Vyrostl jsem v Tel Avivu a v posledních letech jsem tam často jezdil. Proto mi rozhovory s 24 izraelskými vojáky a zpravodajskými důstojníky, z nichž se skládá tento dokumentární film, připadaly podivně povědomé. Rozhovory se odehrávají v noci na střechách a kamera přejíždí po panoramatu města, zdržuje se u oken bytů, kde jejich obyvatelé sledují televizi a připravují večeři. Ta scenérie mi byla důvěrně známá a cítil jsem přirozenou spřízněnost s těmi lidmi, kteří tam žili své životy. Poznal jsem také způsob, jakým respondenti mluvili – jejich řečové vzorce a volbu slov. Připomínali mi mého syna, který před více než deseti lety sloužil ve zpravodajské jednotce, k níž by mnozí z nich mohli patřit.

Ale chladný, technický a klidný tón těch 24 mužů a žen, když velmi podrobně popisují zabíjení lidí v Gaze, kteří jsou stejně lidští jako ti v okolních budovách, mi vyvolal jiné asociace – s muži jako Best a jemu podobnými. Právě ten rozpor mezi tím, co je nám známé a blízké, na jedné straně, a tím, co je chladně efektivní a vražedné, na straně druhé, činí tento film nezapomenutelným a důležitým svědectvím o světě, ve kterém v současné době žijeme.

Když se moderní společnosti dopouštějí extrémního násilí, spoléhají se na dva typy lidí: na ty, kteří zblízka bijí, mučí a zabíjejí, a na ty, kteří plánují, organizují a nařizují zabíjení z bezpečné vzdálenosti od samotného krvavého dění. Mnoho lidí raději věří, že zodpovědní jsou brutálové a sadisté, hlavně proto, že nejsou jako „my“. Moderní genocida je však dílem těch, kteří patří do druhé kategorie: technokratů, byrokratů a chladnokrevných plánovačů vyhlazování, kteří si nešpiní ruce.

Toto zdaleka není výsadou pouze Německa nebo Izraele. Bylo tomu tak i v případě kambodžské genocidy, ve Rwandě, při genocidě Arménů, při vyvražďování Hererů – vždy existovali ti, kdo poskytovali plány, rozkazy, legitimizace, byrokratický aparát a technické prostředky, a ti, kdo rozbíjeli lebky, mávali mačetami a stříleli z bezprostřední blízkosti. Ti druzí existují v každé společnosti. Genocida se však nemůže odehrát bez těch prvních.

NAZA je hebrejská zkratka pro nezek agavi, neboli vedlejší škody. Jak je u zkratek obvyklé, termín NAZA ještě více vzdaluje operátory od toho, co tento termín představuje, což je samo o sobě pouhý eufemismus. Nikdo se neptá, kolik lidí může operátor odsoudit k smrti tím, že zaměří podezřelého nepřítele; nikdo se ani neptá, jak velké vedlejší škody mohou být způsobeny. Ptá se prostě: „Kolik NAZA?“

Většina toho, co nám film sděluje, byla již známa díky investigativní žurnalistice z posledních několika let, publikované v médiích jako Guardian, časopis +972, Local Call a New York Times. Ale slyšet to přímo od lidí, kteří tento sofistikovaný systém sledování a zaměřování ovládali, přináší zásadní pohled.

Je to pohled, který se málokdy vidí – pracovníci zpravodajských služeb jsou vybíráni pro svou schopnost udržet tajemství, zůstat mimo pozornost veřejnosti, soustředit se na své úkoly a držet své emoce na uzdě. Bojovníci jsou vždy více na očích. Tichým mužům a ženám, kteří řídí bomby v temných, klimatizovaných místnostech, se dostává jen málo pozornosti.

Možná ještě důležitější je však skutečnost, že těchto 24 mužů a žen odhaluje, co se stane, když se rozpadne vzdálenost mezi nimi a hrůzami, které způsobují: když proniknou do domovů těch, které se chystají zabít, tím, že se nabourají do jejich telefonů, uslyší jejich hlasy, uvidí fotografie, které pořídili se svými blízkými – a na krátkou chvíli je uvidí jako normální lidské bytosti, než je vyhodí do vzduchu. Pro diváka jsou nejvíce odhalující právě ty okamžiky, kdy se potýkají s rozsahem zabíjení, na kterém se podíleli.

V Gaze záviselo množství schválených operací NAZA na postavení cíle a podle dotazovaných se tak dostalo na stovky nevinných civilistů. Kdyby se 20 NAZA, které se stalo měřítkem, aplikovalo na každý z desítek tisíc izraelských cílů, „skončíte s celou Gazou“, připouští jeden z vojáků. „Prostě nevím, co si s tímto poznáním počít,“ dodává, když je konfrontován s realitou toho, co „splnění úkolu“ ve skutečnosti znamená, poté, co si vycvičil svou představivost, aby se touto realitou nezabýval.

Jiný agent na otázku, zda si myslí, že Izrael spáchal v Gaze genocidu, odpovídá: „Ano. Naprosto.“ Zabíjení bylo úmyslné a promyšlené.

Ve snaze pochopit své vlastní činy vyznává zklamání ze sebe sama za to, že se podílel na tomto systému. Jak to vysvětluje? Přiznává, že v té době mu „hormony šílely“. Svou práci při leteckých útocích označil za „šíleně zábavnou“; poskytovala mu „pocit smyslu“. Myslel na lidi v budově, která byla bombardována? „Vůbec ne. Ani trochu. Prostě jsem přešel k další misi.“ Odmítá tvrzení, že by oběti nepovažoval za lidi. „Prostě jsme o těch věcech nemluvili.“

„V mé jednotce vlastně nejsou žádní lidé, kteří by nenáviděli Araby,“ říká další dotazovaný. „Je to elitní jednotka, plná lidí z Tel Avivu.“ K žádné „extrémní dehumanizaci“ nedocházelo, dodal.

Nejsou to sadisté, jak si lidé obvykle představují, že vypadá genocida. Nejsou to typičtí příznivci extremistických ministrů Itamara Ben-Gvira a Bezalela Smotricha. Mnozí z nich jsou absolventi nejlepších škol z vyšší střední třídy, kteří vstoupili do prestižních zpravodajských jednotek, možná s očekáváním, že po skončení vojenské služby přejdou do high-tech průmyslu. Zdá se však, že právě oni, spolu s stíhacími piloty, nesou odpovědnost za obrovský počet civilních obětí v Gaze. Co je motivovalo k tomu, aby způsobili tolik smrti a zkázy? Jeden důstojník se nad touto otázkou krátce zamyslí: „Jediné, co mohu říct, je, že plníme misi. To byla ta mise.“

Pojem zabíjení jako „zábavy“ je klíčový. Před třiceti lety popsal Daniel Jonah Goldhagen ve své knize z roku 1996 *Hitlerovi ochotní katové* (Hitler’s Willing Executioners), jak si němečtí pachatelé užívali střílení lidí do zátylku a drcení kojenců o zdi. To byli sadisté. „Zábava“, o které se zmiňuje film NAZA, je jiná – souvisí s tím, že agenti pod velkým tlakem vykonávají na vysoké úrovni to, k čemu byli vycvičeni, a prokazují tak svou profesionalitu a efektivitu. Američtí operátoři dronů, sedící někde ve Spojených státech, údajně prožívali podobné zážitky, když shazovali bomby na Afghánistán a Irák.

Existuje mnoho vysvětlení pro jejich neschopnost představit si v reálném čase hrůzy, které způsobili svým bližním. Hannah Arendtová proslula svým pojetím byrokratické banality zla, jejíž příkladem je neschopnost či odmítnutí Adolfa Eichmanna představit si morální katastrofu svých činů. Tato náklonnost samozřejmě není výsadou Izraelců či Němců. Na tento jev upozornil Stanley Milgram, který v 60. letech provedl na Yaleově univerzitě experiment o poslušnosti vůči autoritě. Když lidem osoba v lékařském plášti – nebo v tomto případě nadřízený důstojník – řekne, že to „vyžaduje experiment“ (v Milgramově případě podávání elektrických šoků subjektům, kteří dávají nesprávné odpovědi), mnozí, i když ne všichni, udělají, co se jim řekne. „Musíte věřit systému,“ vzpomíná jeden muž z filmu NAZA, jak mu bylo řečeno.

Během norimberského tribunálu v roce 1945 němečtí obžalovaní argumentovali, že pouze plnili rozkazy. V rámci systému, jehož byli součástí, bylo to, co udělali, skutečně zcela legální a mohlo být bohatě odměněno. Soud však tuto obhajobu odmítl. Existuje totiž něco jako nezákonné rozkazy, argumentoval, a tento pojem je široce uznáván, a to i ve Spojených státech a v Izraeli. Znamená to, že pokud se rozkaz jeví jako zjevně v rozporu s etikou a morálkou, je možné jej odmítnout. Ba co víc, člověk jej musí odmítnout, jinak se stává spoluviníkem zločinu.

Měli bychom být rádi, že se těch 24 lidí ozvalo, i když přiznávají, že se podíleli na ničení Gazy. Jejich výpovědi poskytují jedinečný vhled do toho, jak jsou obyčejní lidé vtahováni do stroje smrti. Koneckonců i ta nejtechnickější a nejodtažitější forma zabíjení na dálku je nakonec, alespoň prozatím, prováděna lidmi, kteří myslí, cítí a většinou jednají stejně jako my ostatní.

• Omer Bartov je děkanem katedry studií holokaustu a genocidy na Brownově univerzitě a autorem nejnovější knihy Israel: What Went Wrong?