Jiří Dienstbier: Odkaz novináře, diplomata a představitele demokratické levice

30. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Jeho význam však nelze zúžit pouze na diplomatickou práci. Dienstbier byl také novinářem, který se v srpnu 1968 podílel na vysílání Československého rozhlasu během sovětské okupace. Později se stal jednou z výrazných osobností disentu, podepsal Chartu 77 a opakovaně čelil perzekuci komunistického režimu. Za svou činnost byl v roce 1979 odsouzen k trestu odnětí svobody.

Právě spojení novinářské zkušenosti, občanské odvahy a politického přesvědčení z něj činí osobnost, která má své místo v moderních českých dějinách. V roce 2000 ho Mezinárodní tiskový institut zařadil mezi padesát světových hrdinů svobody tisku. Takové ocenění připomíná, že svoboda médií pro něj nebyla abstraktním pojmem, ale hodnotou, za kterou byl ochoten nést osobní následky.

Jiří Dienstbier už v roce 2002 obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy I. stupně. Řád Tomáše Garrigua Masaryka mu nyní propůjčil prezident Petr Pavel. Dienstbiera nevyznamenal Miloš Zeman, přestože se sám hlásil k levici. Během jeho desetiletého prezidentství se tak nestalo ani posmrtně. Tato skutečnost je jen jednou částí příběhu státních ocenění, nikoli měřítkem Dienstbierova historického významu.

Přátelství, které prošlo vězením i politickými spory

Jiří Dienstbier a Václav Havel patřili k výrazným osobnostem československého disentu. Spojovala je Charta 77, působení v prostředí občanské opozice i zkušenost s komunistickým vězením. Jejich vztah nebyl pouze politickým spojenectvím. Havel po Dienstbierově smrti v lednu 2011 vzpomínal na dávného kamaráda, s nímž toho mnoho prožil, a připomínal také společné věznění.

Jejich přátelství ale neznamenalo, že by se ve všem shodovali. Dienstbier si zachovával vlastní úsudek i v otázkách, v nichž Havel zastával odlišné postoje. To se ukázalo například při debatách o bombardování Jugoslávie v roce 1999, invazi do Iráku v roce 2003 nebo plánovaném umístění amerického protiraketového radaru v Brdech.

Tyto rozdíly stojí za připomenutí právě proto, že ukazují Dienstbierovu politickou samostatnost. Nebyl pouhým pokračovatelem názorů svého někdejšího disidentského kolegy a pozdějšího prezidenta. Dokázal se s ním přít o zásadní otázky zahraniční politiky, aniž by tím popíral společnou zkušenost z boje proti komunistickému režimu.

Kosovo: Spor o použití vojenské síly

Rozdílné názory Havla a Dienstbiera se výrazně projevily při bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999. Havel obhajoval zásah s odkazem na nutnost zastavit násilí a chránit lidská práva. Dienstbier naopak vojenskou operaci kritizoval a zpochybňoval její legitimitu i účinnost.

Jejich spor se dotýkal otázky, která zůstává aktuální dodnes: za jakých okolností lze použití vojenské síly ospravedlnit ochranou obyvatelstva a kde jsou jeho právní a politické hranice? Dienstbier upozorňoval, že ani ušlechtilý deklarovaný cíl automaticky neznamená, že zvolený prostředek je správný.

V rozhovoru pro Radio Prague International Dienstbier uvedl, že rozdílné názory na bombardování Jugoslávie jejich přátelství nezničily. Považoval za normální, že lidé v demokracii mohou mít na zásadní otázky odlišné názory. Právě tato schopnost oddělit osobní vztah od politického nesouhlasu patří k důležitým aspektům jeho odkazu.

Rozdíly mezi oběma muži se projevily také při debatách o válce v Iráku a americkém protiraketovém radaru v Brdech. Dienstbier se stavěl kriticky k vojenské invazi do Iráku a nesouhlasil ani s představou, že umístění radaru je samo o sobě správnou odpovědí na bezpečnostní hrozby. Havel naopak radar podporoval jako součást strategického vztahu se Spojenými státy. Ani v těchto otázkách Dienstbier nepovažoval za nutné přizpůsobit svůj postoj názoru člověka, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.

Novinář, který se postavil okupaci

Dienstbierova novinářská dráha je důležitá nejen kvůli jeho působení v Československém rozhlase v srpnu 1968. Ukazuje také, jak se z novináře, který zažil okupaci a následnou normalizaci, stal člověk ochotný veřejně vystupovat proti režimu, jenž potlačoval svobodu slova.

Po podpisu Charty 77 se zapojil do činnosti opozice a stal se jejím výrazným představitelem. Byl také členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který upozorňoval na případy politické perzekuce. Za tuto činnost byl v roce 1979 odsouzen a uvězněn. Režim mu znemožnil běžně vykonávat novinářskou profesi, jeho veřejné působení však neskončilo.

Se zkušenostmi z rozhlasového vysílání během invaze souvisí i kniha Rozhlas proti tankům, kterou připravil s Karlem Lánským. Publikace zachycuje roli Československého rozhlasu v srpnu 1968 a význam nezávislého vysílání v okamžiku, kdy se okupanti snažili ovládnout informační prostor.

Dienstbierův příběh připomíná, že svoboda médií není samozřejmostí. Novinářská práce může mít zásadní význam právě ve chvíli, kdy se moc snaží určovat, co lidé smějí slyšet, vědět a říkat. Dienstbier za možnost svobodně informovat a veřejně vyjadřovat své názory zaplatil osobní svobodou.

Demokratická levice a Dienstbierův odkaz

Jiří Dienstbier patřil k osobnostem demokratické levice, jejichž politické přesvědčení nebylo v rozporu s důrazem na občanské svobody a právní stát. Jeho život ukazuje, že levicová politika nemusí znamenat podřízenost autoritářské moci ani přehlížení porušování lidských práv.

Po listopadu 1989 se Dienstbier výrazně vymezoval také proti radikálnímu antikomunismu, který se v české politice začal prosazovat v devadesátých letech. Neodmítal odsouzení komunistického režimu ani odpovědnost za jeho zločiny. Vadilo mu však, když se antikomunismus stával politickou nálepkou a prostředkem k vylučování lidí z veřejného života, zvláště když ho začali hlasitě hlásat i ti, kteří před listopadem 1989 sami proti režimu nevystupovali. Jeho postoj vycházel z přesvědčení, že demokracie musí umožňovat politickou soutěž a diskusi i s lidmi, jejichž názory člověk nesdílí.

Dienstbier nebyl bezvýhradným zastáncem každého kroku západních mocností. Kriticky posuzoval vojenské intervence a bezpečnostní projekty, s nimiž nesouhlasil. Současně se podílel na odstranění důsledků sovětské nadvlády nad Československem a na obnově demokratického postavení země. Jeho postoje nelze jednoduše zařadit do schématu, v němž se politické názory měří pouze loajalitou k jednomu mocenskému bloku.

Právě v tom spočívá jeho význam pro českou demokratickou levici. Její důvěryhodnost se nemůže opírat pouze o sociální program nebo o deklarovaný odpor k pravici. Musí stát také na respektu k demokracii, lidským právům, svobodě projevu a schopnosti kriticky hodnotit vlastní politické spojence.

České politice dnes chybějí osobnosti typu Jiřího Dienstbiera - politici demokratické levice, kteří dokázali spojovat sociální citlivost s důslednou obranou svobody, lidských práv a demokratických principů. Nejde přitom jen o jednotlivé osobnosti. Slabá je i, dokonce snad ani neexistující, samotná levice, která by měla hájit zájmy zaměstnanců a sociálně slabších, a přitom se nemusela vzdávat demokratických hodnot ani kritického myšlení. Dienstbierův odkaz tak připomíná nejen jednu výraznou osobnost našich moderních dějin, ale také politický prostor, který v České republice zůstává ke škodě celé společnosti  nedostatečně zastoupený.

Dienstbier nebyl politikem, který by ve všem souhlasil s Václavem Havlem jen proto, že spolu prošli disentem a vězením. Dokázal mu oponovat v otázkách války i bezpečnosti, aniž by popíral to, co je spojovalo. Stejně tak jeho levicové přesvědčení neznamenalo, že by ustupoval z požadavků na svobodu a demokracii. Právě v tom spočívá jeho význam, který se nevejde jen do životopisu bývalého ministra zahraničí.

Proč má smysl připomínat Jiřího Dienstbiera

Vyznamenání Jiřího Dienstbiera je dobrou příležitostí připomenout člověka, o jehož působení se dnes mluví mnohem  méně, než by si jeho role v moderních českých dějinách zasloužila. Nejen kvůli odchodu sovětských vojsk nebo jeho práci v rozhlase v srpnu 1968, ale také kvůli tomu, že si dokázal zachovat vlastní názor i vedle člověka, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.

Jeho život spojuje několik zkušeností, které se v českých politických dějinách ne vždy setkávají v jedné osobnosti: novinářskou práci, odpor proti totalitnímu režimu, věznění, diplomatickou službu i politiku demokratické levice. Každá z těchto etap by sama o sobě stála za připomenutí. Dohromady vytvářejí obraz člověka, který se podílel na zápase o svobodu a po roce 1989 také na proměně Československa.

Řád Tomáše Garrigua Masaryka udělený in memoriam je oceněním těchto zásluh. Dienstbierův odkaz však nespočívá jen ve státních vyznamenáních. Připomíná také, že demokratické přesvědčení se nepozná podle toho, zda člověk vždy souhlasí s vlastními spojenci, ale podle toho, zda dokáže hájit svobodu, práva druhých a vlastní názor i v době, kdy to není pohodlné. Na takové osobnosti by se nemělo vzpomínat jen při udělování státních vyznamenání.