Parlament není soukromý klub. Zákaz natáčení pro novináře musí mít právní hranice

29. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

Pokud někdo úmyslně narušuje jednání parlamentu, může být namístě zásah. Velmi problematické ale je, zda lze kvůli jednání jednotlivce vykázat i další přítomné, kteří se ničeho podobného nedopustili. A co když je problémem spíše samotný projev nesouhlasu?

Tato událost otevírá širší otázku: kde končí oprávněná snaha parlamentu udržet pořádek a kde začíná nepřiměřené omezování veřejnosti a svobody projevu? Nejde přitom jen o návštěvníky v galerii. Podobné otázky vyvolává také postup vůči novinářům, kteří se snaží informovat veřejnost o dění uvnitř parlamentu.

Nepříjemné otázky jako důvod k zákazu vstupu

V září 2026 vyšlo najevo, že reportér Seznam Zpráv Lukáš Valášek dostal tříměsíční zákaz vstupu do Poslanecké sněmovny poté, co na začátku července natáčel poslance SPD Radima Fialu. Novinář se ho ptal na nejasnosti týkající se jeho majetku a podnikání. Fiala se konkrétním odpovědím dlouhodobě vyhýbal a při konfrontaci na chodbách Sněmovny nakonec některé informace sdělil.

Vedení Sněmovny následně označilo natáčení v zakázaných prostorách za závažné porušení pravidel. Novinář pokračoval v natáčení i poté, co Fiala oznámil, že už rozhovor poskytovat nebude. Zákaz vstupu se však reportér dozvěděl až ve chvíli, kdy se později pokusil do Sněmovny znovu přijít. Rozhodnutí mu předem nebylo oznámeno a podle zveřejněných informací nedostal možnost se k němu vyjádřit.

Poslanec má samozřejmě právo rozhovor odmítnout. Nemusí odpovídat na otázky, které mu novinář položí, ani s natáčením souhlasit. Politik vykonávající veřejnou funkci však musí počítat s tím, že se novináři budou zajímat o jeho činnost, majetkové poměry a možné střety zájmů.

Právě zde je třeba rozlišovat mezi právem odmítnout rozhovor a možností postihovat novináře za způsob, jakým se snaží získat informace ve veřejném zájmu. To, že se politik nechce nechat natáčet, samo o sobě ještě neznamená, že novinář jedná protiprávně. Zároveň ale ani veřejný zájem automaticky neopravňuje novináře ignorovat všechna pravidla platná v parlamentních prostorách.

Pravidla ano, ale na základě konkrétních důvodů

Od 14. září 2026 platí v Poslanecké sněmovně nová pravidla pro pořizování audiovizuálních záznamů. Natáčení je povoleno pouze na vymezených místech a za stanovených podmínek. Za porušení pravidel může následovat napomenutí, vykázání nebo odebrání či odmítnutí akreditace na jeden až tři měsíce.

Samotná existence pravidel není problém. Parlament musí zajistit bezpečnost, nerušený průběh jednání a možnost poslanců i zaměstnanců vykonávat svou práci. Omezení natáčení v určitých prostorách proto může mít své opodstatnění.

Podstatné však je, jak jsou pravidla nastavena a uplatňována. Pokud novinář poruší konkrétní pravidlo, je namístě posoudit, co přesně udělal, jaké následky jeho jednání mělo a zda uložený postih odpovídá závažnosti porušení. Něco jiného je úmyslně narušovat jednání a něco jiného natáčet poslance, který nechce odpovídat na otázky.

Zvláštní pozornost si zaslouží také zjištění Seznam Zpráv, že pro rozsáhlá omezení natáčení nebyla zpracována odborná analýza jejich potřebnosti. To samo o sobě ještě neznamená, že pravidla jsou nezákonná. U opatření, která mohou významně zasáhnout do práce novinářů, je ale třeba ptát se, na jakých konkrétních důvodech stojí a zda zvolená omezení nejsou širší, než je nutné.

Je rovněž důležité nepřehlédnout časovou souvislost. Případ Lukáše Valáška se odehrál v červenci, zatímco nová pravidla nabyla účinnosti až v září 2026. Na červencovou událost je proto samozřejmě  nelze zpětně automaticky vztahovat. Právní posouzení původního zákazu musí vycházet z pravidel účinných v době, kdy k natáčení a následnému postihu došlo.

Svoboda médií není jen právo zveřejnit článek

Článek 17 Listiny základních práv a svobod chrání svobodu projevu i právo na informace. Tato ochrana má zvláštní význam pro novináře, protože jejich práce umožňuje veřejnosti kontrolovat výkon politické moci.

Svoboda médií nezačíná až zveřejněním hotového článku. Zahrnuje také získávání informací, kladení otázek a pořizování záznamů, pokud jsou součástí novinářské práce ve veřejném zájmu. Bez této možnosti by se veřejná kontrola politiků mohla omezit na informace, které sami politici chtějí poskytnout.

Neznamená to, že novináři mohou natáčet kdekoli a za jakýchkoli okolností. Pravidla pro přístup do parlamentu mohou být legitimní. Pokud ale jejich porušení vede k několikaměsíčnímu vyloučení novináře, nejde o zanedbatelný administrativní krok. Takový zákaz může omezit jeho možnost informovat veřejnost o činnosti zákonodárného sboru.

Evropský soud pro lidská práva se obdobnou otázkou zabýval ve věci Mándli a ostatní proti Maďarsku z 26. května 2020. Šlo o novináře, kterým byl na několik měsíců pozastaven přístup do parlamentu poté, co natáčeli poslance mimo určené prostory. Soud konstatoval porušení článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Důležitou roli sehrála nedostatečná procesní ochrana novinářů a způsob, jakým bylo o omezení jejich přístupu rozhodnuto.

Tento rozsudek neříká, že parlament nesmí určit místa, kde se smí natáčet. Připomíná ale, že ani pravidla přijatá parlamentem nemohou stát mimo požadavky ochrany svobody projevu. Rozhodnutí o zákazu přístupu musí být možné řádně posoudit a dotčený novinář musí mít skutečnou možnost se bránit.

Když se politický nesouhlas stane problémem

Podobné právní otázky se objevily také v případu Drozd proti Polsku, který Evropský soud pro lidská práva rozhodl 6. dubna 2023. Dva lidé v areálu polského Sejmu vystavili transparent na podporu nezávislých soudů. Následovalo jejich vykázání a roční zákaz vstupu. Soud shledal porušení článku 10 Úmluvy a poukázal mimo jiné na nedostatečné procesní záruky.

Ani tento rozsudek neznamená, že návštěvníci parlamentu mohou bez omezení narušovat jednání. Ukazuje však, že politické sdělení nelze automaticky považovat za nepřípustné jen proto, že se odehrává v parlamentním prostoru. Záleží na okolnostech, povaze zásahu a na tom, zda měl dotčený člověk možnost se proti němu účinně bránit.

V případě návštěvníků české Sněmovny je proto důležité zjistit, kdo skutečně jednání narušoval a zda zásah rozlišoval mezi jednotlivými lidmi. Pokud někdo pískal a bránil průběhu rozpravy, může to odůvodnit zásah proti němu. Pokud však byli vyvedeni i lidé, kteří pouze drželi transparenty a jednání nenarušovali, musíme se ptát, na jakém základě se tak stalo.

Novinář natáčející poslance a návštěvník s transparentem nejsou ve stejné situaci. Jejich případy ale spojuje otázka, zda se pravidla parlamentu používají k zajištění jeho řádného fungování, nebo zda mohou vést k nepřiměřenému omezení veřejné kontroly a politického projevu.

Parlament není soukromý klub

Parlament potřebuje pravidla a pořádek. Nemůže ale fungovat tak, že se nepříjemné otázky nebo projevy nesouhlasu stanou automatickým důvodem k omezení přístupu. Veřejná kontrola politické moci někdy přináší nepohodlí. To je součástí demokratického fungování, nikoli důvod ji potlačovat.

Politici by si musí uvědomit, že parlament není soukromý klub a stát není jejich soukromá firma, kterou mohou řídit podle vlastních pravidel. Novináři mají právo informovat veřejnost a toto právo nelze omezovat jen proto, že jejich otázky nejsou politikům příjemné.