Tato tragedie však také dokazuje, jak se celý jihoasijský region mění, pokračuje autorka. Už sama podstata této katastrofy přivedla lidi k uvědomění, jak těsně provázány jsou navzájem jejich osudy.

Epicentrum bylo v Indonésii - vlny se pak rozšířily do Thajska, na Srí Lanku, do Indie a až na východní pobřeží Afriky.

Zvlášť děsivé byly záběry lidí, kteří se procházeli na plážích v jihoindickém státě Tamil Nadu. Slyšeli o tom, že v Indonésii došlo k zemětřesení, nenapadlo je, že by je to mohlo nějak postihnout, a tu najednou viděli obří přílivovou vlnu, jako by to byl konec světa.

Všechny postižené země si nyní začínají uvědomovat, že mají společný osud a že budou muset v budoucnosti jednat společně.

Jinou novou skutečností při této katastrofě je, že se stalo zřejmě poprvé, kdy televizní záběry z katastrofy sledují lidé po celé jižní Asii na televizních obrazovkách. Televize jim přibližuje toto utrpení dosud bezprecedentním způsobem.

Odborníci totiž hovoří o tom, že k předchozímu obdobně velkému zemětřesení došlo v roce 1941. Mnoho televizních diváků by rádo vědělo, co se tehdy vůbec stalo, protože z té doby neexistují vůbec žádné záznamy.

Tato katastrofa je srovnatelná s útoky z 11. září a podobně jako tehdejší útoky vedly k tomu, že se lidé sjednotili, tentýž efekt bude mít zjevně i tato katastrofa.

Také zřejmě se začnou vyskytovat daleko více hlasy, požadující, aby se politikové v jihovýchodní Asii více zodpovídali ze svých činů a z toho, proč nebyl vytvořen řádný výstražný systém. Mezi dobou, kdy došlo k zemětřesení v Indonésii a dobou, kdy přílivová vlna zaplavila Srí Lanku a Indii, uplynulo devadesát minut. Kdyby byly tyto země součástí varovného systému proti tsunami, jaký existuje v Tichém oceánu, mnoho lidí mohlo být zachráněno.

Podrobnosti v angličtině ZDE