15. 1. 2026
Lidové protesty v Íránu jsou legitimní a oprávněné, ale svržení režimu prostřednictvím intervence USA, nikoli prostřednictvím akcí samotného íránského lidu, nelze věrohodně označit za podporu demokracie.
Může platit více věcí najednou. Íránský lid vede legitimní lidový boj proti politické elitě, která nedokázala uspokojit jeho materiální potřeby a na požadavky svobody a důstojnosti reagovala nepřiměřeným násilím a represemi. Zároveň však USA nemají žádný politický, právní ani morální důvod zasahovat v Íránu. Katastrofální stav země, stejně jako v případě Venezuely a Kuby, dvou dalších národů, na které se zaměřili nejnovější neo-neokonzervativní nadšenci pro změnu režimu, zaslepení imperiální pýchou a fetišizací vojenské síly, je z velké části výsledkem vlastní politiky Washingtonu, soudí na webu Commondreams Eric Ross.
Od roku 1979 USA prosazují politiku zaměřenou na zajištění neúspěchu íránské revoluce. V následujících desetiletích, a zejména za Trumpovy administrativy, se tato snaha zhmotnila v režim sankcí, jehož cílem není podporování demokracie nebo lidských práv, ale uvrhnutí obyčejných Íránců do bídy. Tato strategie, uplatňovaná proti vládám, které Washington jednostranně považuje za problematické, někdy z oprávněných důvodů, ale mnohem častěji proto, že se odmítají podřídit imperiální a korporátní moci USA, je od roku 1971 spojována s odhadem 38 milionů úmrtí po celém světě.
V Íránu, stejně jako jinde, se tato politika opírá o cynické přesvědčení, že masové utrpení vyvolá politické nepokoje, které budou výhodné pro zájmy Spojených států a v tomto případě také Izraele.
Pohrdání mezinárodním právem, demokratickými principy a lidským životem, které je základem tohoto pomalého násilí (viz například tvrzení Madeleine Albrightové z roku 1996, že sankce, které zabily až půl milionu iráckých dětí, „stály za to“), je dnes zřetelnější než kdy jindy. Nikomu neuniká pokrytectví vlády, která umožnila genocidu v Gaze, svrhla vládu v snaze získat ropu, vyhrožuje vojenským obsazením území suverénního státu a odsuzuje represi v Íránu, zatímco obhajuje veřejnou popravu Renee Goodové imigračními a celními orgány.
Kromě sankcí se zdá, že šablona pro hlubší zapojení USA v Íránu bude následovat známý a znepokojivý scénář. Pokud se Washington vydá cestou změny režimu pod záminkou „podpory“ íránské svobody, nejpravděpodobnějším beneficientem by byl syn bývalého šáha, který v zemi nežije již desítky let. Taková intervence by znamenala druhé svržení íránské vlády podporované USA za účelem opětovného dosazení člena dynastie Pahlaví.
Šáhův syn, který si vybudoval vřelé vztahy s Donaldem Trumpem a Benjaminem Netanjahuem a který byl odmítnut íránskými aktivisty za lidská práva, nepředstavuje cestu k demokratizaci Íránu. Dnešní snaha o zásah USA by tedy mohla mít stejně katastrofální a nepředvídatelné důsledky jako ty, které vyvolala změna režimu v roce 1953. Tato širší historie proto musí zůstat ústředním bodem jakéhokoli seriózního hodnocení současné krize v Íránu.
Lidové protesty v Íránu jsou legitimní a oprávněné a mimořádně násilná reakce je urážkou nejzákladnějších principů lidských práv a důstojnosti. Ale svržení režimu prostřednictvím intervence USA, namísto prostřednictvím akcí samotného íránského lidu, nelze věrohodně popsat jako podporu demokracie. Představuje to pravý opak. Je to pokus o znovuzavedení bývalého satelitního státu a znovuzískání strategické pozice ztracené v roce 1979, ve službách širšího ideologického projektu zaměřeného na opětovné prosazení hegemonie USA v regionu i mimo něj.
Íránský lid si zaslouží svobodu a má právo rozhodovat o svém politickém osudu. Hrůzné zabíjení demonstrantů a uvězňování disidentů musí skončit. Intervence USA by však vedla ke kooptování hnutí a téměř jistě by znemožnila jakoukoli reálnou možnost spravedlnosti nebo demokracie.
Precedens je v tomto případě nezpochybnitelný. Kdysi existoval přesvědčivý důvod pro svržení Saddáma Husajna, vzhledem k jeho zvěrstvům. Ale změna režimu v Iráku, prosazovaná skrytými cíli imperiální Ameriky, prováděná lžemi, podvody a nelegálními prostředky a podporovaná exilovou elitou bez místní legitimity, se stala jedním z nejvýznamnějších zločinů století. Následovat dnes podobný postup v Íránu by znamenalo nejen riziko opakování těchto neúspěchů. Znovu by to otevřelo rány, které jsou stále bolestivě čerstvé, i když se na ně příliš snadno zapomíná.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse