch dohodách obchodních jezdil nějaký komunista, který neuměl ani slovo žádné jazyky. Takže on vždycky při těch rozhovorech ten komunista, začal říkat, „Co říká?“, „Co říká?“ a tak dále. Jo, takže to bylo docela zajímavé, no?

Pozn. red. Tady bohužel vypadla důležitá část svědectví, zamluvilo se to další otázkou od Fabiana Golga. Jan Čulík ale měl v úmyslu pokračovat o svém otci jako o hudebníkovi: Po roce 1968 opustil zahraniční obchod a stal se překladatelem z angličtiny pro jeden výzkumný ústav v Praze-Běchovicích. Jeho úkolem bylo být k dispozici, kdyby nějaký vědec potřeboval přeložit článek do angličtiny. To se ale dělo velmi zřídka. Můj otec se tou dobou spřátelil s protestantským farářem Renato Schillerem v kostele u Pařížské ulici v Praze 1, dvě stě metrů od bytu, kde bydlel, a farář Schiller mu dal klíče od kostela. Můj otec tam cvičil na varhany a hrál tam každý den mnoho hodin a během sedmdesátek tak nacvičil celé varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Pořádal varhanní koncerty. Do Běchovic jezdil jen v poledne autobusem na oběd, protože v tamější jídelně stál dvě koruny. Tak strávil normalizaci.

Fabiano Golgo: A asi pořád vím, jak jsi to dokázal, abys mohl jít do Skotska. Je to kvůli tomu, že jsi měl tu manželku, tu skotskou manželku, a ona byla animátorka, že jo.

Jan Čulík: Ano, ale ano, ona sem přijela, ona sem přijela studovat tady na UMPRUM. A tam ji nepřijali, protože pravili, že by museli každý den informovat STB.

Fabiano Golgo: Až takhle?

Jan Čulík: Ale ona se na festivalu v Záhřebu seznámila s ředitelem Krátkého filmu Janem Stibralem, který zřejmě byl agentem STB. Ale samozřejmě se to o něm nevědělo. No a ten ji přijal do toho kresleného filmu, když ona chudák tedy přijela v rámci, tedy British Council scholarship, stipendia od Britské rady. A najednou nebylo jasné, co tedy bude moci dělat. Oni ji vzal na ten Krátký film a dovolil jí, aby tam natočila vlastní film, pohádku, která potom tady byla v distribuci, Ondra a sněžný drak se to jmenovalo.

Fabiano Golgo: A ona byla tady jak dlouho?

Jan Čulík: Byla tady asi 2 roky nebo ještě déle.

Fabiano Golgo: A během té doby, jste začali spolu chodit?

Jan Čulík: No já jsem totiž v roce 1975 jako student tady filozofické fakulty, anglista, bohemista, působil jako studentský průvodce pro anglicky mluvící studenty z Británie a ze Spojených států.

A je strašně zajímavá, věc. Tam byl jeden kluk, který byl velmi se zajímal o střední Evropu, jmenoval se John Kunstadter, Američan a on ale se zajímal o střední Evropu, tak nejprve jel do Svobodné Evropy v Mnichově, kde měli výzkumné oddělení a tam si to nastudoval. No a protože STB tam zcela zjevně měla kontakty, tak ho tady sledovali. No a tak tady potom vyslýchali všechny, kdo kdy měli cokoliv společného s Kunstadterem. Takže proto mě tahali po té letní škole k výslechu, ale zajímavá věc je, že tam byl jeden Američan středního věku, jmenoval se Bill Hall. Byl to matematik, americký voják letec, který se právě vrátil z bombardování komunistů ve Vietnamu, ale toto STB nevěděla.

A on sem přijel jako matematik na výměnu na rok, a aby se naučil předtím trochu češtinu, tak šel na tu letní školu, ten mě seznámil s mou budoucí ženou.

Fabiano Golgo: Aha, takhle se to stalo. Ale oni tě museli pustit?

Jan Čulík: No nemuseli. Ale prostě pustili mě. Nevím, moje matka byla dorostovou lékařkou v té době a byla u odvodů vojenských. To znamená jako lékařka, takže znala ty plukovníky. Já nevím, co se stalo, jestli to byla protekce, ale je typické, tedy je, že protekce za komunismu. Mně totiž říkali, oni tě pošlou do armády? Potom řeknou, že jsi poznal vojenské tajemství a nikdy tě nepustí. No ale co se nestalo? Já jsem zažádal o odpuštění vojenské služby a do mého bytu jednoho dne přišel nedoporučený obyčejný předtištěný korespondenční lístek, kde bylo napsáno „Soudruha Jana Čulíka osvobozujeme od povinné vojenské služby.“

Fabiano Golgo: Jéžiš tak.

Jan Čulík: Takže tím pádem jsem mohl zažádat o vystěhování, protože jsem měl britskou manželku. Mimochodem, dneska v Británii, protože tam vládnou, abych tak řekl, fašisti-

Fabiano Golgo: By to nešlo, že jo.-

Jan Čulík: By to nešlo, protože musíš vydělávat, musíte vydělávat šestadvacet tisíc liber -

Fabiano Golgo: Takže to bylo jednodušší za komunismu než dneska. To je zajímavý, je to strašně zajímavý příběh. Budeme pokračovat jindy bohužel už se blížíme ke konci. Takže vážení, diváci na shledanou, na viděnou.