Evropě bude lépe, když se nebude spoléhat na Američany a NATO

2. 4. 2026 / Fabiano Golgo

Aliance stojí na víře stejně jako na hardwaru. Jaderné ponorky a lodní svazy mají význam, ale stejně tak i důvěra: tiché očekávání, že červené čáry budou respektovány, že sliby nejsou divadlem. Když američtí představitelé začnou veřejně považovat smluvní závazky za předmět vyjednávání, Evropa pocítí chlad možnosti. I když právní a institucionální brzdy omezují drastické kroky, změna rétoriky se začne šířit do plánovacích místností. Plánovači se ptají: co by Evropa dokázala sama, kdyby se deštník ztenčil?

Když tedy spojíte politické riziko ve Washingtonu s technologickou difuzí, získáte provokativní sociální implikaci: Evropa se možná nebude moci spoléhat jen na své formální armády, ale i na lidi žijící na okraji její politické imaginace. Imigranti a uprchlíci — často zlehčovaní v domácí politice — mají praktické schopnosti, které v krizi mají cenu: jazykové dovednosti, přeshraniční sítě, řemeslné profese, adaptabilní řešení problémů. Migrující elektrikář, který udrží nemocnici v chodu; imigrantský logistický pracovník, který zná zadní cesty, když jsou dálnice zavřené; cizinec-technický pracovník, který dokáže provizorně spojit komunikace — to nejsou romantičtí hrdinové, ale klíčové uzly odolné společnosti.

Existuje také korektivní příběh o americkém sebepojímání. Spojené státy  právem hrdě nosí svůj vojenský potenciál — jaderné síly, expediční logistiku, globální zpravodajský aparát. Ale vojenské dějiny jsou složité: tvrdá síla může přinést zmatené politické výsledky. Vietnam, Irák, Afghánistán — historie ukazuje, že taktická převaha nezaručuje strategický úspěch. Divadlo americké moci často přehlušuje střízlivou, nelichotivou práci budování institucí, udržování koalic a porozumění cizím společnostem. To není odmítnutí amerických příspěvků; je to výzva k realismu. Spojenci jsou cenní ne proto, že jsou bezvadné  záruky, ale proto, že mohou být spolehlivými partnery ve společném projektu obrany a odstrašení.

Co by tedy měla Evropa dělat? Zaprvé, vstřebat lekci od Ukrajiny. Vytvořit institucionální kanály pro obousměrné učení: nasadit ukrajinské instruktory, přijmout rychlé nákupní praktiky, které umožnily bojovou inovaci, a vybudovat průmyslovou kapacitu pro rychlý nárůst výroby nízkonákladových bezpilotních systémů. Zadruhé, investovat do sociální odolnosti. Politiky integrace jsou nyní strategickou nezbytností, ne pouhým společenským statkem. Zatřetí, posílit politické základy kolektivní obrany. Evropa musí prohloubit vnitroevropskou spolupráci — sdílené nákupy, společnou logistiku — právě proto, aby jakékoli oslabení spolehlivosti USA bylo rizikem ke zvládnutí, nikoli existenčním kolapsem.

Nakonec je to zkouška charakteru. Odpoví evropské společnosti na nepříjemnou pravdu — že jejich bezpečnost může záviset na lidech, které jinak vylučovaly — rozvahou a spravedlností, nebo zatrpklostí a panikou? Bude transatlantické partnerství přetvořeno jako společné občanské dílo namísto vztahu patron–klient?