Tak se to prostě dělá… aneb invence a inteligence ve vědecké praxi
30. 10. 2026 / Boris Cvek
Max von Laue v Dějinách fyziky píše: „Zábavnou ukázkou toho, jak ohromné úctě se těšily Newtonovy myšlenky, je skutečnost, že věda 18. století odkazovala meteority do říše bajek, ač tu o nich byla četná svědectví již od šerého dávnověku. Newtonovi následovníci si nemohli dobře srovnat chaotické padání kamenů a železa „z nebe“ s kosmickým pořádkem, který Mistr objevil. (…) Když pak roku 1803 spadl poblíže Laigl (department Orne ve Francii) veliký roj meteoritů a Jean Baptise Biot (1774-1802) je prozkoumal, byla pařížská Akademie nucena vzdát se svého odmítavého stanoviska. Bylo přece jen více věcí mezi nebem a Zemí, než se kdy snilo lidské moudrosti.“ (Orbis Praha 1959, str. 35).
Na obranu těchto učedníků Mistra bych uvedl, že od dávnověku byla svědectví také o démonech, sfingách atd. Dávnověká svědectví není argument. Důležité je, že učenci nakonec museli dát za pravdu reálnému světu před svými předsudky. Nemohli postavit vědu na tom, že jejich odmítání meteoritů je sice nesmysl, ale prostě se to tak dělá. Naopak hlavní argument velké části vědců v dnešní biomedicíně na otázku, proč používají myší modely, nebo obecně zvířecí modely, lidských nemocí, je ten, že se to tak prostě dělá. Všichni dobře vědí – jak ukazuje kniha Richarda Harrise Rigor Mortis – jak jsou ty modely většinou zavádějící a nesmyslné, ale prostě se to tak dělá. Miliony myší jsou podrobovány testům, protože se to tak prostě dělá. Co jiného byste mohli chtít od kriticky uvažujícího, inteligentního člověka než to, že když se něco tak dělá, tak se to tak prostě dělá? Dělá se to tak, jak by ne! Jak by mohl mít jinak za odměnu za svou inteligenci a invenci granty!
Ano, mea culpa… v článku v Nature, kde jsem jedním z korespondenčních autorů, jsou myší modely také použity, konkrétně myši s tumory. Ale východisko je klinická evidence o účinnosti antabusu (disulfiramu) u lidí (klinické testy) a snaha objasnit, co je aktivní látkou a mechanismus, kterým působí. Evidence je, myslím, silná (objeven byl dosud nepopsaný mechanismus a evidence odpovídá ve zkumavce tomu, co se děje v tumoru myši), přesto považuji za frustrující, že to nebylo dosud (po devíti letech) ověřeno u lidských tumorů tvořených metastazujícími rakovinami.
Jedním z příkladů, jak myší evidence může být, pokud jde o mechanismus účinku, mimo realitu, je příklad bortezomibu: z laboratorních modelů se zdálo v souladu s intuitivními předpoklady (à laNewtonovi učedníci!), že klinicky prokázaná účinnost tohoto léku proti mnohočetnému myelomu je dána tím, že potlačuje tzv. NF-kappaB dráhu… u pacientů se pak ukázalo, že dělá pravý opak.
Problém zvířecích modelů: Rigor mortis - problém zvířecích modelů | 20. 9. 2018 | Boris Cvek | Britské listy
Příběh bortezomibu: Zrádná logika laboratorních modelů - Časopis Vesmír
Diskuse