Jak jsme se odnaučili bát jaderné války

8. 10. 2026 / Daniel Veselý

Za minulého režimu jsem jako dítě školou povinné musel absolvovat brannou výchovu. Učili jsme se, jak čistit plynovou masku a jak si ji správně nasadit, pobíhali jsme mezi paneláky s igelitovými pytlíky na rukou i nohou, a takto jsme se připravovali na fatální střet s „imperialistickým blokem” zosobněným jestřábí Reaganovou agendou. Byla to komedie k popukání, neboť v případě atomové války žádné igelitové pytlíky a masky neměly sebemenší význam. Nicméně obavy z jaderné války mezi supervelmocemi byly všudypřítomné. Mám to dodnes v živé paměti.

Jenže i Ronald Reagan měl strach z jaderného konfliktu se Sovětským svazem. Proto s Michailem Gorbačovem v roce 1987 podepsal smlouvu o likvidaci zbraní středního a kratšího doletu (INF). Přesto nad námi až do konce studené války visel Damoklův meč jaderné záhuby.

Dnes se ale zdá, jako by se panický strach z atomového konfliktu úplně vytratil. Přitom během první studené války bylo nemyslitelné, aby se v jakémkoli konfliktu, třeba během sovětské okupace Afghánistánu, útočilo na sovětské území. Mnozí namítnou, že Ukrajina má plné právo dočasně okupovat a útočit na území agresora; dokonce i na radary detekující mezikontinentální střely schopné nést atomovou hlavici a na jednu složku ruské jaderné triády (strategické bombardéry schopné nést jaderné zbraně).

Avšak tyto údery, které by nemohly proběhnout bez koordinace s NATO, mohou u ruského vojenského velení vyvolat mylný dojem, že se Západ snaží oslepit Rusko předtím, než jaderný útok spustí. Ostatně za studené války existovaly momenty, kdy se svět ocitl jen krůček od atomového inferna. Pokud šéfredaktor Britských listů Jan Čulík a další komentátoři tvrdí, že Rusko v žádném případě ultimátní zbraně nepoužije, fatálně se mýlí. Nikdo nechce vědomě rozpoutat atomovou válku; tu ale může zažehnout selhání lidského faktoru, přístrojů včasného varování nebo chybné vyhodnocení situace. Toto nebezpečí ještě více umocňuje éra chybující AI a její implementace ve vojenství. A přesto neustále voláme do zbraně.

Za této situace i celebrity jako Bořek Slezáček, byť má máslo na hlavě, hovoří o militarizaci společnosti a vstupování do aktivních záloh, aniž by se této problematiky ujali levicoví komentátoři, třeba již ve zmíněném Alarmu. Jan Bělíček se totiž za Slezáčkův výsměch lidem, kteří vstupují do aktivních záloh, veřejně omluvil. Do aktivních záloh dokonce vstoupil i publicista kulturního časopisu A2 Matěj Metelec. Původně levicový intelektuál se nyní stal dalším kolečkem v jedné z četných složek vojensko-průmyslového komplexu a zbrojařských firem, které generují obří zisky jak na Ukrajině, tak v západní Asii (Palestina, Libanon, Jemen...).

Matěj Metelec, který se prý zaměřuje na dějiny marxismu, v případě ilegální ruské invaze tento pohled, tedy materialistickou analýzu, úplně zazdil: Mám na mysli třídní hledisko při lovu mužů v ukrajinských ulicích. Ti bohatší do zákopů samozřejmě nikdy nepůjdou. Je pozoruhodné, že nezaregistroval poznatky tehdejšího ukrajinského ministra obrany Mychajla Fedorova. Fedorov letos v lednu odhadl, že 200 tisíc ukrajinských vojáků není přítomno u svých bojových útvarů. Dále pak uvedl, že se dva miliony mužů ukrývají před odvodem. A co je nejdůležitější: Podle agentury Gallup si až 69 procent Ukrajinců  přeje co nejrychlejší ukončení války, přičemž část z nich i za cenu postoupeného území. Únavu z vleklého válečného konfliktu reflektuje také deník Ukrajinskaja Pravda, který 6. října citoval průzkum Kyjevského mezinárodního sociologického institutu (KIIS). Ukazuje se, že 75 procent Ukrajinců je otevřeno jednání s Ruskem o tom, jak válku ukončit. Ptám se tedy, za koho bojují Bohumil Kartous, Jan Čulík, Robert Kvapil, Jan Bělíček a v neposlední řadě i Matěj Metelec? Výzkum Gallupu z loňského roku je pro ně nepříznivý: pouze necelá čtvrtina respondentů chce pokračovat v bojích do konečného vítězství. Ukrajinská podpora válečnému úsilí se zhroutila, jak praví titulek výzkumu.

Matěj Metelec si tento konflikt patrně romanticky představuje jako španělskou občanskou válku. Do mezinárodních brigád tehdy vstupovali dobrovolníci z celého světa, včetně Československa. Šlo o levicové idealisty, kteří chtěli porazit fašismus v jeho zárodečné fázi. Barcelona se stala anarchistickou baštou, kde lidé znárodnili kritickou infrastrukturu a ve velkém se podíleli na chodu tamní společnosti. Když tato fakta srovnáme s dnešní Ukrajinou, vidíme pouze válkou zmoženou společnost, která ve většině odmítá dále bojovat. Tehdejší situace byla navíc odlišná, neboť diktátor Franco odmítal byť jen jakýkoliv náznak rozhovorů o ukončení konfliktu. Jeho deklarovaným cílem bylo vyhlazení španělské levice, nikoliv kompromis, byť bolestný pro oběti války. Největší rozdíl mezi oběma konflikty však spočívá ve faktu, že v době španělské občanské války neexistovaly atomové zbraně.

Pokud oné militarizaci podléhají i liberálně-levicoví autoři, netuším, jak ji vůbec dokážeme zabrzdit. Na válečnou hysterii a běsnění tamních propagandistů v Rusku máme nulový vliv, což přirozeně neplatí pro českou společnost.

Měli bychom se ale důkladně zamyslet nad tím, zda údery západními střelami ATACMS nebo Storm Shadow hluboko na ruské území nakonec Kreml přimějí k demonstrativnímu útoku třeba na Estonsko. I kdybychom aktivovali článek 5 Severoatlantické smlouvy, nemusí to explicitně znamenat odvetný úder na Ruskou federaci. Jenže riziko celoevropského konfliktu je i přesto reálnou možností.