„Zanechaj obilé, stroj sa v rúcho bílé“

3. 10. 2026 / Marek Feigl

 

Byltě jeden člověk
Bylo mu jakkolvěk
Šel od role k roli
Obhlídat obilí

Obilíčko moje
Co jsi jest tak pěkné

Obilíčko moje
Co jsi jest tak pěkné

Potkala ho smrti

Na pěkné silnici

Co děláš můj choti
Mám s tebú mluviti

Nech mě milá smrti
Mám já co činiti

Dám já ti peněz dosti
Co můžeš unésti

Dám já ti peněz dosti
Co můžeš unésti

Zanechaj obilé
Stroj sa v rúcho bílé

Už ty musíš jíti
Všecko opustiti
Běda mně hříšnému
Jsem dlužen každému
A najvjéc jednému
Pánu Bohu svému

Známé jsou dnes zejména interpretace Vlasty Redla a Jaroslava Hutky z přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Píseň je zjevně inspirovaná – na tom trvám – textem z Lukášova evangelia 12,16-21:

Nato jim (Ježíš) řekl podobenství:,,Byl jeden bohatý člověk a tomu se na poli hojně urodilo. A v duchu uvažoval: ‘Co mám dělat? Vždyť nemám kam uložit svou úrodu.’ Potom si řekl: ‘Hle, udělám toto: strhnu své sýpky, postavím jiné, větší, tam uložím všechno své obilí i svůj majetek, a řeknu své duši: Duše má, máš velký majetek v zásobě na mnoho let; odpočívej si, jez, pij, vesele hoduj.’ Ale Bůh mu řekl: ‘Blázne, ještě této noci bude od tebe vyžádána tvá duše. A kdo bude mít to, co jsi nashromáždil?’ Tak se děje tomu, kdo hromadí pro sebe, místo aby se obohacoval pro Boha.“ (Překlad prof. Františka Žilky, 1923)

Přímočarý výklad (ostatně podpořený i veršem 12,21): Někdo je do té míry zabrán do sháněním a zajišťováním svých ekonomických potřeb, a jakkoli si v tom počíná dosti úspěšně a má mnoho, náhle je konfrontován se svou bezbranností, křehkostí, s tím, že všechno bohatství světa mu nezajistí ani život tento, natož život věčný. A že „rubáš nemá kapsy“.

Na Lukášovu evangeliu je zajímavé, že tam ponechává určitý prostor k hříšníkovu obrácení. Třeba Boží hlas byl jen výstrahou – aby pochopil pošetilost shánění a ekonomického zajišťování: „Blázne, ještě této noci bude od tebe vyžádána tvá duše. A kdo bude mít to, co jsi nashromáždil?“ (Místo archaického „blázne“ si představuji ještě něco peprnějšího.) Metaforická dikce nabízí možnost, že boháč neumřel, ale jenom měl v noci takové divné vidění, při kterém mu běhal mrazík po zádech. A že se probudil a pochopil, že je existenci potřeba vzít za jiný, bohulibější a autentičtější konec a činil už jen skoro samé dobro.

„Byltě jeden člověk
Bylo mu jakkolvěk...“

 „Bylo mu jakkolvěk“ nabízí zajímavé interpretační odstíny. Jako by muž z písně neměl předtím, než se setkal s možností smrtelnosti, žádné určitější osobní kontury, žádnou osobnost jinou než zcela bezbarvou, průměrnou a zaměnitelnou. Teprve blízké setkání se smrtí a s její palčivou možností tragicky zjednoznační boháčovo„bytí jakkolvěk“, nechá zaznít jeho individuálnímu hlasu, ovšemže zcela nepřipravenému, rozbitému. Zmar je dovršen, smrt nelze instrumentalizovat ani uplatit, svou mocí vpadá jako „sekáč, který se nezakecá“ do všech pozemských dostihů a sázek.

Filosof Jan Patočka si ve studii Věčnost a dějinnost (1952) povšiml Sušilovy písně, když psal o fenoménu „man gibt“ v Heideggerově Bytí a času. Vidí zde anonymitu člověka, který se v tomto světě vynořuje bez připuštění si naléhavosti své konečnosti, smrtelnosti a také bez určitějších, bytostných kontur jeho existence. – Ze Sušilovy písně mám za to, že prostor pro obrácení a „dobrý život“ je mnohem zúženější než v Evangeliu podle Lukáše; zde už bohatec zřejmě nevyvázne.