Mám pro vás dobrou zprávu: můžeme mít demokracii. A taky špatnou: musíme si ji zaplatit

19. 11. 2026

čas čtení 13 minut
Ta třetí je ovšem také dobrá: bude vás to stát jen pár kaček.

Nedávné komunální volby přinesly, řekněme, naději. O pár dní oni později udeřili zpět a za tmy - na veřejnoprávní média. Včera obří demonstrace rozsvítila opět naději. 

Takhle to půjde dál. Zítra přijde další protiútok.

Mám nápad. Co kdybychom se přestali spoléhat na naději a zařídili si jistotu. Tu, že gangsteři u nás nepovládnou. Už nikdy.

Lepší nebo horší demokratické strany ano, ale gangsteři ano. Jde to?

Myslím, že ano. Pokud budeme opravdu chtít, můžeme v zemi mít standardní demokratické uspořádání. Není to ztraceno (jak se někdy může zdát), ale naopak. Jenomže k tomu nestačí jen chodit k volbám. Je potřeba udělat ještě něco navíc, a v tom vás nepotěším: vytáhnout něco z peněženek. Vysvětlím co a proč. 

Svět se změnil k nepoznání

Poválečné dekády, u nás pak devadesátá a nultá léta byly v něčem až idylické. Politici různých partají (od gaunerských až po ty slušné) se snažili dostat voliče na svou stranu, a samozřejmě využívali veškeré nástroje, které byly. Občas vítězili ti lepší, místy ti horší, ale málokdy došlo k naboření demokratického systému. Od horších k lepším, od lepších k horším, normální politické kyvadlo, v pásmu přijatelnosti. Nyní ale ručička míři mimo něj, nejen u nás. Proč?

Stalo se ale pár zásadních věcí. Nastalo nesmírné oslabení tradičních médií, oné “čtvrté moci” demokracie, které Internet sebral skoro všechny příjmy a nahradil je záplavou svého balastu. Až nyní vidíme, o co jsme vlastně přišli. Následný vzestup sociálních sítí, které balast nahradily brutální lží a manipulací. S lácí, efektivitou a snadností, kterou poznáváme až nyní. S prozřením byznysmanů a mocichtivců, kteří si všimli, že moc si lze koupit - a navíc levně. Tato změna přišla během deseti let, tedy strašně rychle. Nezvykli jsme si na ni, moc ji nechápeme a nemáme kloudné protizbraně. 

Jsem přesvědčený, že bez kvalitních, slušných, příčetných médií nemůže demokracie fungovat dobře (pokud vůbec). Je to podmínka nutná, ne však postačující.

Taková média tu jsou - jenomže jsou z pohledu zásahu populace malá až marginální. Finančně žijí, ale spíše živoří: miliardy korun, které u nich končily dříve (např. u velkých deníků) dnes končí u Facebooku, Googlu a Tiktoku. Mohou ekonomicky fungovat jen v online podobě, a pokud existují i v papíru, tak jako občasníky, nikoli deníky. Jsou samozřejmě placená, tedy “za paywallem”; k jejich článkům se dostanou jen předplatitelé. Předplatné stojí jednotky tisíc Kč ročně, a počty předplatitelů (například Deník N nebo Respekt, a to jsou ta nejúspěšnější) jsou v desítkách tisíc. Jenomže to je málo: třicet až třicet pět tisíc lidí je půl procenta dospělé populace, jeden člověk ze dvou set. 

Přínosných médií, která poskytují potřebnou světonázorovou pestrost (a je vlastně jedno, jestli jsou to média levicová, pravicová, liberální, konzervativní - skutečně podstatná je redakční i finanční nezávislost na “podnikateli-majiteli”, který má svoje cíle) je i včetně různých podcastů, videocastů, blogů atd. několik desítek, a počty jejich předplatitelů i výše příjmů jsou ještě o řády menší. 

Zde je tedy první výzva: je potřeba si platit nezávislá média. Každý podle svého světonázorového vkusu i podle peněženky - platit je proto, aby existovala. Nejsou to velké částky; myslím, že na vybudování velmi silné nezávislé mediální scény včetně řady lokálních a specializovaných médií by stačila miliarda korun ročně - což je stovka na člověka a rok. (Dnes bych tuto částku odhadl na pětinovou, a to nestačí). Dejte pětistovku a už je to i na televizní a rozhlasovou stanici, či několik. Bude to stačit i na lokální média, která lze prohlásit za vymřelý druh; přitom i jejich význam je nedocenitelný. 

Jsou to vlastně legrační peníze, kterými lze ale velmi silně převážit to, co vidíme nyní: sociální sítě jako destruktora mediálního prostoru a oligarchy ovládaná plošná média (televize, rozhlas a deníky), sloužící jen a pouze prosazování jejich byznysových zájmů. U nás navíc zesílené tím, že byznys zdejších oligarchů velmi silně závisí na tom, jak jim stát jde či nejde na ruku (těžaři, agrobyznys a další). 

Ano, jsou tu silná veřejnoprávní média. Zatím.

Jestli jste si ale mysleli, že vyváznete z pětikilem ročně, tak ne. Je tu ještě jedna věc, a může vypadat překvapivě.

A taky politické strany

Na východ od nás se vede vyčerpávající, opotřebávací válka - kdo to vydrží déle. Je skutečná. U nás se vede také, trochu jinak. 

Politická uskupení financovaná oligarchy jedou velmi drahou, intenzivní permanentní kampaň, do které investují obrovské peníze. (Jsou to velké prachy i pro oligarchy, jenomže pro ně mají velmi snadnou návratnost - dají sto miliónů, získaí miliardu). I toto je rozdíl proti minulosti - kampaně byly, ale nikoli permanentní v této intenzitě.

Jak vypadá převaha oligarchických stran v této soutěži, ukazuje obrázek. 275 vůči 60, a to je jen to, co je spočitatelné a nad hladinou. Skryté financování (například na armády trollů a botů na sociálních sítí) v tom samozřejmě nejsou, a může jít o další stovky miliónů korun.

Opravdu o volbách rozhodují prachy na kampaň, opravdu vítězí ten, kdo dá víc? Jsou voliči opravdu tak “hloupí”, že nedokáží rozhodovat sami a potřebují k tomu nějakou nápovědu z kampaní?

Odpověď je složitější. Masivní a permanentní kampaně nejsou dnes zaměřeny až tak na prezentování “jak skvělý je tento politik a co pro vás udělá”, ale častěji na dehonestování oponenta. To je snazší a podstatně levnější. Voliči pak volí spíše “proti” než “pro”: jsou plní nenávisti na (pošpiněného) konkurenta, a proto to buď hodí tomu našemu, i když pro něj neplanou žádným nadšením, nebo zůstávají doma. Toto dobře popisují průzkumy zaměřující se na tzv. popularitu politiků. 

Pokud čtyři roky někoho intenzivně špiníte, nemůže to nezanechat stopu - i když si třeba většina voličů myslí, že to bylo přehnané. Něco z té špíny tam vždy ulpí a u voleb se to projeví. 

Můžete namítnout - a proč tedy ne-oligarchické strany nedělají to samé? Proč nebojují se stejnou intenzitou?

Protože na to nemají peníze. Toto vám žádná politická strana neřekne otevřeně, protože to vypadá blbě - ale je to realita. Financování ze strany státu je tak malé, že stačí na základní provoz strany (politická strana je vlastně “celostátní firma s mnoha pobočkami”), chcete-li dělat dobře práci, musíte mít působnost v regionech, v krajích a městech, musíte mít lidi na odbornou expertízu a na mnoho dalších činností, které jsou nutné. Na kampaň - na to, abyste mohli čelit té “opotřebovávací válce” z druhé strany - už zbývá jen velmi málo. Přesně to ukazuje obrázek. 

Politické strany by samozřejmě rády daly do permanentní kampaně tolik co konkurence, aby s ní držely krok a přinejmenším odrážely útoky - ale tyto prostředky nemají a proto v tomto vyčerpávajícím souboji prohrávají. 

Příspěvky na činnost se u nás od roku 2001, kdy byly v této výši zavedeny, nikdy nevalorizovaly - jejich dnešní hodnota, ted to, co za to lze pořídit (od odměn lidí až po reklamu) je méně než poloviční.

A ano, mně taky štve ta billboardová záplava před volbami, nebo dnes vlastně skoro trvale a byl bych nejraději, kdyby nebyla vůbec. 

Žádat o peníze na politické strany se zdá být troufalé. Ale ve světě je to běžné - voliči vědí, že často bojují proti “velkým penězům”, které do toho dávají mocní tohoto světa, a bojují tak jak to jde: malými penězi, ale zato ve velkém množství. Nejzřetelnější je v tomto Amerika, kde voliči (obou stran) podporují své partaje obrovským množstvím drobných darů, ve výsledku jsou to miliardy korun. (Obří “dárci”, kteří ovšem na rozdíl od těch drobných za to chtějí protislužbu, to nicméně válcují.).

Budeme opět počítat. Podíváte-li se ještě jednou na obrázek výše, vidíte, že k “dorovnání sil vojska” chybí demokratickým politickým stranám asi 200 miliónů korun do hlavní kampaně (parlamentní volby), ty jsou jednou za čtyři roky, takže padesát miliónů ročně, pro všechny. To je ani ne desetikoruna na občana… skoro nic a pohne to rovnováhou sil. 

Jsem naprosto přesvědčen, že kdyby “poctivé” strany měly od drobných dárců stejné peníze jako oligarchické od svých megasponzorů, nemusíme chytat každý den nevolnost z toho, co nám dnes vládne. Moje výzva tedy je - vyberte si stranu dle vašeho vkusu a přispívejte jí. 

Bude to stačit? 

Bude, věřím tomu. Moje životní praxe je jednak mediální - vím, co média dokáží, jaký mají vliv - a jednak politická, kdy vidím velmi detailně do fungování politických stran, tedy vím, co si mohou dovolit a co ne. Dobrá, silná a čtená média dokáží držet na uzdě záplavu lží a pomluv, dají jim potřebný korektiv. A finančně silné politické strany dokáží lépe bojovat s neférovou konkurencí - a jako “bonus” tu máte nemalý efekt, že i ty slušné pak budou lépe odolávat korupčnímu pokušení (které se zejména těm tradičním také nevyhnulo). 

Ještě tři poznámky na závěr. 

Mám troufalý sen, že by (zejména, pokud se sejde více peněz) mohlo u nás vzniknout jakési univerzální předplatné na nezávislá média, dva tři tisíce a máte všechny. Je dobře, že nezávislých médií, dobrých podcastů atd. jsou desítky, ale současně je to taky jejich malá tragédie: protože nikdo si je nemůže platit všechny. Přitom by bylo nesmírně prospěšné, kdyby si člověk mohl přečíst “každý den někoho jiného”. Jednou článek na médiu konzervativním, zítra liberálním, pozítří na pravicovém, další den v levicovém. Nikdo nemá patent na rozum, pravdu musíme objevit sami. Ale jak, když jsme uzavření do bubliny? Jak když dáváme pár tisíc korun na médium “X”, na druhé už nemáme a konzumujeme, i když v dobré víře, jen jednu názorovou stranu?

Je zvykem říkat (zejména nyní), že dnešní opozice “je neviditelná”, že “nemá lídry” a podobně. Že vlastně “není koho volit”, protože Babiše/Moto/SPD fakt nechci, ale ti druzí jsou neviditelní?Jenomže to je právě výsledek výše uvedeného. Jak se stane politik “viditelným”? Sám nemá jak - k tomu potřebuje zesilovač, médium, vlastní silný profil na sociálních sítí, kampaň. Jenomže on ten prostor nedostává. Sociální sítě zcela vyplní nenávist, protože algoritmy ji upřednostňují před pozitivními sděleními - nezbývá místo. A velká média dnes u nás patří oligarchům, buď totožnými s těmi, kteří vládnou, nebo jejich podporovateli (proto taky ta média koupili). Pokud neexistuje cesta, jak být viditelný - tak jste prostě neviditelný, ať se snažíte sebevíce.

Jistě vás napadne, že jihomoravský hejtman je hodně viditelný a žádná velká média ani velké peníze za sebou nemá. To je pravda. Jenomže je viditelný nikoli díky své hejtmanské práci (tedy díky tomu, co skutečně dělá ve prospěch jihomoravské polis), ale díky pár virálním, tančícím a zpívajícím videjím. Díky (jistě skvělé!) politické satiře. Najednou “je tu lídr!”, bezmála nový premiér. Má to tak být? No, nevím. Protože jednou se takhle nahoru dostane lídr sympatický - a přístě ten z druhé strany, který bude prostě jen zpívat a tancovat lépe. Stále věřím, že úspěšnou politiku lze dělat odbornou kvalitou, přesvědčováním a vysvětlováním, diskusemi, kvalitními odbornými materiály, odbornými studiemi, argumentací. Dělat ji osobně, v regionech, na ulicích. Plošně. Všude. Ale k tomu jsou potřeba nějaké peníze, že.

0
Vytisknout
149

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2026