Zejména v poslední době opět zesílil hlas “vymíráme, náš národ vymírá!”. Blbost, pardon - tohle je hloupý a vlastně i nebezpečný kec. Vymírání (druhu, populace…) je narýsovaná, nezvratná cesta k rychlému zániku, obvykle vlivem vnějších vlivů, “nedá se už žít”, není potrava, hubí nemoce, predátoři, chybí prostředí k životu. Tohle v přírodě známe dobře, ale jestli se to nějakého živočišného druhu netýká, pak je to právě člověk, který je jedním z nejpřizpůsobivějších druhů planety. To, co pozorujeme, je populační kolísání, které příroda dobře zná - běžně se pohybuje v obrovském rozmezí nahoru a dolů, aniž obvykle známe přesné příčiny. Totéž se děje nyní člověku - klesá porodnost, všude na světě, což je dáno zřejmě řadou docela komplikovaných vlivů, ale jsou to vlivy současné. A tedy dost možná dočasné; za sto či tři sta let bude situace naprosto jiná a porodnost může zase začít rychle růst. Nebo také ne - ale to nevíme a nemá smysl se tím zabývat a už vůbec ne strašit. Ostatně ne tak dávno jsme byli strašeni pravým opakem, tedy nezastavitelnou populační explozí.

Naproti tomu silný budoucí pokles domácí produktivní populace není prognóza, ale jistota. Populační křivka u dospělých osob je narýsovaná dopředu - jistě se nestane, že by matky začaly najednou rodit rovnou patnáctileté děti. Vývoj porodnosti v příštích letech prognózovat neumíme (trendy ale vypadají nepěkně), vývoj počtu lidí v tzv. produktivním věku pro příštích dvacet let ale umíme určit s velkou přesností.

Modelově předpokládejme, že mladý člověk vstupuje do produktivního života průměrně ve dvaceti letech svého věku a odchází z něj v 65 letech. Můžete si klidně tyto meze šoupnout o rok tam nebo onam, výsledný graf bude stále stejně hrozivý. Je ještě potřeba doplnit úmrtnost v populaci před seniorským věkem (do 35. roku věku umírá něco přes 1% populace, do 50. roku asi 4% a pak dalších 10% mezi padesátým rokem a odchodem do penzijního věku). Kvůli snadnosti výpočtu jsem toto zanedbal, nicméně to situaci ve sledovaném věkovém intervalu (20-65 let) ještě zhorší.

Co z grafu vyplývá? Ještě zhruba deset let se nebude dít nic strašlivého: do produktivního věku nastupují ještě relativně silné ročníky (cca 115 000 mladých lidí ročně, efekt “dětí Husákových dětí”) a do penze budou odcházet slabší ročníky PŘED Husákovými dětmi, průměrně 135 000 ročně. Saldo okolo 20 000 je tak podobné tomu co zažíváme nyní, je to vyrovnáváno migrací, takže “zásobník” lidí v produktivním věku se moc nemění (Fakticky se zmenšuje např. pozdějším vstupováním do aktivního života a dalšími vlivy, ale to číslo není velké).

Ale potom se začnou dít věci! Nastupující ročníky do dospělosti jsou sice zhruba stejně početné, nicméně z aktivního věku do seniorského začnou odcházet extrémně silné ročníky - ten vrcholný má dnes 193 000 osob (!), zatímco do něj nastupovat budou ročníky kousek nad 100 000 osobami, a to bude klesat až k 85 000 v roce 2046. Během další dekády bude z pracovního trhu mizet 45 000 - 93 000 (!) osob. ROČNĚ. Protože není lehké si tato čísla vizualizovat, tak to zde budu ilustrovat na populaci velkých měst České republiky, představme si tedy že takhle rok po roku nám z produktivní populaci zmizí:

2037 - mínus Třebíč 2038 - mínus Mladá Boleslav 2039 - mínus Most 2040 - mínus Zlín 2041 - mínus Třinec a Přerov dohromady 2042 - mínus Česká Lípa a Prostějov dohromady

A tak dále. Během kritické dekády je to mínus 740 000 lidí, tedy 13% práceschopného obyvatelstva v ČR.

Dál než za rok 2045 nelze už přesně počítat, protože tam nám vstupují dnes nenarozené děti, takže pak už musíme prognózovat - berte s rezervou! Porodnost v posledních letech prudce klesla, předloňská s 91 000 byla v novodobé historii suverénně nejnižší, loňská ji ale ještě smutně překonala: 84 000 dětí. To je až neuvěřitelný sestup samozřejmě smutně rekordní výsledek. Pokud bychom si troufli říci, že tohle nejsou nějaké iracionální výkyvy a ještě optimisticky (!) modelovali pro další roky 90 000 novorozenců, pak ještě minimálně další dekádu bude roční úbytek okolo 55 000 (odcházejí stále poměrně silné ročníky s cca 145 000 lidmi, nastupuje 90 000). Takže je velmi pravděpodobné, že dvacetiletý úbytek, který je nevyhnutelný, skončí někde na čísle 1.3 miliónu čili přes 20% práceschopného obyvatelstva ČR.

Tento prudký úbytek populace v produktivním věku se zhruba během dalších dvaceti-třiceti let přeleje do celkového úbytku, když se z šedesátníků budou postupně stávat osmdesátníci a jejich životní dráha se bude uzavírat.

Nízká porodnost, hluboko pod prahem prosté reprodukce je charakteristická pro všechny vyspělé země a všude povede k podobným jevům - u nás je to ale umocněno fenoménem tzv. “Husákových dětí”, který nám dnes ekonomicky pomáhá (není to moc vidět, že?), ale za deset let začne naopak velmi ubližovat.

Hrozba je ekonomická a sociální. Na rozdíl od výše uvedeného ji není možné dobře vykreslit - požadavky na pracovní sílu v době vzdálené patnáct a více let jsou nepredikovatelné.

Uveďme si pro ilustraci krajní scénáře, oba možné. V tom pozitivním extrému (myslím, že nicméně velmi nepravděpodobném) se vlastně nic nestane, protože robotizace, automatizace a umělá inteligence budou rychlým tempem požadavky na lidskou pracovní sílu snižovat. Toto se ale slibuje už pár desítek let - a nic. Lidé chybí, chybí a chybí. Ten velice optimistický scénář tak bude znamenat: bude to jako teď.

V negativním extrému může -20% pracovní síly znamenat (s kumulativními efekty, viz dále) -20% HDP, což by bylo devastující.

Výsledek bude někde mezi těmito variantami a asi každého napadne cesta Japonska. Velmi silná a výkonná ekonomika (výrazně lepší než naše!), nicméně s podobným demografickým sestupem - výsledek je dlouhodobě ekonomicky stagnující země, bez světla na konci tunelu; spíše to jde stále dolů a dolů. (Japonsko přijde o 20% své pracovní síly během příštích 16 let. Nevyhnutelně).

Nejde totiž jen o ekonomickou produktivitu země na hlavu, která se opravdu může zvedat, i docela rychle: ekonomicky aktivní občané jsou taky nejlepšími spotřebiteli. Klesá-li jejich počet, klesá spotřeba (kupování, pořizování zboží i služeb); a tady už žádná robotizace nepomůže, roboti si nic nekupují. Budou klesat tržby obchodníkům, poskytovatelům služeb a podobně. V seniorském věku a méně aktivním životě už spotřeba (tedy utrácení) hodně klesá - je ostatně k mání už jenom slabý důchod a nikoli silný plat. Žádné nové auto co pět let, žádné lyžovačky ve Špindlu. Dostane-li se ekonomika na stagnační či sestupovou dráhu, je velmi těžké se z toho vybabrat, protože v takové ekonomice klesá ochota firem investovat do růstu a klesá ochota investorů dávat peníze do růstu, když ten růst není vidět; jdou raději jinam. Tam, kde vidí “maso” - držitel kapitálu je nejmobilnější bytost na světě.Firmy spíše přežívají než prosperují. Japonsko je právě zemí tohoto začarovaného kruhu. Za neschopnost růstu je tak ekonomika potrestaná hned dvakrát.

Ano, skutečně pomůže, ale ne moc. Jednoduchým propočtem každý posun odchodu do důchodu o rok zvětší rezervoár pracovních sil o odhadem 100 000 lidí, porovnejte s údaji uvedenými výše.

Je tu samozřejmě velké ale. Zvyšování věku odchodu do důchodu ze strany vlád není ani tak dáno snahou o navýšení zásobárny pracovní síly, ale o udržení penzijního systému. Vláda tím jednoduše snižuje počet lidí, které musí stát živit - nic víc tam nenajdete, ať hledáte jak chcete.

Budou opravdu lidé 65+ schopní plnohodnotně pracovat? V jakém procentu, v jaké míře? Nechávám bez odpovědi, nevím - ale jsem dost skeptický. (Dnes skoro třetina lidí odchází do důchodu předčasně, číslo narůstá).

Lekce z Japonska (a také z Jižní Koreje, kde to je vlastně ještě hlubší) jsou hodně nepěkné. Každá země přichází o cca 300 000 lidí v produktivním věku ročně, rok co rok. Na pracovním trhu v obou zemích chybí lidé, zejména ve službách, kde to moc ničím nenahradíte (zdravotní a pečovatelské služby, též ale třeba stavebnictví - podobnost s ČR není náhodná). Obě země se tomu snaží čelit obvyklými kroky - senioři pracují déle, zvyšuje se účast žen. Šponuje se to a moc to nepomáhá. Je snaha o zvýšení produktivity přes automatizaci a robotizaci, ale zejména v uvedených odvětvích to moc nejde. Pozorovaným jevem je třeba zavírání ordinací ve velkém a zhoršení dostupnosti péče (neříká vám to něco?).

Země ztrácejí schopnost ekonomicky růst. Zatím ne úplně, ale už nyní se počítá, že zmenšování produktivní populace dělá mínus jedno procento, což se ale může dále zhoršovat právě tím, že v ekonomice, kde klesá poptávka, protože klesá počet poptávajících, se zastavují investice, což je pak rána do vazu ekonomickému růstu. Stagnace Japonska je ostatně dobře známá a toto je jedna z největších příčin.

Špatná zpráva je, že tento demografický průšvih už nelze napravit - on už tu je, nastal, jenom “dotiká”. Zmenšení dnešní domácí práceschopné populace nastane, padne tam mínus 20%, tečka.

Máme ale zatím asi patnáct let času – to je docela dlouhá doba, během které se dá udělat spousta věcí. Problém to nevyřeší, ale může ho to výrazně zmírnit - to je maximum, kterého se dá dosáhnout. Jeden krok po druhém:

Musíme s veškerou vážností začít otáčet ekonomiku k dramaticky vyšší přidané hodnotě. Tedy jednoduše: “vytvářet na jednoho produktivního člověka výrazně více”. O desítky procent více.

Vlády - Babiš i Fiala - o tomto tématu hovořily, fakticky ale nedělají nic kromě toho, že se někam pošle miliarda na “technologickou inkubaci”, jako by tím bylo splněno. To je ale to NIC, a svědčí to jednak o bezradnosti (nevědí, co je skutečně potřeba dělat) a fingování činnosti (ti, kteří vědí, tuší jak pracné a drahé to je, takže se to odbude nějakou tou “strategií”, tedy “vytvořeno, splněno!”). Vzhledem k tomu, že nastal Babiš II, bude tato bezradnost pokračovat - protože pan majitel těžící z levné pracovní síly nic takového nechce, a tvrdý dopad začne až někdy za třináct let, takže… v klidu!

(Jaké konkrétní kroky jsou zde potřeba, jsem psal již vícekrát, zde by to článek příliš prodlužovalo - budu se tomu nicméně věnovat někdy znovu. Je to pracné, je to drahé, ale je to možné.)

Nemáme to slovo rádi, že? Už zmíněné Japonsko se před migrací hodně uzavírá, což je ale dáno místní velmi specifickou a “ostrovní” kulturou - důsledky ale vidíme a nejsou hezké. Jiné vyspělé země jsou migraci pracovní síly, kterou potřebují, naopak otevřené, což jim pomáhá vyrovnávat pokles porodnosti domácího obyvatelstva. Západoevropské velmoci (Německo, Francie, Velká Británie) uvádějí, že 20-25% aktivní pracovní síly má “migrantské” pozadí, tedy buď jsou to lidé nenarození v dané zemi, nebo potomci migrantů z první generace, jejich synové a dcery.

Nechci se zde zabývat celkovou problematikou migrace, to je na samostatný velký materiál - je jasné, že migrace má svou přivrácenou i odvrácenou stranu. Z pohledu pracovní síly, která i v západní Evropě vyrovnává nízkou porodnost, to je přesně ten faktor, který jednak umožňuje ekonomice fungovat na plné obrátky (tj. nechybí pracovníci), a jednak příchozí coby spotřebitelé navyšují domácí poptávku, která je pro každou zemi klíčová. Tedy pomáhají ekonomickému růstu.

Zdůrazňuji ještě jednou, protože to je podstatné. Kontrolovaná migrace (tzn bereme toho, koho chceme a potřebujeme, na dobu, kterou potřebujeme) je schopná vyrovnávat úbytek práceschopného obyvatelstva. A znovu, migrace má i negativní dopady. Všechno má pro a proti, vždy.

Jak se říká, “každá troška dobrá” - cokoli co pomůže je vítáno.

Statistiky uvádějí příliš dlouhou dobu, která uplyne, než se matky od porodu vrátí zpět do práce či byznysu (v porovnání se západní Evropou). Legislativa i firemní zvyklosti nejsou nakloněné jejich návratu formou např. částečných úvazků či home office, dostupnost školek či dětských skupin pro nejmenší je malá, stát toto finančně dobře nepodporuje. Potenciál: určitě nad 50 000 osob.

Celková nevlídnost k částečným úvazkům. Jsme v binárním režimu: buď pracovní poměr na plný úvazek, nebo nic. Kdo nemůže nebo nechce full-time (v důsledku je to jedno), vypadává z kola. Stát nehledá tvořivě cesty, jak tomu pomoci. Je samozřejmě taky potřeba zapojit firmy - hledat, jak to společně vyřešit. Jsou to právě firmy, kterým chybí lidé, ale neumějí dobře pracovat s lidmi, kteří u nich jsou například na třetinu úvazku. Zde je prostor určitě pro 100-150 tisíc osob.

Třetí skupinou jsou pak senioři, kde platí totéž, co jsem uvedl výše. Je to také věc mindsetu (mentálního nastavení): chci být aktivní, chci se udržovat v dobré fyzické i psychické kondici, chci pořád ještě fungovat - klidně na půl plnu, ale fungovat. Tohle je asi nejtěžší, ale současně nejvíc “odměňující”, protože se tím vlastně zabijí dvě mouchy jednou ranou. Každý i částečně ekonomicky aktivní senior znamená +1 do produktivního zásobníku a -1 z toho neproduktivního. Tady opravdu leží největší potenciál, což jednoznačně potvrzují čísla ze západní Evropy, kdy je ekonomická aktivita seniorů velmi výrazně (o několik let!) silnější než u nás, příklad v tomto udává třeba Dánsko. Potenciál: stovky tisíc osob (byť na částečné úvazky).

Podotýkám, že “proporodní” (jak zní ten nehezký odborný termín) opatření absolutně neodvrátí současný problém, protože přijde pozdě. (Na to jsme měli myslet před 15 lety). Může to ale zmírnit další propad. Nechci zde jít do podrobností, ale zjednodušeně řečeno: rodina nesmí být za trest, tečka.

Z úst politiků (bez ohledu na stranu) slýchávám docela dost povídání o důchodové reformě - jako kdyby ona byla tím svatým grálem, tou jedinou věcí, o kterou jde: “jak uživit naše důchodce”. Jako kdyby nic jiného neexistovalo. Jistě, protože to je problém dnes, tak se o tom mluví dnes. Takhle to totiž u nás funguje: o problémech zítřka se nebavíme, o nich se budeme bavit… zítra.

Brutální zredukování práceschopné populace evidentně vůbec nikoho netrápí. Nečetl jsem jediné vyjádření na toto téma. Proč? Protože se to začne lámat až za patnáct let. Téměř každý z dnešních aktivních politiků bude mimo hru a vědí to. Absolutně je to nezajímá a zajímat nebude.

Promiňte, že nemůžu zakončit dnešní úvahu pozitivněji. Není čím.