Do určité míry je mé zklamání z nových českých filmů způsobeno tím, že sleduji českou filmovou produkci průběžně po celý rok. Tak jsme v Britských listech psali o premiérách filmů jako Horem pádem, Román pro ženy, Příběhy obyčejného šílenství a Sluneční stát většinou už dávno. Ty první tři filmy patří taky pravděpodobně k těm nejlepším, které za poslední rok v ČR vznikly. Nutno je k nim přiřadit i nový film Bohdana Slámy Štěstí, který bude mít oficiální premiéru až 15. září 2005. Jenže i o tomto filmu se vedou bouřlivé diskuse. A.J. Liehm ho označil za "červenou knihovnu" a je pravda, že příběh i tohoto nového Slámova filmu je vlastně dost banální moralitou. Mně se na Slámových filmech líbí to, jak citlivě režisér dokáže vést své herce, takže to filmu - bez ohledu na námět - dodává hloubku. I tento můj názor může být zpochybněn - slyšel jsem například kritiku, že Taťána Vilhelmová, která vytvořila v Slámově Štěstí jednu z hlavních rolí, vlastně hraje pořád tutéž roli mladé (většinou neuspokojené) manželky či milenky. "Vždyť hraje skoro úplně stejně jako ve filmu Duše jako kaviár," slyšel jsem.

Jaké jiné novější české filmy byly uvedeny na letošní Letní filmové škole? Viděl jsem film Kousek nebe od Petra Nikolaeva, na motivy bývalého politického vězně, spisovatele Jiřího Stránského. Je to docela profesionálně odvedený projekt, připomínající však jen béčkovou televizní inscenaci pro nedělní večer. Skutečný celovečerní "film" to tedy není. Nepřináší taky nic objevného. Už víme, že v padesátých letech byli lidé nespravedlivě vězněni a popravováni. Nemá asi smysl to opakovat, pokud umělecké dílo nepřinese nějaký nový pohled. To, že se mladý vězeň zamiluje do vězenkyně, je krásně romantické, jenže je to také v podstatě o ničem. To, že při eskortě do vězení na Slovensku, oběma milencům kdosi umožní, aby spolu strávili noc, je nadto, zdá se mi (byla to padesátá léta!) nerealistické.

Děsivým selháním byl film Dana Svátka Blízko nebe (ČR 2005). Trochu mi bylo líto jeho tvůrců při diskusi po promítání filmu, protože se diváci k nim vyjadřovali velmi kriticky. A to právem. Blízko nebe je "první český film natočený v angličtině". Většina protagonistů, která se v tomto filmu objevuje (nechci říct herců, protože "hrají" nesmírně nepřesvědčivě) anglicky neumí, mluví s přízvukem a jejich - původně v češtině napsané dialogy" jsou přeloženy do angličtiny špatně! Filmovým postavám tedy naprosto chybí motivace, proč mluvit anglicky. Kromě toho nejsou v angličtině schopni vystupovat, takže celý film šustí papírem. Film ukazuje "bizarní" obyvatele jednoho údajně pražského hotelu (jmenuje se "Blízko nebe"), mezi nimiž je i - překvapivě - jedna černošská rodina, takže má film určité "newyorské" konotace. Jeho příběh má prý "vést k toleranci mezi lidmi". Kritikové z řad publika vyčítali autorům filmu nejen nepřesvědčivost, ale i nepůvodnost.

Stylem zaujme groteskní etuda Tomáše Vorla Skřítek (ČR 2005), která je vlastně pantomimickým představením, kde divákův zájem probudí hlavně výkony hlavních postav, které hrají Bolek Polívka a Eva Holubová. Ve filmu se nemluví normálním jazykem, postavy vydávají jen neartikulované skřeky. Autoři používají v podstatě mírně modifikovanou poetiku němého filmu. Diváka zaujme, jakým způsobem se jim daří komunikovat - beze slov - svůj děj. Už to samo možná stačí, jenže příběh sám je zase dost povrchní a banální. Vystupuje v něm obyčejná rodinka z paneláku (matka pracuje jako pokladní v supermarketu, otec jako zaměstnanec jatek, pak se ve filmu vyskytuje ještě dospívající syn a asi desetiletá dcera). "Pantomima" zdůrazňuje - poněkud nemotivovaně - různé naturalistické rysy skutečnosti (ve filmu se často vyskytují kusy masa, atd. - jenže nic to neznamená, kromě neartikulovaného náznaku výpovědi o "zvířecí podstatě lidství" - groteskní atmosféra jakýkoliv pokus o vážnější interpretaci znemožní). Otec si namluví mladou spolupracovnici v zaměstnání a chystá se kvůli ní rodinu opustit. Matka si zoufá a nakonec praští svou sokyni v supermarketu lahví do hlavy a zabije ji. Je zatčena a měla by skončit ve vězení, avšak desetiletá dcera má za kamaráda pohádkového skřítka (jehož výskyt ve filmu je jinak zcela nemotivovaný), od něho dostane zázračný krystal, vyzařující barevnou ilumunaci, ten dá dcera vyšetřujícímu policistovi, který je jím očarován, matku vražedkyni propustí a trestní stíhání proti ní končí - následuje happy end. Na film se dá díky jeho výrazné stylizaci oněch 90 minut dívat, ale stačí to?

Zajímavým hraným debutem výtvarnice a animátorky Marie Procházkové je film Žralok v hlavě. Je to detailní studie člověka - samotáře na hranici šílenství. Film se skoro celý odehrává před domem v jakési pražské ulici, kde po většinu doby pasivně existuje jeho hrdina, stárnoucí muž - hraje ho Oldřich Kaiser, na jehož hereckém výkonu je film téměř stoprocentně založen. Je to - zase vlastně - film o mezilidských vztazích, nebo spíš o naší neschopnosti je navazovat. Hrdina je nakonec odvezen do blázince, anebo do starobince.

Letní filmová škola v Uherském Hradišti byla letos i jako v předchozích letech výbornou příležitostí k tomu, aby si člověk oživil své znalosti klasických filmů, ať už šlo o české filmy ze šedesátých let, anebo různé retrospektivy. Osobně jsem rád zhlédl vynikající filmovou produkci od Andrzeje Wajdy (Popel a démant, Muž z mramoru, Muž ze železa, Danton). "Na Wajdu nepůjdeme, to je staré," zaslechl jsem úsudek několika mladých návštěvníků tohoto festivalu. Je to škoda. Protože se v sedmdesátých a osmdesátých letech obával československý normalizační režim polské liberalizace jako čert kříže, Wajdovy filmy z tehdejší doby do Československa nepronikly. A pak už to nikdy nedohnaly. Takže mohou být po světě považovány za naprostou klasiku - v ČR je dnes nezná skoro nikdy. Muž ze železa tu ani nebyl uveden do kin! Fajnšmekři mohli chodit na množství irských filmů.

Organizace letošní Letní filmové školy byla mírně chaotická jako vždy, ale ono to patří k šarmu této neformální akce. Ať jsem cokoliv potřeboval, vždycky mi pracovníci LFŠ vyšli vstříc. Zajímavý je kontrast mezi naprostou profesionalitou "programového a analytického oddělení" LFŠ (pokud něco takového existuje) a určitou mírou naivity jejích studentských pomocníků,například těch, kteří redigovali festivalové Filmové listy. To býval i v minulých letech hlavně takový "studentský časopis", ale jejich juvenilita byla letos - zřejmě "zásluhou" nového šéfredaktora - daleko intenzivnější než kdy předtím. (Přečetl jsem si se zájmem ve Filmových listech ze soboty 30.7. docela inteligentní informaci od Ivana Štauberta o anglickém filmu Mechanický pomeranč, ale trochu mě šokovali, že ji v závěru shodil jazykovým primitivismem, když na sebe prozradil, že jde životem s přesvědčením, že slovo "bizarní" se píše "bizardní". :) A těmhle lidem máme pak věřit, že jejich recenzentské úsudky jsou nosné?) Obdobným způsobem svou naivitou tak trochu iritovaly některé "reportáže" "Dětské televize", která i letos během festivalu natáčela a před promítáním filmů předváděla každý den své cca pětiminutové zpravodajství.

Velmi mě naproti tomu zaujaly naprosto profesionální, inteligentní, informativní a dobře strukturované úvody k filmům od Pavly Bergmannové (mluvila vždy spatra). Naopak jsem byl vždycky zklamán, když úvod k filmu měl mít Tomáš Liška. Ne, že by nevěděl, co mluví - jenže ten člověk neuvěřitelně huhlá, takže i když mluvil do mikrofonu, srozumitelné nebylo většinou skoro nic.